V předvolební kampani v roce 1946 komunistická strana zaručovala pokračování soukromého zemědělského vlastnictví a důrazně odmítala kolektivizaci a jednotná družstva po vzoru Sovětského svazu. Ministerstvo zemědělství, již řízeno komunistickou stranou, navíc přidělovalo půdu zabavenou německým sedlákům domácím soukromým zemědělcům. Ti pak na venkově znamenali pro komunisty masivní voličskou podporu. Po únorovém puči v roce 1948 však rychle všechny falešné sliby berou za své. Během druhé fáze akce K byly pouze na základě vlastnictví půdy a prapodivných udání zabavovány tisíce hektarů soukromé půdy a likvidovány životy vesnických sedláků. Kulaky, jak byli úspěšní sedláci označováni, posílali na několikaleté tresty do vězení, byla jim zabavena půda a většina majetku. Jejich rodiny se musely přestěhovat na druhý konec republiky, děti nesměly studovat.Historie.cs ze 17. ledna byla věnována 55. výročí spuštění druhé nejbrutálnější fáze akce K. Pořad byl natočen v prostorách Národního zemědělského muzea, kde právě probíhá výstava "Do neznáma", která je zaměřena právě na toto období. Vladimír Kučera tam pozval Přemysla Reibla (PR), generálního ředitele Národního zemědělského muzea, historika Karla Jecha (KJ) a Michala Stehlíka (MS), děkana Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
Ukradená půda
V této zemi se mluví o odsunu Němců, o odsunu Čechů ze Sudet, ale zapomíná se na to, že jsme si tady prodělali jakýsi vnitřní odsun, odsun českých sedláků?
KJ: Říkáte dobře „vnitřní odsun“, protože to, co mu předcházelo, byl odsun Čechů z odtrženého pohraničí Čech a Moravy. Tam ovšem někteří rolníci odcházeli z vlastního rozhodnutí, protože nechtěli zůstat na území, které bylo předurčeno, aby bylo trvalou součástí říše. Kdežto v případě „vnitřního odsunu“ šlo o odchod nucený pod tlakem státních orgánů, zejména Bezpečnosti.
PR: Nebylo to jen pod tlakem Bezpečnosti. Zkomunizovaná Bezpečnost, respektive její nejbrutálnější složka, Státní bezpečnost, byla součástí celkového záměru komunistické strany likvidovat své třídní nepřátele. Mezi hlavní třídní nepřátele zařadili selský stav, a to zejména sedláky, respektive tu nejbohatší část sedláků, a o to tam šlo především.
MS: Hlavní problém je asi v nazírání na tyto věci. Odsuny, ať už Čechů ze Sudet nebo naopak Němců po válce, vnímáme v něčem černobíle. Byl tam jasný nepřítel: v obou případech Němci, byť na opačných stranách barikády. Proces vnitřního odsunu však takto vnímat nemůžeme.
V tomto případě Češi, Moravané a Slováci vyháněli Čechy, Moravany a Slováky ze svých usedlostí. V podstatě to byla třídní, dnes bychom možná řekli sociální záležitost. Byla to snaha zlikvidovat celý jeden stav, který dlouhodobě tvořil páteř českého venkova a díky agrárníkům i české politiky, a nahradit ho stavem, který by byl povolný tehdejší komunistické moci.
Vnitřní odsun je z hlediska našeho dnešního vnímání složitý proto, že nám to nepřijde černobílé. V něčem jsou to vlastní proti vlastním.
Dcera „kulaka“ Marie Ciprová cituje ze vzpomínek své matky (přepis doplňujícího rozhovoru):
Seděli jsme s manželem vzadu na otevřeném nákladním autě, z plachty jen cáry větrem poletovaly a sotva přikrývaly kusy nábytku a nás již docela nic. V kabině seděl šofér se závozníkem a s tajným. Slovák se jmenoval. Nevím, proč s námi jel tajný, vždyť jsme nebyli ani vyzbrojeni a nijak nebezpeční, a aby se nám něco neztratilo, o to se nestarali, jelikož se nám ztratily z mycího stolu masné konzervy.
