Divadlo na Vinohradech slaví touto sezónou 100 let od svého otevření. Tomu odpovídá i rozvržení jubilejní divadelní sezóny, na kterou bylo přichystáno pět premiér a řada doprovodných akcí. Jednou z nově uvedených her je i Adina, drama o životním příběhu herečky Adiny Mandlové. To však kritika nepřijala příliš vlídně; většina recenzí byla zdrcující. Ve Vinohradském divadle měla být v této sezóně také uvedena nová hra Václava Havla Odcházení, ale především kvůli ekonomickým problémům tomu tak nebude. O jubileu, ale také o úspěších a neúspěších Divadla na Vinohradech hovořil ředitel Jindřich Gregorini s moderátorem Janem Němcem v pořadu Interview ČT24 ze 17. prosince.
„Kritici nám příliš nefandí,“ říká Jindřich Gregorini
Divadlo na Vinohradech slaví touto sezónou 100 let od svého otevření. Tomu odpovídá i rozvržení jubilejní divadelní sezóny, na kterou bylo přichystáno pět premiér a řada doprovodných akcí. Jednou z nově uvedených her je i Adina, drama o životním příběhu herečky Adiny Mandlové. To však kritika nepřijala příliš vlídně; většina recenzí byla zdrcující. Ve Vinohradském divadle měla být v této sezóně také uvedena nová hra Václava Havla Odcházení, ale především kvůli ekonomickým problémům tomu tak nebude. O jubileu, ale také o úspěších a neúspěších Divadla na Vinohradech hovořil ředitel Jindřich Gregorini s moderátorem Janem Němcem v pořadu Interview ČT24 ze 17. prosince.
V Divadle na Vinohradech působíte od roku 1965, začínal jste jako vedoucí provozu a výroby. Nikdy jste nechtěl změnit působiště?
Ne. Sloužím v divadle dvaačtyřicátou sezónu a je to moje doma víc než v bytech, které jsem za tu dobu vyměnil. Takže se tam stále cítím dobře. Jednou to skončí, ale zatím to nekončí.
Nikdy jste neměl pocit, že je třeba se vším praštit?
Ten pocit mám dvakrát týdně, to je normální.
Vaše divadlo má uměleckého šéfa, kterým je Martin Stropnický, a vy řídíte divadlo jenom provozně, nebo jak jsou mezi vás rozděleny kompetence?
Máme noty rozdané tak, že umělecké věci jsou v péči uměleckého šéfa a já se starám o provoz, ekonomiku, aby divadlo šlapalo. A když máme společné věci k jednání, tak se vždycky dohodneme. A to je třeba, když si Stropnický vymyslí nějakou inscenaci nebo vůbec dramaturgický plán, do kterého se finančně nevejdeme, tak tam máme styčné plochy, kdy se musíme doladit.
V uplynulých letech vám přibyli noví mladí herci. Kdo je vybíral?
Jednak předchůdce Martina Stropnického, což byl Jiří Menzel, a před rokem 2000 bývalá ředitelka divadla Jiřina Jirásková.
Mluvil byste v současné době do výběru herců?
Rozhodně bych to nechal na Martinu Stropnickém.
Divadlu na Vinohradech je sto let. Jak reagujete na výtky, že stále hledá svoji tvář. „Dramaturgicky se nevyhraňuje ani v této sezóně,“ cituji Lidové noviny z šestého října. Považujete to za výtku, která je na místě?
Cílem uměleckého vedení (umělecký šéf plus dramaturgie) je divadlo tlačit někam dál. A to se podle mě děje. To, že to odborné kritice uniká, už není v našich silách. My jí to nemůžeme vysvětlit.
Jakou máte zkušenost právě s uměleckými kritiky? Kterých si vážíte a které kritiky „házíte do koše“?
Nemůžu nikoho jmenovat, nikoho neházíme do koše. Obecně můžu říct, že nám příliš nefandí. Problém je v tom, že odborná kritika má optiku nastavenou stejně na Dejvické divadlo, Činoherní klub, Divadlo Na zábradlí a na nás jako na činoherní soubor. My ale máme přeci jen jinou strukturu diváků, než mají tyto malé scény, které mají dvě stě míst. My máme přes šest set míst, a to je prostě jiná divácká adresa.
V čem by Divadlo na Vinohradech mělo být jiné než menší divadla, anebo naopak Národní divadlo?
Nemyslíme si, že musíme být nějak moc vzdáleni od činohry Národního divadla. Našich sto let to v podstatě potvrzuje. Ale narozdíl od malých scén, které jsou komorní a zaměřené na vážnější dramatiku, musíme hrát i lehčí tituly, abychom se nedostali do červených čísel.
To vám právě kritika často vyčítá. Kde je hranice, aby to už nebyl příliš lehký žánr?
