Průzkumy dosvědčují, že první dojem o někom si utváříme především z jeho vzhledu, postoje a nonverbálního projevu. Obsah slov, která říká, jako by nehrál roli. Patrně by se pod to mohli podepsat i studenti. Poslouchat pedagogovu dvouhodinovou průtrž vět vede k úbytku pozornosti a k následnému potlačení významu toho, co říká. Vypadá to, jako by slova byla až druhořadá, přesto opak je pravdou. Mohou být ostřím meče stejně jako blahodárnou medicínou.
Lidové moudrosti mají své kouzlo v mnohoznačnosti, kupříkladu takové „dvakrát měř, jednou řež“ lze vztáhnout na přípravu projektu, realizaci konkrétní věci, ale aplikovat toto rčení můžeme i na rovinu emocí a vztahů. Měli bychom vždy zvážit, co chceme říci, a to dříve, nežli k tomu dojde. Slovo totiž nemá pouze obsah, ale také význam. A zatímco po obsahové stránce nemusí být nebezpečné, význam ovlivňuje řada aspektů. To, jakým způsobem se při vyslovení tváříme, jaká je dikce, tón a barva hlasu, svoji roli sehrávají i gesta a postoj, vzdálenost od člověka. Ale také záležitosti, které se mohou hůře ovlivňovat/hlídat – kde slovo řekneme a kdy slovo řekneme. Kontext slova může být zrádný, protože krom uvedeného souvisí i s náladou recipienta, s tím, co se mu odehrálo kdysi dávno, co před chvílí a co od nás očekává (co tedy de facto ještě nebylo, ale možná bude).
Ale kdo z nás toto všechno bere v potaz, než něco vysloví? Stěží lze zpracovávat tolik dat pokaždé, ale v ideálním světě bychom měli všichni v sobě indikátor, který by upozornil, kdy už jde o sdělení, jež si pečlivost a zvážení zaslouží. Intuici máme každý nějakou, různě vyvinutou, různým způsobem jí nasloucháme. Pokud nedokážeme situace zcela vyhodnotit, lze si vzpomenout na další lidové moudro „mluviti stříbro, mlčeti zlato“. A proč taková opatrnost?
Nemusíme číst knihu Čtyři dohody, abychom si uvědomili, jakou moc slovo má. A nemusíme volit extrémní příklady (například Adolf Hitler), abychom cítili, že slovo může poškozovat. Stačí špatná nálada a z našich úst se dostane shluk hlásek, které si adresát již navždy zapamatuje. Může odpustit, může nastat smír, ale ono zpřetrhané lano (byť znovu navázané), bude uzel mít napořád. V knize Čtyři dohody se hned ta první věnuje právě slovu a Miguel Ángel Ruiz nabádá: nehřešte slovem. Dává několik příkladů, kdy dojde vyloženě k proměně člověka – dítě se může stát introvertem, který si nedůvěřuje, dospělý díky pomluvě může být vnímán okolím jako pochybné individuum, byť nic konkrétního neprovedl…
Slovo manipuluje s vnímáním, s emocemi, s námi i s okolím. Může se stát jedem.
Je tu ale také jeho druhá tvář – a tou je jeho pozitivní síla. Stejně jako existuje černá magie, hovoříme o jejím protipólu, magii bílé. Vhodně zvolené slovo dokáže povzbudit, pohladit i posílit. A to nejen osobu, které jej věnujeme, ale také nás. To, co říkáme, totiž nevypovídá nic o dotyčném, k němuž směřuje, ale o tom, kdo slovo vysloví. Jestliže jsem napsal, že ideální by svět byl, kdyby u nás fungovala intuice, měl bych to doplnit. Ideální by byl, kdybychom se naučili potlačovat neuvážené reakce či dokonce potřebu své vnitřní problémy a nestabilitu proměňovat dohřešení slovem. A místo toho raději hledali způsob, jak slovo využít k dobrému. Stojí to za snahu – vrátí se nám to.
