Kolikrát jste ze svých úst, nebo z úst protější strany slyšeli „teď nemám čas/teď nemůžu – mám moc práce, jsem zaneprázdněný…“? Argument, který se sice může mnohdy zakládat na pravdě, ale nadužíváním jí pozbyl, a stal se – ano – jen a pouze výmluvou.
Když bychom to vzali puntičkářsky do důsledků, tak de facto sama věta „nemám čas“ je lživá. Čas máme vždy, stále plyne a nelze se od něj odstřihnout. Ehm, ostatně, čas ani nemůžeme vlastnit, jen s ním tak či onak nakládat. Proč popravdě neříct: „Teď se mi tvá návštěva nehodí, protože jsem se rozhodl věnovat tomu či onomu“? Proč máme potřebu svá, bezpochyby často opodstatněná rozhodnutí (a tedy i filtraci toho, čemu se věnovat a čemu ne) degradovat do vágního obalu „nemám čas“/„jsem zaneprázdněn“?
Třebaže může znít krutě odpověď :„Nezlob se, ale nyní je pro mě důležité, abych se věnoval tomuto úkolu. Jakmile jej dokončím, ozvu se ti a rád si s tebou pohovořím,“ ve výsledku se mi upřímnost osvědčila mnohem více. A adresát se cítil méně ošizen a uražen, než když jej odbudu nicneříkajícím „promiň, nemám čas“.
Pochopitelně, že naše intuice by měla rozeznat, kdy jde o něco naléhavého – lidsky naléhavého. Například u známého, který řeší závažné problémy, a potřebuje poradit, pomoci nebo zkrátka jen být vyslyšen. Zde se bavíme se o nečekaných návštěvách, telefonátech i e-mailech, jež spadají do kategorie „zloděj času“. Zkrátka přicházejí s poptávkou po vaší energii, kterou jim nemůžete (= nechcete) aktuálně věnovat.
Pokud však hledáte velmi jednoduchý způsob, jak někoho „odmítnout“, a to aniž byste použili bezobsažné fráze, o nichž tento článek je, dám vám jeden tip. Objevil jsem jej díky slovnímu nedorozumění…
Před časem jsem své úřední a konzultační hodiny zrušil, protože jsem se necítil dobře. Byla za tím únava, dost možná i nějaký ten „bacil“. Šel jsem si lehnout. V kanceláři se mě snažil vyhledat jeden zahraniční student. Věci pro něj jsem měl nachystané a předávala mu je má asistentka. Když se (v angličtině) ptal, zda jsem či budu v práci, chtěla vysvětlit moji nepřítomnost tím, že jsem příliš zaneprázdněný. Místo „busy“ však omylem řekla „happy“. Student z budovy odcházel pravděpodobně hodně zmatený.
Když jsem se této historce dosmál, uvědomil jsem si, že jde vlastně o úžasný argument. Mohu tak lidem vysvětlit, proč nemám chuť či čas se věnovat nějaké pracovní záležitosti, úkolu, který bude třeba očividně nedůležitý, nebo zkrátka nepřichází ve správný čas. Místo vágního „promiň, ale jsem teď hodně zaneprázdněný“ (kdo není?!) zkrátka řeknu „promiň, ale jsem teď příliš šťastný“.
P.S.: Funguje to :)
