Máte své filmy, které vás vždy a opakovaně dokáží rozechvět? Před deseti lety, při jedné z přednášek na vysoké škole, nám pedagog promítl ruský animovaný film „Ježek v mlze“. Nyní já ve své výuce na univerzitě tento snímek pouštím studentům – a neustále prožívám totéž co kdysi. Nejde o fascinaci zvolenou (a inovovanou) technologií, jde o zvláštně niterný pocit, že při bloudění mlhou ježek zabloudil do mě samotného.
Po projekci se ptám studentů na dojmy – hledáme společně téma filmu, ptám se po významech bílého koně, světlušky, stromů… Na jedné straně mě zajímá, jak si kdo tento pozoruhodný titul Jurije Norštejna vykládá, na straně druhé si čím dál víc uvědomuji, že hromadná interpretace (až analýza) stejně nedokáže pojmout to, co ve filmu je.
Možná to znáte, díváte se na film a uvnitř srdce podivně tluče. Obrazy z plátna oživují obrazy z duše. Melodie jako by nevycházela z reproduktorů, ale zněla v hrudi a jen a jen pro vás. Opakovaně bloudím s malým ježkem v mlze, najednou ztracený a sám, dívám se, zda nezahlédnu záchytný bod, zda neprohlédnu. Je to poznání a otevřenost srdce, které může hustou mlhu alespoň částečně rozkrýt. Najdu dostatečně silnou vůli a odvahu, abych ale takový byl? Abych skrze mlhu viděl?
Když se ježek dotkne stromu, spatří jej – je obrovský, mohutný, tyčí se k nebi a má na Zemi zůstat celou věčnost. Když ježek prochází lesem, větve ne náhodou připomínají klenbu gotického chrámu. Když ježek z ničeho nic spatří v mlze bílého koně, nemusel režisér přidávat do filmu zvuk tlukoucího srdce, abychom jej slyšeli.
Po bloudění se dostane ježek na místo setkání s medvědem, sedí vedle něj a v jeho očích vidíme, že už nikdy nebude nic jako dříve. Když film ukončí poslední titulek, i já vím, že nebude nic jako předtím. Ježek bloudil a možná se/něco našel. I já, jako divák, mám možnost hledat a nacházet. Při každém zhlédnutí tuto příležitost cítím víc a víc, rozechvívá mě a zvláštně posmutnělou atmosférou filmu současně uklidňuje.
Někdy není třeba filmy analyzovat. Někdy je lepší je pouze prožít.