Do Bíliny jsme přijeli o půl šesté večer, ze Chvojence jsme přitom vyjeli v deset hodin dopoledne. Osm hodin jsme jeli v tom ošklivém počasí, v nejistotě, kam nás vlastně vezou. U každé rozbité vesnice jsem se strachovala, kde nás složí.
Ale vždyť nejdřív Gottwald a Július Ďuriš, ministr zemědělství, říkali, že u nás se nebude zkolchozňovat a že zemědělských pozemků u nás se nic nedotkne. Jak to tedy bylo doopravdy?
KJ: Komunisté v zájmu získání co největší podpory, co největšího počtu hlasů ve volbách, používali takového populistického triku, kdy slibovali všechno možné. Navíc rozdali půdu po Němcích, čehož také využili. Představitelé komunistické strany, ať už to byl sám ministr zemědělství Július Ďuriš nebo funkcionáři na nižších úrovních, potom předávali dekrety na půdy nejen jménem úřadu, který zastávali, ale fakticky jménem komunistické strany, která to prosadila. Komunisté tak vlastně v roce 1946 používali zabavenou půdu, zabavené majetky jako předvolební propagandu.
To na to nereagovaly ostatní strany? To přece není fér hra.
KJ: Ostatní strany na to reagovaly, ohrazovaly se proti tomu, že si komunistická strana přisvojuje hlavní zásluhu, i když dekret o odnímání německé půdy podepsal prezident Beneš a ostatní z tehdejší koalice, která se nazývala Národní fronta, s tím vyslovili souhlas.
MS: Šlo o to, že se komunistům podařilo již před rokem 1948 v některých resortech nebo oblastech nahradit stát z hlediska vnímání občanů: slavná předávání dekretů na půdu, zejména v pohraničí ve městech, kde se k tomu pořádaly velké slavnosti. Důležité bylo, že pod dekretem na půdu byl podepsán Ďuriš. Bylo to postaveno tak, že dekret vám nedává stát, ale komunistická strana. Obsazené resorty, ať už bezpečnostní, které si komunisté pohlídali, nebo právě zemědělství, jim tak pomáhaly získávat pozice.
Díky tomu, že byla zakázána nebo znovu nepovolena agrární strana, se komunistům navíc podařilo získat na svou stranu vesnického voliče, o což se pokoušely i ostatní strany (například lidovci měli velkou naději získat vesnické hlasy).
Šlo také o prosazování rolnických komisí, které fungovaly po válce mnohdy navzdory státním úřadům: jsou případy, kdy ministr Ďuriš přijíždí do pohraničí již před rokem 1948 a vyhrožuje státním úředníkům, že zasahují do práce dělnictva, docházelo ale také k přepisování majetku atd.
Těmito velmi chytrými tahy se komunistům podařilo získat poměrně velkou masu voličů, která jim v roce 1946 dala hlasy a potvrdila další trend necelého roku a půl do únorového puče.
Mysleli to vůbec vážně s tím, že nebudou dělat kolchozy?
PR: Od samého počátku to byla lež a nic jiného než lež. Komunisté moc dobře věděli, že nikdy nedojde k tomu, aby mohlo pokračovat soukromé podnikání v zemědělství. Stačilo si přečíst programy nebo se podívat do novin starých deset nebo patnáct let, které informovaly o tom, co se děje v Rusku počátkem 30. let. Dokonce už v té době byl znám citát Ježova, který prohlásil v roce 1935, že kulaka je potřeba zničit a vystěhovat. Takže to byly věci, o kterých se tady moc nemluvilo. Lidé sice měli informace, ale nebrali je vážně.
KJ: Musíme si uvědomit, že komunističtí představitelé byli nejpodrobněji informováni o situaci, stavu a úrovni sovětského zemědělství, protože mnozí z nich tam jezdili už před válkou, a pak tam strávili celou dobu druhé světové války v emigraci. Takže měli příležitost se do kolchozů a sovchozů podívat. Z úst jedné členky nejužšího vedení KSČ víme, že si byli vědomi toho, že něco takového nelze v Československu zavést, protože by to pro české a slovenské zemědělství znamenalo úplnou tragédii. A tak se prý před odjezdem na osvobozené území dohodli, že o kolchozech se u nás mluvit nebude.
