Praha - Marie Poledňáková je mistr svého řemesla. O tom svědčí i úspěšná komedie Líbáš jako Bůh, kterou natočila po pátnáctileté pauze. Režisérka, která se narodila 7. září 1941, si na přelomu 70. a 80. let získala srdce diváků svými rodinnými komediemi, které dodnes nezestárly. Režisérka, která po snímku Dva lidi v ZOO z roku 1989 věnovala svou pozornost vydávání knih a podnikání, se ale musela vyrovnat s novými technologiemi.
„To byl neuvěřitelný skok, prostě výlet z jednoho století do druhého! Nová zkušenost byla úžasná, jak s technikou, tak s novou generací zapálených mladých profíků,“ popsala Marie Poledňáková své pocity po návratu za filmovou kameru. Jejím prvním pokusem o comeback byla komedie Jak se krotí krokodýli (2006).
Kritika sice volné pokračování filmů Jak vytrhnout velrybě stoličku (1977) a Jak dostat tatínka do polepšovny (1978) - ovšem již bez tragicky zesnulého Tomáše Holého - příliš příznivě nepřijala, přesto si do kin našlo cestu nadprůměrných 600 000 diváků. „Mládež vydrží kdejakou 'ptákovinu', ale zvednout ze židlí střední a starší generaci, aby šla do kina, je daleko obtížnější,“ řekla k tomu režisérka, jejíž zatím poslední snímek viděl v biografech dokonce téměř milion diváků.
Mnohem více lidí ale zná Poledňákové starší snímky, film S tebou mě baví svět (1982) byl dokonce vyhlášen nejlepší českou veselohrou 20. století. „Nic takového jsem ani ve snu nečekala,“ svěřila se Poledňáková, jejíž filmografie přitom není příliš bohatá a velkou část z ní navíc točila pro televizi. Předtím, než se v roce 1973 poprvé postavila za kameru, ale získala zkušenosti jako dramaturgyně a scenáristka Čs. televize, kam nastoupila jako asistentka scény začátkem 60. let.
Důvody, proč se Marie Poledňáková po deseti televizních letech dala na režisérské řemeslo, po kterém původně nijak neprahla, přitom byly jednoduché. „Za deset let po boku režisérů jsem viděla, co ta profese obnáší: stres, napětí, úspěchy a pády… Věděla jsem ale, že určité scény - především s dětmi - nikdo nezrežíruje podle mých představ,“ zdůvodnila svůj přestup na „plac“. Debutovala dvěma historickými inscenacemi - o malíři Karlu Purkyněm a králi Přemyslu Otakaru II.
A pak už přišla slavná „Velryba“, která má u diváků úspěch dodnes. „Dívám se dnes na herce… Jejich herectví je tak civilní, dnes bych to netočila jinak. Film nestárne, jen dorůstají noví diváci,“ řekla o televizním snímku, při jehož natáčení Poledňáková zúročila své nelehké životní osudy. Kvůli rodinnému původu totiž po gymnáziu nesměla studovat dál a k dramaturgii na DAMU se mohla přihlásit až jako zaměstnaná žena a matka malého dítěte.
„Školu jsem dokončila, když synovi bylo osm let. Nevím, kdo z nás dvou z toho měl větší radost. Mezi jeho čtvrtým a osmým rokem jsme žili sami, celé dny jsem byla zapřažená v televizi, noci jsem trávila nad skripty. Petr chtěl mámu, která na něj má čas, chtěl jezdit na hory, jenže já jsem i v létě o víkendu na chatě ležela v učení,“ popsala jeden z inspiračních zdrojů pro svůj první veleúspěšný snímek, do kterého ale zařadila třeba i zkušenosti z rodiny sestry - učitelky.
ČST dala sbohem počátkem 80. let, když „nedostala podmínky k práci“. Komedii S tebou mě baví svět tak točila na Barrandově a úspěch slavila i v kinech. Po listopadu 1989 rodačka z Nepomuku u Plzně dala na dlouho režírování sbohem, podílela se třeba na vzniku televize Premiéra (dnešní Prima). Návrat za kameru zdůvodnila tím, že konečně narazila na námět, o jehož úspěchu byla přesvědčena. „Já netočím proto, že bych se jinak nudila, a ani honorář pro mne není dost silný motiv,“ podotkla režisérka, která nyní natáčí další film, nazvaný Líbáš jako ďábel.
