Když píši tyto řádky, je na pražském výstavišti v plném proudu osmnáctý ročník knižního veletrhu. To víte, že jsem okem nejednou spočinul na programu a v duchu jsem si pavilon prošel několikrát. Současně jsem však rád za několikahodinovou vzdálenost, jež mě od Holešovic dělí. Proč?
Procházky nákupními středisky mne odjakživa unavovaly a pasivní míjení desítek obchodů s oblečením bych si mohl do životopisu uvést jako disciplínu, v níž nadprůměrně vynikám. Zavadit však o malý krámek s knihami, ve kterém cítíte kromě prachu (na tuto alergii mám štempl od lékaře, takže jej vnímám intenzivněji) také vůni papíru a všechnu tu dechberoucí kreativitu, to se najednou svět zcela zastaví. Není mi co závidět – představte si, že vás to táhne dovnitř, ale současně se bojíte do knihkupectví vejít, protože tušíte, že se začnete potit, tep se zrychlí, a pokud neodejdete s náručí plnou knih, předvedli jste ten nejheroičtější výkon svého života. Knihy mám zkrátka rád. A moc. Když se dívám na plné regály, chtěl bych je všechny mít. Co na tom, že bitevní lodí neplánuji plout, že nejsem modelář, historii Madagaskaru asi stěží uplatním při luštění křížovek… zajímá mě vše a věřím, že budu žít obrovskou řadu let, abych ty tisíce stran v klidu mohl při čtení několikrát obrátit.
Ano, libuji si v malých obchůdcích, ale dokážu si představit, co by se mnou takový veletrh mohl udělat. Říká se, že strach je tu mimo jiné proto, abychom jej dokázali překonávat. Dobrá tedy, představme si, že se do Holešovic vydám. Že při průchodu do výstaviště udržím své tělo odhodlané a pevné, dokonce ani při prvních stáncích se mi ruce nezatřesou. Chtěli byste však v odpoledních hodinách narážet na podivína, který se zalkne vždy, když uvidí další nakladatelství? Který bude klást zvídavé otázky bez ohledu na to, zda stojí u prezentace příruček pro nastávající maminky nebo odborných esejů o ekonomické krizi? Který propotí cestou patero košil, neboť nesnese pomyšlení, že by mohl existovat bez jediného exempláře, jenž se zde nabízí?
Asi už chápete, že pro mě není jednoduché chodit do knihovny. Vyhýbám se také výlohám, za jejichž naleštěným sklem se vyjímají novinky v pevné i měkké vazbě. A když si mě pozvete na návštěvu, vězte, že s výmluvou „Potřeboval bych si odskočit, kde máte toaletu?“ vyhledám to krásné místo, kde se nachází vaše knihovnička. Nejprve jen pohledem, poté i opatrně prsty projdu její obsah.
Já vím, přeháním. Trochu… Knihy mám prostě rád. A moc.
