S naší náladou je to jako s organismem. Má-li se bránit, potřebuje dostatečně odolnou imunitu. Zatímco na tělo útočí ze všech světových stran bakterie a rozviklává jej například nepřívětivá teplota, nálada soupeří s neméně zákeřnými jevy. Ne náhodou Jan Werich prohlásil, že nejhorší je srážka s blbcem. A právě on má potenciál naši náladu zdařile otrávit.
Odpočaté tělo dokáže s okolními vlivy zápasit a v mnoha případech boj ustát. Jak ale posílit imunitu nálady? V podstatě nejde o nic složitého. O svou duchovní a mentální rovinu můžeme pečovat stejně jako o tělo (čili rovinu fyzickou) a zmíněný odpočinek představuje základní stavební kámen veškerého posilování, tedy i mysli a duše.
Kdy se všechny uvedené roviny prolínají a kdy se skutečně rozhoduje, jak si v rámci dne budeme v utkání s „viry“ vést? Ráno. Nejen po samotném probuzení, ale během celého „rozbřesku dne“. Přitom ráno nás svádí k vráskám. Budík násilně přerušuje klid, útěk od reality a odpočinek. V domě pulzuje povinnost – vstát, obléci se a vyrazit do práce nebo do školy. Kdo z nás k tomu všemu neokusil posouvat řinčení o dalších a dalších deset minut? A kdo z nás poté nedojídal snídani ještě za běhu k autobusu?
Ráno jako by bylo symbolem spěchu a nutnosti něco dělat a někam jít. Hodiny na stěně mají nebezpečný výraz v ručičkách, ve vzduchu visí přání, aby byl jiný den, jiný čas, aby tomu bylo jinak…
Samozřejmě že takto černě to nevypadá vždy a u všech. Co naplat, obecný trend ale stojí na hektičnosti. Přitom by stačilo ty dveře otevřít pozvolněji. Neposouvat budík, naopak dokonce jej úmyslně nastavit na dřívější dobu – i těch dvacet minut dokáže divy! Proč? Vytvoříme si totiž větší pohybovou zónu. Nebudeme narážet ode zdi ke zdi a neuslyšíme tikat hodiny tak hlasitě.
Osvědčilo se mi raději jít v předchozí den o hodinu dříve spát a o tentýž počet minut posunout vstávání, čímž se prodlouží den. Nejde však o vytvoření času pro práci. Doma tím získáme prostor pro vzájemné (a ne nervózní) přivítání. Jak sebe navzájem po probuzení, tak přivítání nového dne. Dne, který najednou můžeme vnímat jako příležitost něco dokázat.
Třeba se tato radost nedostaví hned v okamžiku procitnutí. Věřím ale, že se dostaví ve chvíli, kdy si sednete s někým blízkým nebo klidně i o samotě ke stolu a usrkáváte kávu, kterou jste nezalili stresem. A co teprve, když u kávy otevřete ještě knihu?
Zní to až pohádkově, ale nejenže to funguje, je to taky velmi snadno dosažitelné. Těch podob může být několik. Ranní běh, procházka nebo zkrátka pozvolná chůze do zaměstnání.
Třeba nebude ani nutné vstávat dříve, co když toho „pohybového prostoru“ máme vlastně dostatek, jen s ním neumíme zacházet bez špetky vděčnosti za probuzení?
Zkusil jsem, jak chutná takový pomalý rozbřesk dne. A vím, že pokud mu dávám šanci, v průběhu následujících hodin je nejen mé tělo, ale také duše a mysl v mnohem lepší kondici. A imunita se popere i s blbcem…
A proto:
– Ráno představuje potvrzení toho, že žiji. A den je má přiležitost něco dokázat.
– Chci mít klid a čas za to potvrzení poděkovat a chci nasbírat dostatek sil, abych dané příležitosti něco dokázat využil(a).