Skutečnost ovšem byla taková, že o kolchozech se doma mluvilo, protože mnozí zemědělci už něco věděli o tom, co se ve 30. letech stalo se sovětským zemědělstvím. Věděli to, ale také od příslušníků Rudé armády, kteří osvobozovali Československo, protože říkali, že to, co se stalo u nich, za krátkou dobu přijde i k nám.
MS: Bavíme se o jakémsi vymezeném úseku rolnické politiky, ale léta 1945 až 1948 byla celá ve vleku sociálního levicového smýšlení. Ze čtyř povolených stran kromě komunistické a lidové měly další dvě v názvu „socialistický“. Byla to prostě obrovská levicová nálada, která nahrávala postupu směrem ke kolektivnímu vedení věcí. Beneš podepisoval jak na běžícím pásu znárodňování, kdy převládla idea, že jedině státem řízené záležitosti mohou být jistotou do budoucna.
Bylo jen otázkou času, kdy se plané sliby ve volbách 1946 přemění po roce 1948 v konkrétní kroky, ať už legislativní nebo represivní z hlediska státních orgánů, což se také během jednoho roku stalo. Nastavením jistých politických a ekonomických předpokladů se postupně přešlo ke kolektivizaci. To už je ale spíše o událostech po roce 1948, kdy se nakonec z postupnosti stal velmi rychlý postup mezi léty 1949 a 1953. Uvědomme si, že to jsou pouhá čtyři léta, která naprosto drasticky změnila celou sociální strukturu, která tady byla budována po staletí.
KJ: U nás došlo k výraznému posunu doleva, k radikálnímu řešení různých otázek nejen v zemědělství, ale i v jiných oblastech hospodářství a politického života, ale to byl posun, který byl charakteristický nejen pro střední Evropu. Je to vidět na událostech v Anglii, kde docházelo k rozsáhlému znárodňování, bylo to vidět ve Francii.
U nás k tomu navíc existovala určitá vděčnost sovětské armádě za to, že se významně podílela na osvobození Československa (Sovětský svaz, náš vzor). Znovu ožily i slovanské myšlenky. Plno lidí věřilo, že by nám přece Sovětský svaz jako náš nejspolehlivější přítel a obránce nenabízel, a tím spíš nevnucoval, něco špatného, něco nedobrého.
Vnutil nám ale slovo kulak?
KJ: Slovo kulak vzniklo v Rusku několik let před první světovou válkou, kdy se za ministrování a vlády jistého Stolypina uskutečňoval rozsáhlý pokus o reformu ruského zemědělství, které bylo silně zatíženo feudálními přežitky. Za Stolypina vznikla myšlenka oživit ruské zemědělství, dát mu jistou injekci ke kapitalistickému vývoji tím, že se přidělovaly rozsáhlé plochy zemědělské půdy vytipovaným sedlákům. A právě těm se říkalo už tehdy kulaci. Slovo kulak v doslovném překladu znamenalo pěst.
Kulaci se velmi dynamicky vyvíjeli, takže patřili k nejbohatší vrstvě vesnice už před první světovou válkou. Za války samozřejmě zbohatli, protože nastaly zásobovací obtíže, a to pokračovalo i za občanské války po říjnové revoluci. Kulaci pozvedli úroveň zemědělské výroby, dokonce to umožňovalo jisté přebytky, které bylo možné vyvážet.
Jak to dopadlo s kulaky v Rusku, víme všichni. Jak se to začalo s kulaky řešit u nás?
MS: Bezprostředně po únoru se komunistům podařilo prosadit několik základních legislativních norem, které předtím odmítali. Předně to byla utkvělá Ďurišova teze o zestátňování všeho nad 50 hektarů už od roku 1948. Již začátkem roku 1949 se objevuje zákon o jednotných zemědělských družstvech, který v podstatě znamenal vítězství radikálnější skupiny uvnitř strany (Ďurišovo křídlo).
