Součástí proměny v roce 2012 bylo důležité rozhodnutí, které vycházelo z mého vztahu ke zvířatům. Aniž bych začal někoho z něčeho obviňovat, pochodovat s transparenty po ulicích, přestal jsem jíst maso. Občas na sociálních sítích něco na toto téma napíšu. Ozve se pak – vlastně tak nějak přirozeně – vždy protistrana, která – jakoby dotčena – začne (v tom lepším případě) formulovat argumenty, proč maso jíst, nebo (v horším, častějším případě) útočit či se zkrátka posmívat. Zatímco mnohým argumentům, proč maso může (či je) pro zdraví důležité, rozumím a respektuji je, u zbylých výkřiků mi je tak nějak trpce.
S blížícími se vánočními svátky se znovu otevřela snaha těch, kteří neradi masové zabíjení kaprů, na tuto podivnou tradici upozornit. Třeba tím, že stručně zformulovali svůj postoj do sloganu „Vánoce bez násilí“, nebo sdílením audiovizuální montáže na pohled nepříjemných záběrů. Jedním z nich byl i přední český moderátor Martin Veselovský, který udělal rozumně, že do následné debaty na Facebooku ani nevstupoval. Jeho příspěvek jsem sdílel také. Zatímco na rozzlobené odezvy nereaguji, ty, které všechny z nás, co opravdu raději Vánoce bez krve, postavily do pozice poněkud směšných utopistů, kteří pouze vzlykají místo toho, aby něco dělali, jsem bez reakcí nedokázal nechat. Bohužel.
Není mým cílem šířit zlobu proti „vrahům kaprů“, do vegetariánství jsem nikoho nenutil a kapra si dala „pod stromek“ většina mé rodiny. Tento text vzniká z mého zklamání. Tak nějak pořád nechápu, že kdokoliv, kdo se rozhodne pro to, pro co jsem se rozhodl já v roce 2012, bývá onálepkován jako ekofašista, naivní utopista, snílek, nebo naopak zcela pasivní mudrlant, který se veze na módní vlně. Proč vlastně vzbuzuje tento postoj tolik zášti? Ano, nedivím se, pokud se s negativními reakcemi setkají ti, kteří z pozice vegetariána obviňují všechny ostatní. Masožravci se zkrátka proti útoku brání útokem. Možná je to tím, že i sdílení sloganu „Vánoce bez násilí“ nebo toho videa, skrze které dáváme najevo, proč jsme se rozhodli něco v sobě změnit, se bere jako útok. Útok na tradice, na normálnost, na běžnost a na poptávku, která prostě je a bude.
Byl jsem s několika svými známými, kteří se o svátcích vyjádřili „za kapry“, postaven do role těch, co jen vzlykají. Prý kdybychom alespoň toho kapra koupili a vrátili do vody. Když nyní odmyslím skutečnost, že by takto „osvobozený“ kapr s největší pravděpodobností do několika málo dní uhynul (stačí si zalovit například v informacích Státní veterinární správy), jeho koupením bychom prodávajícímu (a trhu) dali signál, že poptávka je. Nikdo nebude zkoumat, co jsem s kaprem dělal dál – prostě byl v kádi a já si za kapra zaplatil a odnesl si ho domů. A nyní můj smělý dotaz – je opravdu tak „pasivní“ postoj, kdy zkrátka odmítneme kapry kupovat a o svátcích jíst? Není toto rozhodnutí a vyhledání alternativy (a porušení tradice) jednáním? Protistrana se nemusí bát, já nehoruji za nějaké zákazy, ty opravdu v tomto případě nic neřeší. Jediné, co lze, je zachovat se tak, jak bych chtěl, aby se zachovali i ostatní. Pro mě osobně je to přání mít Vánoce (a vlastně celý rok) bez násilí. Zákaz, který se sice zdá být jednáním, nic neřeší. Ale jednotlivá individuální rozhodnutí a změna můžou vést postupně k oslabení poptávky – a zkrátka k menšímu množství prolité krve.
Už to vidím, jak se zase po zveřejnění tohoto textu strhne diskuze. Rozhodl jsem se, že ji – stejně jako Martin Veselovský – nebudu vyživovat. Stejně jako já nikomu neberu právo si dát na Vánoce kapra (a nechovám k němu zášť), tak věřím, že nikdo mi nevezme právo, abych nahlas přemýšlel nad tím, proč je tak zlé chtít kolem sebe méně bolesti.
