Existují filmové zážitky, které si pamatujete. I tu husí kůži na těle. I pocit rozechvění a ticho, které následovalo po závěrečném titulku. Tehdy jsem byl ve třetím ročníku na gymnáziu. V našem malém městečku probíhala retrospektiva slovenských filmů z období tzv. nové vlny. Je ve zvyku, aby se Čech tloukl hrdě do prsou, neboť česká nová vlna se skloňuje i po čtyřech desítkách let všude ve světě. Živoucí voda však měla svůj pramen na Slovensku. Zkuste vyhledat v databázích Uherovo „Slnko v sieti“.
Tehdy jsem i tento film viděl, ale až to dílo vzniklé o deset let později mi podlomilo kolena. Natočil jej Dušan Hanák, bratislavský rodák a také jeden ze stavitelů katedrály, která změnila česko-slovenskou kinematografii a ovlivnila řadu dalších zemí.
Hanák se v průběhu své kariéry rád klonil k dokumentárnímu zachycování světa, někdy více, jindy méně, s vlastními interpretacemi a názory. Pro mě zcela zásadnímu počinu dal vzniknout v roce 1972, inspirován fotografickými cykly Martina Martinčeka. Vycestoval za obyvateli horských oblastí na Liptově a Oravě. Tito vesměs velmi staří lidé pobývali na samotách. Stěží byste hledali intenzivnější směs výpovědí a záběrů, v nichž se duše–srdce propojuje s krajinou, a kdy takovou krajinou nejsou pouze horské pastviny, ale také kůže starousedlíků.
Aniž by se musel obrazem a výpověďmi Hanák snažit konfrontovat moderní civilizaci a města s horskými samotami, při sledování ve vás bude pochopitelně toto porovnání opakovaně cinkat. Z otázky: „Proboha, jak mohou v takových podmínkách žít?“ se postupně stává „Jak… jak já můžu v těchto podmínkách žít??“ Nebojím se patosu, klidně se vám zde přiznám k slzám i zimě, která mnou procházela. Pokora lidí, překážky, které zdolávali, současně však také intenzivní prožitek přítomnosti a vděčnost prostupují každičkým záběrem (Alojz Hanúsek) a fotografií. Ano, Hanák klade za sebe obrázky pohyblivé i ty (zdánlivě) statické, aniž by se obával dát prostor nám – našemu pozastavení a vnoření do nitra obrazů. Pocity podkresluje (a zesiluje) původní hudbou dvojice Hájek–Malovec a nadpozemskými tóny G. F. Händela. A i když je tedy tempo na první pohled velmi pozvolné, budete-li dostatečně otevřeni, srdce bude bušit ostošest.
Ale ani ta krásná hudba nebyla tak silná, jak silná byla slova – nepronášeli je přímo (až na výjimky) obyvatelé horských samot. Jejich výpovědi Hanák natočil, ale poté je nechal k rozpohybovanému i zastavenému obrazu přednést Ladislavem Chudíkem.
Obrazy starého sveta mi nedaly nahlédnout ani tak do života na roztroušených samotách kolem Liptova a Oravy, jako do potřeby být za každodenní dary (třeba probuzení takovým je) vděčný. Nebát se za své štěstí s Osudem i poprat, nevzdávat se, vítězit, ale být pokorný, aby případné prohry byly spíše kamením na cestě než balvanem táhnoucím ke dnu.
Když nad tím tak přemýšlím… vlastně možná stačilo, kdybych napsal, že Obrazy starého sveta jsou jedním z nejkrásnějších filmů, které jsem kdy viděl.