Existovaly názory, že nastane obrovská expanze združstevňování a kolchozů a dobrovolného vstupování. Kampaň jako taková začala na apríla, k 1. dubnu 1949. Komunisté však zejména v letech 1949, 1950 dostávali z venkova ohromně negativní zpětnou odezvu. Odpor proti agitátorům byl tak veliký, že museli přehodnotit politiku přirozeného vstupování do družstva a začali uskutečňovat jednotlivé kroky k represi, která vyvrcholila hlavně v letech 1951, 1952.
Začátek roku 1949 byl ideově idealistický. Agitátorům ale vypínali proud, v Prešovském kraji dokonce došlo na střelbu, byly tam obrovské nepokoje, které musely likvidovat státní orgány se zbraní v ruce. Takže radikální skupina rozhodně neměla pravdu v tom, že společnost je připravena na podobný krok.
Hovoří Pavel Bret, náměstek ředitele Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu (přepis doplňujícího rozhovoru):
Jedním z prvních kroků byla administrativní opatření, která přicházela z úrovně tehdejších národních výborů. Izolace byla reprezentována diskriminací a nerozlišovalo se, jestli zemědělec hospodařil s více jak 20 hektary, jak byl původně záměr, ale zapadli do toho i střední rolníci. Zejména ti, kteří měli vedle hospodářství nějakou živnost: mlýn, pekárnu, řeznictví atd. Takže de facto každý, kdo odmítl vstoupit do JZD, byl v konkrétní vesnici určen za boháče. Každý takový člověk byl následně stíhán v rovině buď administrativně-právní či trestněprávní.
Z hlediska administrativního to byla diskriminace už od počátku. „Vesnickým boháčům“ zakázali jakékoli poskytování úvěrů, neposkytovaly se jim půjčky a byly naopak vynuceny dávky, které nebyly rozumně splnitelné, neodpovídaly ani výměru. To byl postupně důvod k jejich kriminalizování. Jenom v roce 1950 bylo kriminalizováno přes 30 000 sedláků.
KJ: Je to také počátek působení sovětských poradců, pokud jde o další osudy zemědělství. Stalin se tady jeví jako hlavní poradce, který odsouhlasil tvrdou zemědělskou politiku vůči zámožnějším vrstvám vesnice, vůči hlavním producentům v zemědělství.
MS: Došlo k tomu, že stát, v tomto případě komunistická strana (strana je prostoupena vším), přistoupila k likvidaci naprosto konkrétní skupiny lidí, které si vytipovala jako představitele nebezpečného stavu. Existovalo u nás totiž několik skupin, které zlikvidovali bezprostředně po osmačtyřicátém: církve, spolky, politické strany a venkov. Na venkově šlo o vytipované lidi, velké sedláky, vyhnat bez majetku z jejich vlastních gruntů, rozehnat je po republice, využít je jinde (dnes bychom to nazvali) na nucené práce. Bylo to víc než tisíc rodin, které byly najednou vykořeněny, vyhnány.
Platí stále, že bylo odsunuto 4 000 lidí?
PR: Prokazatelných je 1 448, ale ve skutečnosti to číslo bylo mnohem vyšší - někde mezi 3 000 až 4 000. Komunisté tomu říkali rodinné celky. Nešlo o 4 000 jednotlivců, ale celých rodin.
Součástí směrnice tří ministrů (ministra spravedlnosti Raise, ministra národní bezpečnosti Kopřivy a ministra vnitra Noska), která zahájila akci K, byly i prováděcí předpisy, které byly včetně směrnice tajně distribuovány kurýry do jednotlivých krajských úřadů. Součástí směrnice a prováděcích předpisů byl postup, jak se k těmto rodinám bude přistupovat.
