Divadlo je život, říká Nataša Novotná

• ČTO

19. 11. 201319. 11. 2013|Zdroj: ČT24

Nataša Novotná

Zdroj: ČT24/NDM

Ostrava - Po absolutoriu na Janáčkově konzervatoři v Ostravě získala v roce 1997 angažmá v nizozemském souboru Nederlands Dans Teater 2 pod vedením Jiřího Kyliána. V letech 2000 - 2002 působila v souboru Göteborgs Operan Ballet ve Švédsku. Měla možnost tvořit a pracovat s předními světovými choreografy. Tančila na pódiích ve Švédsku, Itálii, Nizozemí, Finsku, ale především Národního divadla v Praze. Předpůlnočním hostem Šárky Bednářové byla opavská rodačka, tanečnice, choreografka, nositelka Thálie – Nataša Novotná.

Od roku 2006 Nataša Novotná pracuje nezávisle, především jako tanečnice hostuje v souborech a představeních po celém světě. Příležitostně působí jako pedagog a taneční mistr, asistuje při nastudování choreografíí Jiřího Kyliána a Václava Kuneše. V roce 2007 založila spolu s Václavem Kunešem vlastní taneční soubor 420PEOPLE se sídlem v Praze. Z první produkce souboru získala Nataša ocenění kritiků tanečního magazínu Dance Europe za nejlepší taneční výkon v choreografii Small Hour, v téže roli i prestižní Cenu Thálie.

Když jsem začínala, byla jsem dítě. Vzhlížela jsem k umělcům. Nyní sleduji jiné věci a dívám se na to z jiného pohledu.

Změnilo se divadlo u nás za 16 let?

Přála bych si, aby se změnilo víc. Z profesionálního úhlu pohledu, není to kritika ostravského divadla, ale divadla obecně. Jde o technické vybavení. Dnes jsou ty věci dál. Jsme trošku rozmazlení a zvyklí používat jiné věci. V tom bych si přála, aby to bylo dále.

Máte možnost srovnání, hostovala jste po celém světě, působila jste ve slavných tanečních domech. Zůstaňme v Ostravě. Je to opravdu tak zlé?

Vůbec. Nelze srovnávat nesrovnatelné. Musela bych mluvit o financování, což ale nechci. Myslím tím spíš kvalitu. Lidé to dělají stále. Jsou to umělci na svých místech. Jsou tady talenty, významní lidé, mnozí jsme se dostali do světa.

Od čeho se odvíjí váš tanec?

Vystudovala jsem balet. Působila jsem dlouho u pana Kyliana v Holandsku. Dostala jsem klasický trénink, ale záleží na každém tvůrci, na jeho představě a zpracování materiálu.

Učíte i laickou veřejnost? Založila jste taneční studio, jaký je o kurzy zájem? 

Mám svůj soubor v Praze. Prostor, který tam využíváme, slouží jako škola pro lidi. Snažíme se vychovávat. Mám za to, že mnoho lidí má pohyb rádo. Poznávají jím i své tělo.

Uvedla jste v nějakém rozhovoru, že jste se inspirovala Finskem, kde stály fronty mužů v oblecích.

Tam jsem šla jednou na zkoušku. Dělala jsem s jedním mladým člověkem fajn věci. A v předsálí divadla to vypadalo jako u konkurzu na ředitele. Všichni tam v oblecích čekali na balet. Říkala jsem si, že to je můj sen. Už mi chodí do kurzů tři muži. Přitom vůbec neví, která je pravá a která je levá.

Pojďme k vašim začátkům. Už jako dítě jste toužila stát se baletkou? Živit se tancem?

Přicházelo to postupně. Ve školce jsem chtěla být prezidentem. Když jsem poprvé letěla letadlem, chtěla jsem být letuškou. Odmalička jsem byla spojena s pohybem. Začala jsem krasobruslením, v němž jsou prvky gymnastiky a baletu. Baletní pedagog mě do toho zřejmě již tam popostrčil. To byl první náznak. Mluvil s mými rodiči o tom, že talent mám. Chodila jsem potom do přípravky baletní školy. Věděla jsem pak, že nechci dělat něco jiného.

Po absolutoriu konzervatoře byl pro vás zásadním rok 1997? Kdy jste se ocitla na pódiu a skončila jste v Holandsku. Jak na to vzpomínáte?

