„Prosím tě, neblbni!“ opáčil tatínek v prodejně, když jsem ukazoval prstíkem na přebal Barbara Conana. To měl být totiž dárek k narozeninám, který jsem si vybral. A nešlo o film – dost možná mi to tehdy ani doma nepovolili, abych se na Arnieho s mečem díval. Vysnil jsem si totiž soundtrack.
S hudebním vkusem jsem byl exot od základní školy (na školku si nevzpomínám), protože zatímco spolužáci pronikali do zákoutí metalu, mě fascinovala hlubina Beethovenova světa. Zatímco si jiní hojili rány z rozchodů tklivými ploužáky z cédéček „Best Love Songs“ či „Love Songs“ nebo „Love Songs – The Best“, já se procházel se svým prvním walkmanem a v sluchátkách mi zpíval sbor Mozartovo Requiem.
Hudba Basila Poledourise rozhodně patří k tomu nejlegendárnějšímu, co se u nás v prodeji objevilo. Tehdy po revoluci trh se soundtracky měl výraz nemluvněte a já, když jsem v jednom malém obchůdku objevil původní nahrávku, nemohl jsem od ní odlepit oči. Dodnes velmi syrová muzika, epická a dunivá. Při poslechu v obchodě tatíka rozechvěla. Ale jiným způsobem než mě.
„Prosím tě, neblbni!“ reagoval, když se po prologu rozduněly tympány, aby je v další skladbě doplnil sbor odkazující na Orffovo dílo Carmina Burana. „Přece tohle nebudeš doma poslouchat.“ Otec věděl, co říká, protože soundtrack jsem nakonec dostal a protože se při prvním labužnickém naslouchání v obývacím pokoji dostavili sousedi na návštěvu. Bohužel se tehdy nechtěli přidat, jen to vypnout.
Filmovou hudbu jsem nikdy nepřestal mít rád, nastaly však výkyvy, kdy jsem jí holdoval méně. Jako i Picasso měl svá období, tak i já propadal folku, Beatles, rocku, world music, abych se vždy a znovu vracel k tomu, co mám nejraději. Tónům, jež obohacují film, a mohou i bez obrazu existovat a obohacovat mou duši.
Na jedné straně rozumím výtkám protistrany. Operují s argumenty, že filmová hudba vzniká pro konkrétní film, konkrétní záběry a má přednostně jen sloužit – doprovázet. Na straně druhé by se takto musela dehonestovat veškerá klasika,. Copak Mozart také nepsal pro někoho a pro něco? Copak Wagner nedělal vyloženě filmovou muziku?
A i když lze hovořit o tom, že soundtrack se odlupuje od filmu a zkouší žít vlastním životem, přesto mě poslech takové hudby fascinuje. Mix emocí, experimenty s nástroji a lidským hlasem, práce s rytmem, mnohdy nádherné a melodické kompozice, na které běžně nenarazíte, asociace na další díla a spojitost s konkrétní lokací i historickou epochou. Filmová hudba toho nabízí neuriekom, jak by řekli bratři Slováci. Což ovšem nic nemění na tom, že když si doma pustím nervydrásající pasáže z Jurského parku, čekám, kdo přijde do pokoje s jiným úmyslem, než se ke mně přidat…