Na každém kraji vznikla skupina pěti důležitých činovníků (pětka): vždy to byl někdo z prokuratury, z StB, z ministerstva nebo ze Sboru národní bezpečnosti atd. Ti dali za úkol jednotlivým okresním národním výborům, kde se shromáždila „trojka“ (složená z člena z StB, SNB a referenta pro vnitřní věci na okresním národním výboru), aby vytipovaly jednu, dvě nebo tři vesnice, kde je největší koncentrace těchto kulaků. I když termín samotný byl natolik vágní, že ani komunisté se nikdy nedokázali shodnout na tom, co to vlastně přesně znamená. Na začátku byli proto kulaci nejčastěji označováni slovy „venkovský boháč“.
Od okresních národních výborů velmi rychle přišlo vyrozumění na „pětku“ na krajském úřadě nebo na příslušném sídle, kde už se rozhodlo bez jakéhokoli soudního rozhodnutí, že došlo k udání jednotlivého člověka. Následně byl zajištěn jeho majetek, byli zajištěni rodinní příslušníci zdržující se v místě. V případě majetku to častokrát byl nejen majetek, který byl fyzicky na místě, ale věřilo se i tomu, co se o tom člověku říkalo, takže se zabavoval častokrát i majetek, který mu nepatřil.
Okamžitě do několika hodin po první fázi došlo k obvinění. Několik hodin (do 48 hodin) po druhé fázi akce K byl před dům nešťastné rodiny přistaven nákladní vůz a rodina jela na druhý konec republiky, kde byla většinou přidělena na nejtěžší práci do nějakého státního statku nebo na práci v kamenolomech, v dolech.
Je důležité říci, že veškerý tento postup neměl už vůbec oporu ani v ústavním pořádku. Byla to kriminalizace od nějakého úředníka. Komunisté se však tím, že tyto akce nemají oporu v základním zákonu státu, nezabývali. Trestáním nešťastných „vesnických boháčů“ byly pověřeny nejen soudy, ale i ony „trojky“, které mohly vykázat tyto lidi od dvou měsíců až do tří let bez jakéhokoli rozsudku do táborů nucených prací. Nedocházelo tak jen ke klasickému věznění, kdy proběhl soud, ale k tomu, že tito lidé dostali papír a na tři roky odešli do tábora na nucené práce.
Hovoří Pavel Bret, náměstek ředitele Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu (přepis doplňujícího rozhovoru):
Pro relativně hladší průběh a dokončení kolektivizace nakonec vedoucí orgány dospěly k závěru, že by si to zasloužilo nějakou provokaci, která by alarmovala buď netečné, nebo lhostejné lidi, případně lidi, kteří k tomu měli určitý vztah. Mělo to za následek, že se dokonce i ti, kteří dobrovolně nedobrovolně vstoupili do jednotných zemědělských družstev, nezbavili stigmatu, protože byli nadále označováni za kulaky, kteří svými myšlenkami a svým třídním původem škodí a budou škodit.
MS: Tady vznikla jakási paralelní struktura, která šla mimo zákon a v podstatě i mimo státní orgány obsazené komunisty. Všechny bezpečnostní, církevní, rolnické „pětky“ a „trojky“, to není žádný bezhlavý stát, který nemá jméno a bydliště. Jsou to naopak naprosto konkrétní lidé, kteří seděli na národním výboru a v podstatě odškrtávali osudy svých sousedů.
Pokud jde o chronologický postup akce K, tak podzimní vichr, který zamával venkovem, byl předznamenán létem roku 1951 a případem, který byl velmi propagandisticky využit, což jsou velmi dobře známé Babice v červenci 1951. Koncentrace sedláků, kteří byli navíc napojeni na církev, byla nejsilnější právě na Vysočině, Jihlavsku, Moravskobudějovicku. Tam byli ti staří sedláci, „dubové palice“, kteří odmítali svoje grunty opustit. Navíc reálně po lesích schovávali zbraně a chystali odbojovou činnost, protože si dovedli představit chvíli, kdy se to zlomí do reálného odboje proti komunistům.
Režim tak v červenci 1951 na základě babické vraždy velmi brutálně zasáhl celou síť na Moravskobudějovicku velmi exemplárními tresty: od poprav dvou farářů přes další „vesnické boháče“. Plnilo to asi dva měsíce první strany Rudého práva, běžela výstava „To jsou oni“ po celé republice, která pojmenovávala hlavní viníky. Byla to skutečně skvěle zvládnutá propagandistická akce. Tito lidé byli zneužiti, potrestáni, popraveni a zároveň to byl obrovský vykřičník pro ostatní: podívejte se, tohle se stane i vám.
