Z Vláčila jde tíseň

Druhý lednový týden v České televizi patřil Františku Vláčilovi. Do vysílání se dostala sice pouze dvojice z jeho nemalého díla, programem i přesto zatřásla. A pokud ne přímo jím, tak mnou určitě.

Zkraje se sluší říct, že nepatřím mezi zapřisáhlé fanoušky Vláčilovy poetiky. Obdivuji jej, ale na jeho filmy se mi dívá těžko. Ne snad pro horší uchopitelnost (zvláště takové Markéty Lazarové), ale pro tíseň, která na mne z obrazů dopadá.

Vždy jsem byl citlivý na pusté prostory, na prostředí, které jako by nepřijímalo život. Jak klášter či hrádek v Údolí včel, tak opuštěná vila v Adelheid dokonale naplňují vše, co ve mně vyvolává depresivní stísněnost. Postavy se v místnostech pohybují jako těla bez duše, vzniká-li mezi zdmi cit, jeho horkost prostor ochlazuje – až jej zcela vymýtí. Ač dveře mohou být otevřeny pro příchozí, bál bych se jimi projít.

Vláčil s mizanscénou pracuje tak, aby velký prostor působil stísněně a aby v malém prostoru postava bloudila. Z rohů cítím zavlhlost a plíseň, samota jako by držela jednotlivé cihly či kameny při sobě. Tma se pere se světlem svíček, teplo z nich však ne a ne sálat.

Není to však pouze o prostoru a rekvizitách, věcech, kterých je všude poskrovnu, a jestliže jsou, nechtěl bych je vzít do rukou, protože z nich jde bolest prožitých zkušeností. Vláčil měl při sobě mistry, kteří se zvukem a hudebním podkresem nakládali přesně tak, aby zvuková složka filmu koexistovala s mizanscénou a tím, jak hrdinové trpí. Stačí si vybavit úvod Údolí včel. Ještě ani nevidím otce, a již jen jeho slova ve mně vzbuzují obavy.

Vláčil díky postsynchronům svévolně nakládá s řečí, není potřeba, aby postava stála poblíž nás, její dech a slova se přesto zarývají hluboko – hlouběji, než bych třeba já chtěl. Díky prázdnotě prostoru se každá hláska ozývá, možná nenápadně, ale já tu ozvěnu slyším a cítím se ještě více uvězněn a ztracen v bludišti, které city nepřijímá…

Dívat se na filmy Františka Vláčila, zvláště pak na dvojici titulů, které v lednu Česká televize uvedla, není pro mě snadné. Můžu obdivovat kompozici, můžu se snažit intepretovat dílčí obrazy a hledat něco, co může být skryté. Ale určitě se nemůžu zbavit tísně, která na mne z každého záběru dopadá… 

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Archiv

Válka na Blízkém východě minutu po minutě: říjen 2023

1. 12. 2023

Za smrt pacientky ve zlínské nemocnici může personál, konkrétního viníka ale policisté nenašli

Krajská nemocnice Tomáše Bati ve Zlíně pochybila při endoskopickém výkonu, po kterém jedna pacientka zemřela a jedna byla těžce zraněna. Podle policie selhal zdravotnický personál, když zaměnil sterilní látku za desinfekci. Konkrétního viníka se ale nepodařilo najít a kriminalisté tak případ odložili. Informovala o tom mluvčí zlínské policie Monika Kozumplíková. Nemocnice je v současnosti vyšetřována také kvůli nákaze pacientů a personálu salmonelózou – celkem onemocnělo 68 lidí.
16. 1. 2020

Před 30 lety se snídalo u Mitterranda. Husák musel počkat, přednost dostal Havel

Za tradiční prvenství Francoise Mitterranda bývá považován fakt, že se stal prvním socialistickým prezidentem v dějinách Francie. Výrazná osobnost evropské politiky 20. století má ovšem význam i pro dějiny české, potažmo československé – Mitterrand byl totiž prvním západním státníkem, který před rokem 1989 jednal s představiteli tuzemského disentu, a postavil je tak téměř na roveň Husákovy a Jakešovy nomenklatury.
9. 12. 2018

Ferdinand Peroutka. Muž střední cesty, kterou zavály dějiny

Novinář Ferdinand Peroutka, nejzvučnější hlas české názorové publicistiky 20. století a břitký kritik nacistické i komunistické totality, označil svého předchůdce Karla Havlíčka Borovského v dobrém slova smyslu za muže střední cesty. On sám jím byl také - jen mu ji zavály dějiny. Od jeho smrti právě uplynulo čtyřicet let.
25. 2. 2015Aktualizováno20. 4. 2018
Načítání...