To je těžká otázka. Na repertoáru máme Brouka v hlavě, který má dvě stě sedmdesát repríz, to je neuvěřitelné číslo. A je to veselohra. Vedle toho jsme některé vážné tituly hráli sedm osm let, čili je to o tom, jak se inscenace podaří a jaký je zájem diváků. A my to hrajeme tak dlouho, dokud na to diváci chodí a je o to zájem.
Pozná návštěvník Divadla na Vinohradech, že je mu právě sto let? Třeba v repertoáru, ve změnách?
Nechci říct, že to pozná na reklamní kampani, kterou jsme zahájili již od září. Díky České televizi, která je naším hlavním mediálním sponzorem, byly odvysílány nějaké spoty. Historie Vinohradského divadla v hodinovém dokumentu, Úsměvy Jaromíra Hanzlíka byly zaměřeny na sté výročí atd.
Divák to pozná i na kvalitě repertoáru, kdy jsme se snažili trošku zvednout laťku, především tím, že jsme ke spolupráci pozvali naše špičkové režiséry. Nyní u nás režíruje Vladimír Morávek, dnes začal zkoušet šéf činohry Národního divadla. Takže v tomto směru to divák ve výsledku pozná.
Ke stému výročí bylo ohlášeno pět nových inscenací. Ale třeba hra Václava Havla Odcházení odpadá. Jak to nabouralo vaše představy - sto let a pět nových inscenací?
To, že sešlo ze hry Václava Havla, naši představu nabouralo v tom smyslu, že na konci sezóny neuděláme pátou premiéru, protože času už není tolik, abychom to mohli včas a kvalitně připravit.
Řekli jste, že Odcházení, které bude zřejmě uvedeno v Divadle Archa, se neuskuteční kvůli provozním důvodům a nákladům. Skutečně to byly jediné důvody, proč neinscenovat tuto hru?
O tomto titulu jsme jednali od začátku září, minulý týden jsme celá jednání uzavřeli. Neskončili jsme neúspěchem (rozešli jsme se v dobrém), ale vzájemnou dohodou s panem Václavem Havlem, Davidem Radokem, námi, potažmo agenturou, která pana Havla zastupuje.
Když jsme spočítali požadavky, které má David Radok na scénické a světelné vybavení, a časové požadavky na odpadlá představení, zjistili jsme, že jde o částku, kterou sponzorsky zajistíme obtížně. Vedle toho jsme se navíc v průběhu jednání dozvěděli, že nám zřizovatel (magistrát) krátí dotaci na příští rok o tři a půl procenta. V našem případě to dělá tři a půl milionu plus známý nárůst energií pro příští rok. Čili nám v tuto chvíli chybí v rozpočtu asi čtyři miliony korun.
Vícenáklady (ne náklady!), které by vznikly s inscenací Václava Havla, jsou v řádu tří milionů - opadlá představení, dovybavení světel, nároky na scénickou výpravu atd. Takže teď intenzivně sháníme sponzory na to, abychom zvládli finanční krytí běžného provozu a ne takovýchto mimořádných akcí.
Jména Havel, Radok, Dáša Havlová, Honza Tříska by samozřejmě ozdobila konec jubilejní sezóny. Bohužel, nestalo se.
Národní divadlo odmítlo angažovat do hlavní role Jana Třísku. U vás se ozvaly hlasy, že by to byl problém, protože žije v Americe, a že by to znamenalo i třeba sérii představení za sebou a pak dlouhou proluku. Nebylo v tom i tohle?
Národní divadlo bylo připraveno Jana Třísku angažovat do pracovního poměru. Problém byl u Dagmar Havlové. To ale není problém u nás, protože ona si jen na dvanáct let odskočila dělat první dámu republiky, jinak je stále naše. Čili s Dášou Havlovou problémy nemáme.
Další novinka vaší divadelní sezóny je hra Adina o Adině Mandlové, jak jste s ní spokojen?
Osobně velmi. Umělecký šéf a režisér představení Martin Stropnický je z toho stále trošku nervózní, protože kritika tomuto titulu nezatleskala. Nás ale uklidňuje každá repríza, kdy se při „děkovačce“ křičí bravo, což není u všech titulů, které máme na repertoáru, obvyklé. Takže jsme spokojeni s inscenačním výsledkem i s výkonem Veroniky Žilkové a ostatními účinkujícími.
A kritika? Nechci použít větu, že kritik je člověk, který píše o tom, jak by to zrežíroval, kdyby to uměl. Tak daleko zajít nechci. Nicméně všechny kritiky nejsou negativní. Někdy jsme ale dostali jenom jednu hvězdičku. Myslíme si ale, že hvězdiček tomuto titulu náleží víc.