Režim k tomu přistoupil bezprostředně i u ostatních, takže momentem obrovského vykřičníku babické kauzy došlo k pojmenování toho, co „brzdí úžasný socialistický rozvoj“: vesnice a církev.
Do vězení šel zpravidla otec rodiny, buď na dva roky, nebo mohl jít taky na déle, protože se na něj vymyslel nějaký trestný čin. Jeho rodina pak byla přesunuta někam do naprosto neznámých míst?
KJ: Nejdřív došlo k tomu, že byl hospodář v usedlosti zbaven jakéhokoli vlivu. Byl zavřen, veškerá péče o hospodářství a o rodinu tím pádem spadla na hospodyni, na selku, která se s tím musela nějakým způsobem vypořádat. Krátce potom došlo k soudu, kde hospodář dostal jako hlavní trest nějakou peněžitou sankci a jako vedlejší trest byla konfiskace veškerého majetku a zákaz pobytu v obci - vysídlení do vzdáleného místa.
Dcera „kulaka“ Václava Nebeská cituje z rozsudku svého otce (přepis doplňujícího rozhovoru):
Pro neplnění povinností vám uložených byl jste potrestán rozsudkem Okresního soudu v Holicích ze dne 23.2.1950 k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců a peněžité pokutě 20 000 korun.
Na podkladě uvedených opatření jsou zde dány nutné předpoklady k vyklizení všech vašich nemovitostí ve Chvojenci a k určení pracoviště. V důsledku toho bylo rozhodnuto, jak výše uvedeno. To znamená přestěhovat se v lhůtě tří dnů do náhradního bytu, který po dohodě s okresním národním výborem v Bílině vám bude přidělen na jejich okrese.
Okresní národní výbor doplňuje svůj výměr zde dne 24.3.1952 v tom smyslu, že se zakazuje současně vám, vaší manželce Anně, dětem Josefu, Františku, Marii, Václavě pobyt v obvodu zdejšího správního okresu až do odvolání.
Jak reagovala vesnice? Vždyť to byla společenství, která fungovala po desetiletí, staletí. Jak reagovali sousedé?
KJ: Sousedské vztahy dostaly v této situaci těžkou ránu, protože nebylo jednoduché se jednoznačně zachovat. Byli sousedé, kteří dávali vystěhovávaným najevo své sympatie tím, že jim pomáhali nakládat na vozy, co si směli vzít s sebou. Byli ale také sousedé, kteří to dost škodolibě pozorovali za záclonkami a kteří se už předtím „vyznamenali“ například tím, že podávali nějaká anonymní udání na příslušného sedláka.
V této souvislosti bych chtěl upozornit také na to, jak se chovali noví sousedé, se kterými přicházela vystěhovaná rodina do styku ve svém vyhnanství. Jsou totiž známy případy, kdy se místní obyvatelé zasloužili o to, že se udělala sbírka potřebných věcí, šatstva apod. Dokonce se stávalo, že přinášeli mléko pro děti, což Bezpečnost zaznamenávala, a byly z toho pro tyto slitovné lidi vyvozovány nedobré důsledky.
MS: Českou vesnici to rozrušilo naprosto do základů. Mnohdy docházelo i k absurdním případům. Začali jsme v roce 1946 tím „ne“ kolchozům, kdy mnohým bezzemkům, kteří přicházeli do pohraničí, byly přidělovány usedlosti. Ti, co byli nejrychlejší a zabrali nejbohatší grunty a kteří poté volili komunisty a tvořili páteř jejich podpory na vesnici, se za čtyři roky dočkali toho, že mnozí z nich byli prohlášeni za „vesnické boháče“ právě proto, že seděli na gruntech. A byli navíc nebezpeční pravděpodobně i tím, že měli talent, dobře hospodařili a statek nezničili. Absurdně tak stejný ministr, který jim přiděloval dekret, stál v čele ministerstva zemědělství, které se k sedlákům takto chovalo.
