Při sledování současné pandemie se lze jen stěží ubránit srovnávání s minulostí, a žádná jiná minulá událost nenabízí tolik styčných bodů jako pandemie takzvané „španělské chřipky“ z let 1918–1920. Český mediální prostor je ostatně referencemi na ni doslova zaplaven. Není divu – je to doposud poslední pandemie s velkými ztrátami na životech, jež české země zasáhla. Jedná se o událost relativně nedávnou a bližší pohled na její průběh odhaluje až překvapivé paralely se současností, dávaje nám možnost reflektovat sebe sama v zrcadle minulosti.
BLOG: Oslavy po vyhlášení republiky napomohly šíření španělské chřipky. Roušky se v Československu nenosily
Chřipková pandemie, jíž v globálním měřítku padlo za oběť dle konzervativních odhadů na 20 až 50 milionů lidí všech národnostních a společenských vrstev, představovala i v kontextu válečné katastrofy a s ní spojených epidemií tyfu, úplavice a dalších chorob pohromu mimořádných rozměrů.
Válka přinesla do již i tak poměrně globalizovaného světa kvalitativní skok z hlediska propojení, kdy planetu nekřižovaly pouze miliony tun zboží a materiálu, ale i miliony lidí, kteří se navíc ocitali namačkáni v omezeném, často uzavřeném a hygienicky problematickém prostoru dopravních prostředků, komunikačních uzlů, výcvikových, zajateckých či internačních táborů stejně jako vlhkých podzemních krytů a zákopů.
Pro virus byl tento svět ideální Petriho miskou a během několika na sebe navazujících vln onemocněla zřejmě až třetina z 1,8 miliardy obyvatel planety. V Evropě se úmrtnost (podíl zemřelých z celkové populace) pohybovala kolem 0,5 procenta, byly však komunity, například v jižním Pacifiku, kde chřipce během několika týdnů po zavlečení podlehla až čtvrtina obyvatel.
„Chronologie až lákavě podobná pandemii roku 2020“
Již samotný import obzvláště virulentního a smrtícího kmene chřipkového viru do Evropy byl důsledkem války, ať již přijmeme populární teorii o tom, že chorobu původem ze zemědělských oblastí amerického Středozápadu zavlekli nejdříve do velkých měst na pobřeží USA a následně do Evropy čerstvě mobilizovaní branci, nebo že za importem stojí transporty tisíců čínských dělníků, najatých na práci ve francouzských přístavech, a původ viru tudíž leží v Asii.
V Číně se první známky nezvykle agresivního onemocnění opravdu objevují již na podzim roku 1917, čímž vzniká chronologie až lákavě podobná pandemii roku 2020.
První vlna chřipky typická vysokou nakažlivostí a prudkým, ale relativně krátkým průběhem, zasáhla západní Evropu včetně frontových linií ve Francii a Itálii během jara roku 1918.
První zprávy o ní pronikly do (nejen) rakousko-uherského zázemí v reportážích o situaci ve Španělsku a Švýcarsku, jež nejsou zatíženy válečnou cenzurou, a fakticky nepřesné označení „španělská nemoc“ bylo na světě, aby se šířilo dále spolu s „konspiračními teoriemi“ o jeho původu (mezi rozšířené patřily například nepřátelská akce, rozkládající se těla mrtvých na bojištích, či sexuální abstinence vojáků). Vir, neznaje hranic či zákopových linií, se šířil též a v červnu roku 1918 dorazil i do střední Evropy.