Odcituji z několika kritik: Časopis Reflex: „Je to spíše životopisné pásmo než skutečné drama o střetu osobnosti s českou společností.“ Mladá fronta DNES dokonce píše: „Omyl Divadla na Vinohradech.“ Lidové noviny, Jan Císař: „Jsou to jen jakési živé obrazy, jednotlivé situace se neřetězí v ději.“ Právo, Radmila Hrdinová: „Je to přinejmenším sporný výsledek, prvoplánové symboly, působí to celé nevěrohodně.“ Když sedíte třeba s Martinem Stropnickým nad těmito kritikami, říkáte si, že v něčem mají pravdu, v něčem ne?
Sedím s Martinem Stropnickým nad těmi kritikami a snažím se ho zklidnit, protože paní Hrdinová nebo profesor Císař se prostě mýlí. Hrajeme pro vinohradské publikum, a to tento titul vzalo velmi pozitivně. Takže nechť si píšou.
Nepřekvapily vás přeci jen až tak zdrcující kritiky?
Už jsme měli ještě míň hvězdiček od těchto kritiků, ale čekali jsme pozitivnější přístup. Navíc se nám nezdá příliš objektivní. Ale to se nedá nic dělat.
Zvedáte telefony a voláte kritikům, recenzentům?
Ne, vůbec ne. Například paní Radmila Hrdinová napsala, že Odcházení nemůžeme uvádět, protože tam je od autora předepsaný déšť, takže se bojíme, že nám zreziví šrouby na jevišti. Když to srovnám s kritikou na Adinu, rozumím tomu. Prostě svou optiku na nás nemá pozitivně zaostřenou, ale třeba se to časem změní.
Když si soubor přečte takovéto kritiky…
Ne, oni je nečtou, ignorují je. Jinak by nemohli hrát divadlo. Hyde Park divadla, což je rekvizitárna, se rozhodně nebaví o tom, co napsala paní Hrdinová.
Nejde jen o paní Hrdinovou, jde i o Mladou frontu, Reflex atd. Negativních kritik je mnoho a lidé čtou časopisy?
Jako první vyšla velmi pozitivní kritika v Hospodářských novinách, až pak následovala kaskáda negativních.
Co nabídnete divákům v příštím roce?
V únoru bude premiéra Višňového sadu, což je nepochybně jedna z nejlepších Čechovových her. Režíruje ji Vladimír Morávek, hrají v ní Dagmar Havlová, Viktor Preiss a další. Následuje Na krásné vyhlídce od von Horvátha v režii šéfa činohry Národního divadla Michala Dočekala s hosty Františkem Němcem, Radkem Holubem a naší partou. Pak bude Figarova svatba v režii Radka Balaše. Tím premiéry sezóny na velkém jevišti končí.
V rámci sezóny ještě uvádíme benefiční večery ve studiu divadla, kterých se ujali Jiřina Jirásková, Gábina Vránová, Otakar Brousek, Petr Kostka. Vedle toho máme vzpomínkové pásmo o Karlu Čapkovi, které pro nás napsal Ivan Klíma. A od Karla Čapka hrajeme také Lásky hra osudná v režii Jana Nováka. Takže obsazení studiových večerů je dost masivní. Prostě se v jubilejní sezóně snažíme nabídnout víc, než je běžné.
Každá instituce, ať už je to televize, divadlo apod., má určitě doby, kdy je na tom lépe a kdy je na sestupu. Když se podíváte na sto let vašeho divadla, které epochy byste vypíchl a kam byste zařadil své ředitelování?
To je trošku sugestivní otázka. S Martinem Stropnickým si myslíme, že to děláme přiměřeně dobře. Velmi hezké období (desetileté) bylo za ředitelování Jiřiny Jiráskové. Tehdy jsem jí dělal provozně ekonomického náměstka. Byla to porevoluční doba, kdy jsme vůbec netušili, jestli budou lidé dál chodit do divadla atd., atd.
Momentální období se mi velmi líbí, ale nevnímejte to tak, že je to proto, že jsem tam momentálně ředitelem. Zítra jím být nemusím, můžou mě odvolat.
Co byste jako ředitel chtěl ještě změnit? Předpokládám, že nemáte ambici pouze udržovat chod instituce?
Dramaturgie se bude stále přiostřovat směrem ke kvalitním titulům, možná ke snížení počtu premiér v sezóně ve prospěch kvality. Dál se musí stabilizovat umělecký soubor, jehož výběr je v podstatě nekonečný proces. Velmi nám schází technické vybavení divadla – světelné, zvukové atd. To jsou dnes ale věci v řádu milionů. Nemůžu říct, že by se k nám zřizovatel choval macešsky, naopak. Ale víme, že to nelze vyměnit během jedné sezóny. Je to proces, který trvá třeba deset let, a za tu dobu je začátek už zastaralý, protože technické vybavení strašně rychle morálně stárne.
(redakčně kráceno)
