Restartujeme sebe sama

Restart si většinou spojujeme s tlačítkem na krabici od osobního počítače. Když systém odmítá komunikovat, bývá „znovunahození“ jediným možným způsobem, jak se opět dát do řeči. Takové restarty ale mohou docela dobře být součástí i nás samotných.

Z vlastní zkušenosti (a z toho, co jsem doposud vypozoroval) vnímám vstup do nového roku jako nejběžnější moment, kdy pomyslné tlačítko Restart mačká velká většina z nás. Ačkoliv jde de facto o „papírovou formalitu“, kdy nový kalendář střídá starý, vyvolává v nás tendenci zamýšlet se nad sebou a dívat se nejen zpět, ale také dopředu. A v takové chvíli, zvláště jsme-li nespokojení s tím, co jsme (ne)udělali, naše rty rozpohybují věty typu „Od nového roku začnu nanovo!“ Bílý, nepopsaný list papíru, to bude pro nás nový rok – začneme teprve na něj psát. Kaňky, hrubky nebo mylná rozhodnutí se z našeho zorného pole vytratí.

Restart ale nemusí být nutně svázán se vstupem do nového roku, stejně tak ne nutně s tím, že bychom chtěli udělat tlustou čáru za minulostí a vstoupit do krásných světlých zítřků. Z osobní zkušenosti vím, že tlačítko mačkám i tehdy, kdy zkrátka mám potřebu postoupit dál, začít něco (třeba sebe) měnit. Restart nemá za účel mazat dosavadní data, zkrátka pro mě představuje chvíli, kdy nabírám síly.

V praxi to pak vypadá tak, že na den, dva, tři vypnu. Třeba kvůli únavě, třeba kvůli tomu, že jsem dokončil významný a těžký projekt. Třeba proto, že podzim si říká o krapet melancholie. Vnitřní intuice mi říká, zda jde o závan lenosti, nebo skutečně předstupeň „restartovací fáze“. Pokud o to druhé, nebojím se odpočívat, nedělat nic a vlastně – ano, flákat se.

Tento stav může ale trvat dlouho, může dokonce sklouznout k demotivaci – snažím se jí ale předejít. Co mi pomáhá? Například to, že si procházím své poznámky, které jsem si psal, když jsem měl podobný stav minule. Pravidelný deník nepíšu, ale čas od času otevírám blok a pero roztančím pocity, které v sobě mám. Zvláštní je, že stav, který působí navenek tak letargicky, současně v člověku vytváří přetlak, až se cítí jako papiňák. Vypíšu se. A další zajímavé zjištění – i když začínám třeba unaveně, třeba melancholicky, při psaní se postupně nálada mění. Nejen slov, ale i má.

A proto, až mi je zase „předrestartně“, čtu si své poslední zápisky a vypíši se znovu. A pak… pak už stačí stisknout tlačítko.

Restart se ne nutně pojí s předsevzetími, ale upřímně – já si často v takovou chvíli říkám (a vlastně i píši), co chci (ne co bych chtěl) změnit. A z jakého důvodu. A co dobrého z toho vzejde. Předsevzetí si většinou lidé raději ani nechtějí dávat, prý ví, že je nesplní. Já jim říkám cíle a nebojím se jich. Protože bez nich bych stál na místě, nebo možná… možná spíše šel zpět. A když se mi nedaří k nim putovat tak, jak jsem si slíbil? Pak se zastavím a odpočinu si. Vyhodnotím, v čem se mi vedlo, a zkusím se podívat na to, proč u jiných věcí tomu tak dobře nebylo. Poté stisknu tlačítko, s novým elánem (ale s uloženými „daty“) vykročím zase dál…

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Archiv

Válka na Blízkém východě minutu po minutě: říjen 2023

1. 12. 2023

Za smrt pacientky ve zlínské nemocnici může personál, konkrétního viníka ale policisté nenašli

Krajská nemocnice Tomáše Bati ve Zlíně pochybila při endoskopickém výkonu, po kterém jedna pacientka zemřela a jedna byla těžce zraněna. Podle policie selhal zdravotnický personál, když zaměnil sterilní látku za desinfekci. Konkrétního viníka se ale nepodařilo najít a kriminalisté tak případ odložili. Informovala o tom mluvčí zlínské policie Monika Kozumplíková. Nemocnice je v současnosti vyšetřována také kvůli nákaze pacientů a personálu salmonelózou – celkem onemocnělo 68 lidí.
16. 1. 2020

Před 30 lety se snídalo u Mitterranda. Husák musel počkat, přednost dostal Havel

Za tradiční prvenství Francoise Mitterranda bývá považován fakt, že se stal prvním socialistickým prezidentem v dějinách Francie. Výrazná osobnost evropské politiky 20. století má ovšem význam i pro dějiny české, potažmo československé – Mitterrand byl totiž prvním západním státníkem, který před rokem 1989 jednal s představiteli tuzemského disentu, a postavil je tak téměř na roveň Husákovy a Jakešovy nomenklatury.
9. 12. 2018

Ferdinand Peroutka. Muž střední cesty, kterou zavály dějiny

Novinář Ferdinand Peroutka, nejzvučnější hlas české názorové publicistiky 20. století a břitký kritik nacistické i komunistické totality, označil svého předchůdce Karla Havlíčka Borovského v dobrém slova smyslu za muže střední cesty. On sám jím byl také - jen mu ji zavály dějiny. Od jeho smrti právě uplynulo čtyřicet let.
25. 2. 2015Aktualizováno20. 4. 2018
Načítání...