Proč jsem se naučil mít rád audioknihy

Slovo ke mně promlouvalo dříve, než kdy jsem se jej mohl naučit odečítat z listů knih. Rodiče a další členové rodiny různým způsobem modifikovali (ano, spíše se o to snažili) věrné pohádkové příběhy, abych posléze objevil zázrak gramofonových desek, potažmo magnetofonových pásek. Tu najednou začaly do mých uší proudit zdramatizovaná šmoulí dobrodružství, pohádky lidové i umělé, literatura krásná i vpravdě chlapecky dobrodružná. (Mimochodem dodnes s hrůzou vzpomínám na Broučky, kteří v zimě uléhali, a já drkotal zuby, jestli se ještě chudáčci s křidélky někdy probudí do jara…).

Jakmile jsem povyrostl, začal mě doprovázet Spejbl a Hurvínek. Taky Žeryk. A Mánička. Bábinku jsem spíše toleroval, než měl rád. Co já u reproduktoru naseděl hodin! Smál se stejným pasážím, hledal jsem, jestli i naše skříň neukrývá takové fešné dřeváky a až dodnes mám protřelého vtipálka s velkýma ušima za svůj vzor.

O to překvapující skutečností je, že jsem s příchodem na gymnázium takřka vytěsnil poslech jakéhokoliv mluveného slova. Drobnou výjimku v mém životě představovaly povídky Šimka a Grossmanna, u kterých jsem si smíchem prodlužoval život. Ne že bych přestal hltat příběhy – naopak, knihy mi utvářely v bytě stěny, filmům jsem zasvětil vysokoškolské studium a teď o nich přednáším na univerzitě. Ale poslech mluveného slova… ten jako by přestal existovat.

Jednou, když jsem se odněkud někam stěhoval, pravděpodobně to mělo něco společného s vysokoškolskými kolejemi, nebo jsem se rozhodl řádně uklízet, hledal jsem možnost, jak si činnost zpříjemnit. To víte, číst u toho by nešlo. Možná ano, ale dodnes bych asi nepřestěhoval, nebo neuklidil. Tehdy – určitě nešlo o náhodu, protože na ty já nevěřím – jsem někde objevil nahrávku Bylo nás pět. Zvuk neměla sice stereo, sem tam cosi zapraskalo, ale způsob, jakým knihu František Filipovský četl, ve mně rozcinkal zvoneček, který slyším dodnes.

A tak jsem začal hledat, jestli takové audioknihy ještě stále existují.

Zjistil jsem, že ano. Je jich dokonce velká spousta. Hodně. Různé žánry, různá provedení. Buďto je herci celé přečtou, nebo jim někdo vybere jen určité pasáže, aby je tolik nezdržoval. Nebo má někdo chuť si trochu pohrát a knihu zdramatizuje – doplní více hudby, zavolá do studia více herců, pak to namixuje a má to všechno úplně jinou atmosféru. Mluvené slovo se vysílalo a stále vysílá (jak jsem zjistil) na Českém rozhlasu. Ale taky jsou vydavatelství, která se starají, aby nejen lidé se zrakovým postižením mohli knihy číst. Fascinovaně jsem zjišťoval, jak velká nabídka mezi námi je. A já začal tím světem plout, vybírat si a poslouchat. A tak jsem začal mít rád audioknihy.

Protože knihy můžu číst, i když mám zavřené oči. Čtu je, i když se procházím, řídím auto, nebo večer ležím na zádech a ve tmě vidím to, o čem se mluví. Mám rád audioknihy, protože mě učí větší pozornosti, myslí na mé pohodlí. A mám je rád, protože přidávají další hodnotu tomu, co kdysi někdo napsal na papír.

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Archiv

Válka na Blízkém východě minutu po minutě: říjen 2023

1. 12. 2023

Za smrt pacientky ve zlínské nemocnici může personál, konkrétního viníka ale policisté nenašli

Krajská nemocnice Tomáše Bati ve Zlíně pochybila při endoskopickém výkonu, po kterém jedna pacientka zemřela a jedna byla těžce zraněna. Podle policie selhal zdravotnický personál, když zaměnil sterilní látku za desinfekci. Konkrétního viníka se ale nepodařilo najít a kriminalisté tak případ odložili. Informovala o tom mluvčí zlínské policie Monika Kozumplíková. Nemocnice je v současnosti vyšetřována také kvůli nákaze pacientů a personálu salmonelózou – celkem onemocnělo 68 lidí.
16. 1. 2020

Před 30 lety se snídalo u Mitterranda. Husák musel počkat, přednost dostal Havel

Za tradiční prvenství Francoise Mitterranda bývá považován fakt, že se stal prvním socialistickým prezidentem v dějinách Francie. Výrazná osobnost evropské politiky 20. století má ovšem význam i pro dějiny české, potažmo československé – Mitterrand byl totiž prvním západním státníkem, který před rokem 1989 jednal s představiteli tuzemského disentu, a postavil je tak téměř na roveň Husákovy a Jakešovy nomenklatury.
9. 12. 2018

Ferdinand Peroutka. Muž střední cesty, kterou zavály dějiny

Novinář Ferdinand Peroutka, nejzvučnější hlas české názorové publicistiky 20. století a břitký kritik nacistické i komunistické totality, označil svého předchůdce Karla Havlíčka Borovského v dobrém slova smyslu za muže střední cesty. On sám jím byl také - jen mu ji zavály dějiny. Od jeho smrti právě uplynulo čtyřicet let.
25. 2. 2015Aktualizováno20. 4. 2018
Načítání...