Když se vás Angličan při setkání zeptá How do you do?, odpovíte mu stejnou otázkou a máte zdvořilostní klišé za sebou. U nás mají lidé ve zvyku se ptát Jak je?/Jak se daří?/Jak se máš?, ve výsledku je to často stejně prázdná fráze jako ta anglická, jen s tím rozdílem, že musíte něco jiného říct. S tím, že mi dělá takový vstupní dotaz při setkání problémy, jsem se na stránkách blogu již svěřil, nyní mám v úmyslu zaměřit se na něco jiného, co však s dotazem Jak se máš? souvisí. Je to doznání štěstí…
Těžko můžu potvrdit, že se v Česku méně radujeme ze štěstí jiných. Takový světoběžník nejsem. Dokáži ale potvrdit, že sdělím-li, ne že se mám dobře, ale že jsem šťastný, protistranu to zaskočí. Jako by si neuměla s daným druhem informace poradit. Jak reagovat na to, když nám někdo sdělí, že je šťastný. Usmát se? Říct: To je báječné! Moc ti to přeji!? Hledat i v sobě střípky takového pocitu?
Má zkušenost mi potvrzuje, že podělit se o své štěstí s ostatními spíše funguje jako repelent na komáry. Blízcí přátelé pochopitelně radost mají, ale určitým způsobem váhavé prodlení mezi mým sdělením a jejich reakcí zůstává. U lidí, s nimiž mě pojí pouze práce, nebo prakticky nic (jen to, že se známe), si občas pak říkám, jestli jsem náhodou doznání svého štěstí nepoužil jen proto, abych hovor ukončil.
Mám totiž takovou zákeřnou strategii. Zneužívám svého štěstí a spokojenosti, jakmile mám vysvětlit, proč nemám v úmyslu se právě teď (rozuměj ASAP) ponořit do úkolu/projektu. Potřebuji se právě nyní totiž věnovat své radosti ze života. Když mě zastaví na ulici příslušníci roztodivných církví, jejichž jména si ani nepamatuji, s úsměvem (a opravdu jen s maličkým náznakem pozastavení na chodníku) odvětím, že jsem se svou vírou spokojený a nepotřebuji hledat něco odlišného.
A zrovna minulý týden, když jsem při dlouhé cestě odstavil auto u benzinové pumpy a protahoval končetiny na letně voňavém vzduchu, vytáhl jsem svoji zbraň znovu. Dvě plnoštíhlé dámy mě nejdříve slušně pozdravily, popřály pěkný den, aby poté nabídly vlastní produkt: věštbu. Chtěly mi vyčíst z ruky, zda a kdy budu šťastný. Na to jsem odpověděl, ano, už víte: Děkuji. Já jsem šťastný už teď. - A co bude pak? To bude. Druhou větu jsem už jen doříkal, částečně ji zastínil zvuk mávnutí ruky. První část je však zarazila. Kdyby byly agresivní obchodnice, patrně by koupi jejich služeb uhrály na protiargumentaci, že mi mohou vyvěštit, zda v pořádku dorazím autem do cíle, nebo aspoň, zda se klimatické změny pozastaví, nebo EURO padne. Zůstala místo toho mezi námi chvíle odmlčení. Přerušil ji jejich úsměv. Zdál se mi nefalešný. Popřály mi, ať se mám hezky.
Vidíte, pochopení informace o mém štěstí jsem nakonec našel u dvou sudiček na dálničním odpočívadle, zatímco mezi známými budí rozpaky a rychlou změnu tématu. Štěstí je zkrátka pro nás citlivé téma. Zůstává v oblacích. Přejeme si jej, hledáme jej (třeba tím, že čteme chláchol-literaturu s krásnými obálkami se štěstím v názvu), když jsme jím ale ve skutečnosti konfrontováni, lekneme se. Možná tehdy, kdy jej máme, neuvědomujeme si to, a pouze v tu krátkou malou chvíli nám duše řekne, že štěstí hledáme, místo toho, abychom jím žili.
