Druhý lednový týden v České televizi patřil Františku Vláčilovi. Do vysílání se dostala sice pouze dvojice z jeho nemalého díla, programem i přesto zatřásla. A pokud ne přímo jím, tak mnou určitě.
Zkraje se sluší říct, že nepatřím mezi zapřisáhlé fanoušky Vláčilovy poetiky. Obdivuji jej, ale na jeho filmy se mi dívá těžko. Ne snad pro horší uchopitelnost (zvláště takové Markéty Lazarové), ale pro tíseň, která na mne z obrazů dopadá.
Vždy jsem byl citlivý na pusté prostory, na prostředí, které jako by nepřijímalo život. Jak klášter či hrádek v Údolí včel, tak opuštěná vila v Adelheid dokonale naplňují vše, co ve mně vyvolává depresivní stísněnost. Postavy se v místnostech pohybují jako těla bez duše, vzniká-li mezi zdmi cit, jeho horkost prostor ochlazuje – až jej zcela vymýtí. Ač dveře mohou být otevřeny pro příchozí, bál bych se jimi projít.
Vláčil s mizanscénou pracuje tak, aby velký prostor působil stísněně a aby v malém prostoru postava bloudila. Z rohů cítím zavlhlost a plíseň, samota jako by držela jednotlivé cihly či kameny při sobě. Tma se pere se světlem svíček, teplo z nich však ne a ne sálat.
Není to však pouze o prostoru a rekvizitách, věcech, kterých je všude poskrovnu, a jestliže jsou, nechtěl bych je vzít do rukou, protože z nich jde bolest prožitých zkušeností. Vláčil měl při sobě mistry, kteří se zvukem a hudebním podkresem nakládali přesně tak, aby zvuková složka filmu koexistovala s mizanscénou a tím, jak hrdinové trpí. Stačí si vybavit úvod Údolí včel. Ještě ani nevidím otce, a již jen jeho slova ve mně vzbuzují obavy.
Vláčil díky postsynchronům svévolně nakládá s řečí, není potřeba, aby postava stála poblíž nás, její dech a slova se přesto zarývají hluboko – hlouběji, než bych třeba já chtěl. Díky prázdnotě prostoru se každá hláska ozývá, možná nenápadně, ale já tu ozvěnu slyším a cítím se ještě více uvězněn a ztracen v bludišti, které city nepřijímá…
Dívat se na filmy Františka Vláčila, zvláště pak na dvojici titulů, které v lednu Česká televize uvedla, není pro mě snadné. Můžu obdivovat kompozici, můžu se snažit intepretovat dílčí obrazy a hledat něco, co může být skryté. Ale určitě se nemůžu zbavit tísně, která na mne z každého záběru dopadá…
