Slovo ke mně promlouvalo dříve, než kdy jsem se jej mohl naučit odečítat z listů knih. Rodiče a další členové rodiny různým způsobem modifikovali (ano, spíše se o to snažili) věrné pohádkové příběhy, abych posléze objevil zázrak gramofonových desek, potažmo magnetofonových pásek. Tu najednou začaly do mých uší proudit zdramatizovaná šmoulí dobrodružství, pohádky lidové i umělé, literatura krásná i vpravdě chlapecky dobrodružná. (Mimochodem dodnes s hrůzou vzpomínám na Broučky, kteří v zimě uléhali, a já drkotal zuby, jestli se ještě chudáčci s křidélky někdy probudí do jara…).
Jakmile jsem povyrostl, začal mě doprovázet Spejbl a Hurvínek. Taky Žeryk. A Mánička. Bábinku jsem spíše toleroval, než měl rád. Co já u reproduktoru naseděl hodin! Smál se stejným pasážím, hledal jsem, jestli i naše skříň neukrývá takové fešné dřeváky a až dodnes mám protřelého vtipálka s velkýma ušima za svůj vzor.
O to překvapující skutečností je, že jsem s příchodem na gymnázium takřka vytěsnil poslech jakéhokoliv mluveného slova. Drobnou výjimku v mém životě představovaly povídky Šimka a Grossmanna, u kterých jsem si smíchem prodlužoval život. Ne že bych přestal hltat příběhy – naopak, knihy mi utvářely v bytě stěny, filmům jsem zasvětil vysokoškolské studium a teď o nich přednáším na univerzitě. Ale poslech mluveného slova… ten jako by přestal existovat.
Jednou, když jsem se odněkud někam stěhoval, pravděpodobně to mělo něco společného s vysokoškolskými kolejemi, nebo jsem se rozhodl řádně uklízet, hledal jsem možnost, jak si činnost zpříjemnit. To víte, číst u toho by nešlo. Možná ano, ale dodnes bych asi nepřestěhoval, nebo neuklidil. Tehdy – určitě nešlo o náhodu, protože na ty já nevěřím – jsem někde objevil nahrávku Bylo nás pět. Zvuk neměla sice stereo, sem tam cosi zapraskalo, ale způsob, jakým knihu František Filipovský četl, ve mně rozcinkal zvoneček, který slyším dodnes.
A tak jsem začal hledat, jestli takové audioknihy ještě stále existují.
Zjistil jsem, že ano. Je jich dokonce velká spousta. Hodně. Různé žánry, různá provedení. Buďto je herci celé přečtou, nebo jim někdo vybere jen určité pasáže, aby je tolik nezdržoval. Nebo má někdo chuť si trochu pohrát a knihu zdramatizuje – doplní více hudby, zavolá do studia více herců, pak to namixuje a má to všechno úplně jinou atmosféru. Mluvené slovo se vysílalo a stále vysílá (jak jsem zjistil) na Českém rozhlasu. Ale taky jsou vydavatelství, která se starají, aby nejen lidé se zrakovým postižením mohli knihy číst. Fascinovaně jsem zjišťoval, jak velká nabídka mezi námi je. A já začal tím světem plout, vybírat si a poslouchat. A tak jsem začal mít rád audioknihy.
Protože knihy můžu číst, i když mám zavřené oči. Čtu je, i když se procházím, řídím auto, nebo večer ležím na zádech a ve tmě vidím to, o čem se mluví. Mám rád audioknihy, protože mě učí větší pozornosti, myslí na mé pohodlí. A mám je rád, protože přidávají další hodnotu tomu, co kdysi někdo napsal na papír.