KJ: Docházelo k tomu, že v pozemkové reformě se přidělovaly usedlosti s výměrou půdy až do 13 hektarů. A právě tyto usedlosti byly potom prohlášeny za kulacké usedlosti.
MS: Velká podpora vesnice, která byla v roce 1946, se okamžitě ztrácí. Máme čísla, která nebudou nikdy zcela přesná, ale říká se, že mezi lety 1946 a 1954 opustilo komunistickou stranu na 300 000 lidí pracujících v zemědělství. To byla polovina členstva na vesnici. Je to logické: podpora byla vlastně za to, že někdo něco dostal, a když se mu to vzalo, nebyl už důvod pokračovat – skončil „smluvní vztah“.
PR: Byl to silný psychologický moment. Když někdo čtyři roky vypiplával od píky statek zničený po válce do velmi dobrého hospodářství, které bylo konkurenceschopné, a najednou za čtyři roky zjistil, že ten, komu věřil, ho během několika dnů zradil, mělo to velký dopad i na psychiku takto poškozených lidí.
Rok 1951 byl také počátkem vzniku jakési vnitřní animozity mezi městem a venkovem. V roce 1951 byl znovu zaveden přídělový systém. V České republice byl totální nedostatek potravin a průmyslového zboží. A za hlavní viníky byli znovu označeni „venkovští boháči“.
„Vesnický boháč“ byl nepřítelem města pro městské lidi a nepřítelem vesnice byli lidé z města, co jezdili na venkov brát úrodu. Opět se tak prohloubil rozpor mezi sociálními skupinami. Nebylo to však jen v tom, že lidi sebrali a vystěhovali. Tato akce měla ještě další krok, a to byl zásah proti studentům z těchto rodin na zemědělských školách?
KJ: Docházelo k postihu lidí, kteří třeba ani neměli možnost se nějakým způsobem podílet na nějaké hospodářské sabotáži. Šlo o děti odsouzených a vystěhovaných sedláků, kterým bylo za vlády ministra školství Zdeňka Nejedlého znemožněno studium na zemědělských a veterinárních školách a později i studium na dalších odborných školách.
Byl to průlom dlouhodobé tradice, kdy bylo v selských rodinách zvykem, že jednomu z potomků, který nedostal grunt, bylo umožněno studium vysoké školy.
Bylo to vykořeněno až do potomků – šlo o vykořenění velkých selských rodů?
MS: Ano. Jestliže v letech 1945 a 1946 pracuje v zemědělství 2,2 milionu lidí, tak po šesti letech jich je 1,6 milionu. Utíkali do jiných profesí, venkov byl po rozkolu represí a docházelo k likvidaci nové generace, která by tam měla nastupovat. Byla tady nová témata: průmysl, dělnické profese, které byly protežované. Z venkova se stal otloukánek.
PR: Co se týče vyhazování ze škol nebo nemožnosti přijetí: studentů středních škol bylo vyloučeno asi 500 přímo díky akci K a asi 140 studentů bylo vyloučeno z vysokých zemědělských škol v Praze a Brně. O tom, kolik jich bylo kvůli tomu vylučováno z jiných vysokých škol, nejsou data přesně známa.
Stávaly se však ještě horší věci. Je znám případ studentů vyloučených ze střední zemědělské školy na severní Moravě, kteří byli přiděleni do statku v Albrechticích. Museli jít přímo do procesu zemědělské výroby nebo jiné a nebylo jim umožněno studovat kdekoli jinde. Zpráva o tom říká, že tyto děti byly přiděleny do statku, byla jim přidělena místnost, kde nebyly postele, slamníky a ani záchod, přitom tam přišly v lednu. V tomto případě šlo doslova o fyzickou likvidaci.
KJ: Statek Albrechtice byl proslulý tím, že patřil k takzvaným justičním statkům, kde byly vytvořeny zvláštní podmínky pro sledování činnosti těch, kterým tam byl určen pobyt a pracovní poměr.
(redakčně kráceno)