Letos oslavím hezké kulatiny. V září mi bude třicet let. Už teď uvažuji, co pro mě budou tyto narozeniny znamenat, ale také o tom, jak je náležitě s přáteli oslavím. Myšlenky na oslavy mi ale najednou odvála čtenářská zkušenost s knihou Poselství od protinožců…
Nemám v úmyslu psát recenzi na zmíněnou knihu a ani práci Mario Morganové stavět do pozice otloukánka, a to proto, že existují pochopitelně pochybnosti, zda tu neskutečnou cestu po Austrálii s „tajemným“ domorodým kmenem skutečně zažila. Důležité je, že v ní lze nalézt hned několik momentů, které dokážou rezonovat. A jedním z nich byla konfrontace našich zvyklostí – slavit den, kdy se stáváme o rok staršími, s přístupem kmene Opravdových lidí. Ti totiž fakt (že stárneme) berou jako něco naprosto přirozeného. Proč tedy oslavovat nějaký konkrétní den, kdy máme „v kalendáři“ o rok více? Domorodci se oslav nevzdali, ale své „narozeniny“ mají tehdy, cítí-li se býti lepšími než byli, čili duševně/duchovně vyzrálejšími, bohatšími a také moudřejšími.
Tento přístup mě zaujal a „donutil“ k zamyšlení a představám, jak by to fungovalo u nás, konkrétně i u mě. Přiznám se, že slavit ten moment, kdy se cítím být lepší, mi opravdu přijde mnohem smysluplnější. Pochopitelně i skutečnost, že jsem se dožil dalšího roku na Zemi, je hodna zaznamenání. Zatímco však naše tradice se vesměs pojí s přízemním sledováním plynoucího času a s faktem „přežití“, rituál oslav zmoudření stojí na lidských potřebách, které jsou v pyramidě přeci jen výše. (Čímž netvrdím, že potřeba přežít je něco horšího, ale jde o naši primární a základní potřebu, zatímco potřeba seberealizace se nachází až ve špici pyramidy – zkrátka ji nemá každý, ne každému se daří jí dosáhnout.)
Při úvahách, zda bych letos své narozeniny slavil, jsem se dostal i k otázce, kolik by mi vlastně bylo let? Pochybuji, že bych dosáhl na třicítku. Ať už kvůli skromnosti, tak zkrátka proto, že by k oslavám důvod nebyl, bych dost možná byl teprve teenager. A vůbec, jak by vlastně vypadaly všechny ty formuláře, které na úřadech a v práci vyplňuji? Bylo by směrodatné datum narození, a tedy věk mého pobývání na Zemi, nebo by moji osobnost lépe charakterizoval věk mého moudření? Mohly by na prezidenta kandidovat osoby mladší čtyřiceti let, když by byli tito kandidáti duševně bohatší?
Mimochodem, jak bychom dávali ostatním vědět, že máme narozeniny? Takhle to každý ví, jednou si to poznačí do kalendáře a nastaví opakování v ročním intervalu. Ale dospívání po vzoru australského kmene Opravdových lidí by bylo nevyzpytatelné. To bych měl poslat všem e-mail s informací, že je důvod k oslavám, a na otázku na Facebooku „Jak se máte, Lukáš?“ odpovědět: Bohatěji, zraleji, dospěleji? Jenže já nemám ve zvyku se připomínat se svými narozeninami, to by tak o mém dospívání vlastně nikdo nevěděl… Problémy by nám bezpochyby způsoboval i samotný akt blahopřání. „Gratuluji, že jsi konečně zmoudřel!“ ani „Jsem rád, že ses změnil k lepšímu!“ nevyznívají v naší kultuře moc šikovně.
Inu, zdá se, že na přístup oslavovat místo dalšího roku stáří posun ve své skutečné vyzrálosti nejsme zatím připraveni. Což ovšem neznamená, že bychom si takové niterné narozeniny nemohli prožít alespoň každý individuálně nebo v okruhu nejbližších.
