Minule jsem se zde vyznal ze své tísně, která na mne jde z obrazů Františka Vláčila. Plynule naváži, byť pocity tentokrát byly opačné – a to paradoxně v případě, kdy jsem sledoval zánik Země.
O zatím posledním filmu Larse von Triera toho bylo napsáno mnoho, přiznám se, já se všem těm textům vyhýbal. Stejně jako jsem se raději v posledních letech vyhýbal přímo i filmům onoho dánského (a tak nějak „chorého“) režiséra. Snad přišla slabší chvilka, snad zvítězila dosud schovaná zvědavost, na Melancholii jsem se přeci jen podíval. A doposud ji v sobě nosím…
Film jako takový nese ty nejlepší průvodní jevy komorního intimního dramatu, přesto však vypovídá mnohé o celém lidstvu a de facto jej lze postavit i vedle blockbusterů typu Armageddon. Na Zemi totiž míří modrá planeta Melancholia – a hned úvodní záběry prozradí, že do ní také narazí. Střet sám o sobě vlastně není tolik důležitý. I proto jej Trier odkryje hned v expozici. Důležitější je, jak prchavý dokáže být okamžik, kdy pociťujeme neskonalou touhu žít (či neumřít) nebo naopak se těšíme z toho, že zlo spolu se Zemí zahyne. Rub i líc naší lidské existence by mohl vést tento můj článek k rádoby filozofickým úvahám, zastavím se u něčeho „povrchnějšího“. U krásy obrazů, které zánik života zachycovaly.
Úvodní montáž v hyper–zpomaleném toku času funkčně spojuje reálné objekty s obrazy generovanými na počítači. I bez brýlí pro stereoskopickou projekci na nás obrazy působí plasticky, intenzivní je však ono vnímání času. Času ve významu plynutí – všeho – vzduchu, stejně tak pohybu. Lístků, zvířete, lidských gest i odlesku v očích. Chvílemi jako by pohyb toho kterého objektu měl jinou rychlost, není to důležité, ale podtrhává to snovost, chtělo by se – trošku lacině – řícit surreálnost audiovizuálních obrazů.
Když jsem se na úvodní montáž díval – s vědomím, že vlastně zachycuje chvějivé okamžiky, které odejdou spolu se Zemí – pociťoval jsem přesný protipól „vláčilovské“ tísně. Byly to pocity hřejivé, harmonické, klidné… unášivé. V závěru filmu, kdy se ústřední trojice hrdinů schovává do pomyslné jeskyně vytvořené z několika větví, zavírá oči, chtěl jsem je s nimi zavřít i já. Ale přišel bych o estetizovaný zánik světa.
Možná že v rukou jiného režiséra by se dalo hovořit o kýči nebo o zneužití krásy, Trier ale podtrhl sílu Života přesně v momentu, kdy zaniká. Nic takového jsem ještě na plátně neviděl, nebo si na to nevzpomínám. Vybavuji si pouze esteticky „vyladěné“ zobrazení zrodu života. I proto na mě Melancholia zapůsobila tak mocně, že ji ze sebe nemůžu/nechci setřást.
A při závěrečných titulcích jsem ty oči zavřít mohl, i když jsem věděl, že postavy už dávno nejsou…