Mladý člověk nepřemýšlí nad ničím, tedy ne nad těmi věcmi. V tomto smyslu jsem žádné strachy existenciální neměla. Naučila jsem se základ řeči, abych uměla vůbec pozdravit. Byla jsem jako Alenka v říši divů. Trvalo to tak půl roku, než jsem se naučila anglicky komunikovat. Byl tam jiný přístup k práci. Jste daleko od domova, působí na vás spousta elementů. Tam jsou všichni lidé mladí. Vytvoří se tam jakási nová rodina. Dodnes mám s těmi lidmi vztah. Byl to krásný, intenzivní čas.

Jak vypadal takový pracovní den v Holandsku? Jak dalece je rozdílná taneční škola? Kdybyste srovnala Česko a Holandsko.

V Česku jsem nikdy nebyla zaměstnaná v souboru. V Holandsku jsme asi pracovali trošku víc. Fyzicky jsme pracovali víc. Možná trochu pečlivěji. Bylo to asi díky pánu Kyliánovi. Nechci nikomu křivdit. Všechno má své. Cvičit se musí. Je to podobné jako u virtuózů. Když tomu věnujete čas, poskytne vám to něco navíc.

Proč jste se vrátila do Česka?

Bylo to vnitřní puzení. Byla jsem deset let v zahraničí. Pracovala jsem také dva roky ve Švédsku. Měla jsem pocit, že toho mám hodně za sebou. Nikdy jsem neměla ráda nějakou rutinu. I když se nedá říct, že by tam nějaká rutina byla. Neustále jsem střídala choreografy. I to se ale pro vás stane rutinou. Měla jsem v tu chvíli pocit, že svět je větší, než to, co v tu chvíli znám. Chtěla jsem se osamostatnit a být sama sobě pánem. Chtěla jsem odejít na volnou nohu. A přála jsem si také žít v Praze. Když jsem měla opustit holandský soubor, i když jsem tam mohla zůstat, příležitostí bylo dost,táhlo mě to domů.

To, co jste se naučila venku, tak můžete zúročit doma. A založila jste soubor 420PEOPLE. Proč takový název? Přemýšlela jsem, co se za tím názvem skrývá?

Je to volačka (předčíslí) do Česka. Věděla jsem, že naši práci nebudeme dělat jen u nás. Abychom soubor mohli vést dál, potřebujeme vyjíždět do zahraničí z finančních důvodů. 420 znamená, že jsme Češi.

Co jste zrealizovali?

Na repertoáru máme premiéru Mirage. Je to komedie. Loni jsme pracovali s činohrou ND. Udělali jsme Máchův Máj. Doufám, že s představením projedeme Čechy. Snažíme se přivést do Česka i zahraniční choreografy. Třeba ty, kteří v Čechách nejsou známí. 

Snažíte se propojovat tanec s muzikou, činohrou a jinými žánry? 

Ano, tohle nás hodně baví. Je to například i ve Škrtiči. Do hudby Bohuslava Martinů je vepsán i text. Máme proto v představení i dva herce, čtyři členy vokálního souboru. Snažíme se využívat nové věci. Používáme i videoprojekci. Zkoušíme různé nové věci.

Melodrama vzniklo v New Yorku v emigraci. U nás se Škrtič poprvé realizoval jenom jednou. Dnes bude tedy po mnoha letech v Ostravě. Zažíváme agonicko-euforické tři dny. A jsem ráda, že jsem schopna vůbec něco říct. Jsem moc zvědavá, jak to dopadne. Představení není dokončeno. Premiérou vlastně všechno začíná. Představení si musí najít svou cestu. Bude si cesty teprve nacházet. Věřme tomu, že se to bude líbit.

Vypadá to zajímavě. Kam povedou vaše kroky po premiéře? Máte nějaké zahraniční plány? Letos jste byla v USA, Mexiku, Austrálii, Francii. Jak vysvětlíte vaši teorii migrace?

Budu nad tím dvacet let bádat a pak o tom napíšu obsáhlý spis. Teorii migrace si nechám zatím pro sebe. Když jsem jako dítě překonávala velké vzdálenosti, tak věřím tomu, že prostředí nás ovlivňuje, když po světě člověk jezdí a vnímá. Takže teorie migrace je ještě zabalená.

Pořád pendlujete po světě. Nyní z Ostravy to bude jen do Prahy…

Těším se na konec měsíce. 29. prosince mě čeká poslední věc, pak si chci odpočinout. Už se na to těším. Letos toho bylo opravdu hodně.

Na konci se člověk dozví, co všechno v tom roce udělal. Co je pro vás tím největším naplněním? Co objevujete za krásu v současném tanci? V pohybu obecně? Dá se to formulovat slovy?

Použiju část citátu, jen tři slova. „Divadlo je život.“ A není to naopak. To je to opravdové.

Redakčně kráceno

Před půlnocí (zdroj: ČT24)