V českém překladu se před nedávnem objevila na knižních pultech vpravdě inspirující publikace Proměna. Jak napovídá její název, autoři – za pomoci desítek podložených příkladů z celého světa – nachází všeobecně platný model, jak sebe či okolí nejen měnit, ale doslova proměnit.
Kvantum myšlenek, které jsem v textu objevil, zatrhl a následně raději i vypsal, abych se k nim opakovaně vracel, vydá na několik „ublognutí“. Rozhodl jsem se nyní zaměřit na jednu z nich. Není možná tou nejdůležitější, osobně ji ale považuji za jednu ze zásadních podmínek k cestě k proměně.
Autoři Chip a Dan Heathovi upozorňují na fakt, že „špatné je zkrátka silnější než dobré“. Alespoň takto dle jejich výzkumů a rozhovorů lze shrnout důraz, který klademe na věci, jež se nám nedaří nebo které kolem nás nefungují. Jev pojmenovávají jako orientaci na problémy. Zkuste si představit, že stojíte před krásným kostelem, který má však jednu vitráž rozbitou – kam asi budou směřovat vaše oči?
Bohužel nezůstává pouze u směru pohledu – zdá se, že máme obecně potřebu probírat a řešit záležitosti, které mají ryze negativní povahu. Nemusí nutně jít o pomluvy, ale kdo z nás si rád nepostěžuje? Kdo nezavadí v diskuzích na témata, která nespadají do jeho okruhu vlivu (například euro, politika…), ale jimž věnuje svoji energii a kterým mnohdy i obětuje svoji dobrou náladu?
Máte-li v rukou vysvědčení svého dítěte, začnete s ním hovořit o jedničce z dějepisu, nebo o čtyřce z matematiky? Hledáte řešení způsobem „Co ti na té matice nejde?! Proč nemáš lepší známku?“ Nebo si představte poradu v práci. Setkáváme se s tím, že pochvala prolétne vzduchem letmo, zatímco u činností či projektů, které stojí na místě, se položí dotaz: „Co s tím? Napadá vás, jak tyhle zlé výsledky vyřešit?“
V knize Proměna se v souvislosti s orientací na problémy objevuje přirovnání (a návod) hledejte bílé vrány. Proč právě je? Protože pozitivní příklady a odkrytí případů, kdy se vám daří, může zcela změnit vnímání toho, v čem naopak tak dobří nejste, nebo to zkrátka „vázne“. Zažil jsem jak v práci, tak v osobním životě (u sebe), že se zbytečně hledá řešení, aniž by se definoval úspěch. Bílá vrána – projekt/věc/návyk, který se vydařil, který funguje, přitom nabízí jedinečnou příležitost. Jestliže jej pojmenujeme a dopátráme se toho, jak a proč se nám jej podařilo dosáhnout, stačí poté přenést onu „cestu“ i na záležitost, kde se naopak nedaří. Neznamená to, že by model byl tak univerzální, ale minimálně nám položí základní stavební kámen k tomu, abychom přestali přešlapovat a topit se v negativním pocitu.
Nechápu bílé vrány jen v kontextu hledání řešení, jde obecně o postoj k životu. Vyplatí se investovat svůj čas a energii něčemu, co od základu „zapáchá“ nezdarem, zlobou, naštvaností? Není lepší vybudovat si návyk, pomocí něhož i v chování lidí kolem bude náš pohled automaticky vyhledávat to pozitivní?