Nečinnost státních orgánů
Náhlé vypuknutí chřipkového onemocnění v nezvyklou jarní dobu zaujalo koncem měsíce i český tisk: „Příznaky jsou: bolesti hlavy, horečka, nevolnost a zmalátněnost,“ psal Český deník. „Někdy též bolesti v kloubech a svalech. Za čtyři dny příznaky mizí. Nebezpečí z nemoci té hrozí pouze lidem stiženým srdečními a ledvinovými chorobami.“
Podobné uklidňování, částečně podmíněné cenzurou a částečně odrážející prozatím „mírnou“ charakteristiku i tak velmi nepříjemného onemocnění, bylo během léta běžné i ze strany státních i místních orgánů, jejichž hlavní starostí bylo nejitřit již tak kritickou sociální, ekonomickou a politickou situaci v monarchii. Nadále trvající válka a na ni navázaná, leč pomalu se rozkládající ekonomika, množící se spontánní protesty a stávky ruku v ruce s hrozbou národních, či naopak bolševických revolucí prakticky nutily státní orgány k nečinnosti.
Potenciální omezení jakéhokoliv typu hrozila vyvolat krizové situace a další protesty, nebo prostě nebyla v kontextu válečné ekonomiky realizovatelná. Přesuny vojsk všeho druhu musely probíhat a často již dávno probíhaly bez ohledu na dopad na životy obyvatel, zatímco civilní úřady se marně snažily udržet sociální a politický smír.
- Autor textu působí na Historickém ústavu Univerzity Hradec Králové
V jakési ironické paralele k „politice epidemie“ v dnešní České republice se tak centrální, regionální i lokální úřady monarchie ocitly v paralýze, omezeny jak realitou, tak vlastními politickými cíli a zájmy. Vše komplikovala i zprvu nejistá odborná debata stran původu onemocnění a jeho léčby, stejně jako akutní nedostatek prakticky všech zvažovaných léků.
Ty – v čele s masově předepisovaným, v konečném důsledku však spíše škodlivým aspirinem – však byly z dnešního hlediska jen sotva schopny potlačit zdaleka nejčastější příčinu úmrtí na „španělku“ – primární (virový) či sekundární (bakteriální) zánět plic, v éře před antibiotiky a antivirotiky medicínsky prakticky neřešitelné stavy.
Situaci nepomáhal ani všeobecně neutěšený stav výživy obyvatel, jenž se ve střední Evropě roku 1918 často podobal plíživému hladomoru.
Roušky do střední Evropy nedorazily
Politický kontext, jehož výjimečnost je nesrovnatelná s čímkoliv, před čím (často stejně bezradně) stojí úřady současné, sehrál zásadní roli ve chvíli, kdy v Českých zemích počátkem října 1918 naplno propukla druhá, mnohem smrtelnější vlna pandemie. Pro úřady, zahlcené existenční krizí v zásobování i rostoucí existenciální krizí celého státu, se jednalo jen o další z vršících se problémů (hned po válce, revoluci a hladu), a jakkoliv se na něj pokoušely reagovat, příliš úspěšné ve své snaze nebyly.
V první půli října se městské rady, lékařské autority i zemské orgány zmohly primárně na nám dobře známé vyzývání obyvatel, aby se „co nejvíce vyhýbali styku s lidmi zvláště v uzavřených místnostech“, především pak „s rodinami, v nichž chřipka propukla, a vyhýbat se pobytu v uzavřených, přeplněných a špatně větraných místnostech, jako jsou kupříkladu zábavní lokály“. Osoby, jež pociťují příznaky chřipky, se pak měly co nejvíce izolovat od světa.
V ostrém kontrastu s naší současností i s dnešním mediálním obrazem pandemie roku 1918 se součástí dobových opatření ve střední Evropě nikdy nestaly ústní roušky. Na rozdíl od USA, kde byly místy i povinné a jejich nošení zde prosazovala řada místních politiků i občanských hnutí (například v San Franciscu), zůstala ochrana dýchacích cest v Evropě i přes zkusmé zavedení ve Francii a Švýcarsku spíše raritou a předmětem učených debat, jež většinou končily odmítnutím. Naši předkové tak znali roušky pouze z fotografií ze zámoří, což nám ovšem nebrání, abychom stejné fotografie nepovažovali za všeobjímající symbol tehdejší chřipkové pandemie.
Zmíněná i další doporučení (dále například úzkostlivá hygiena, dezinfekce bankovek, mlčení v tramvajích, eliminace pozdravu podáním rukou, či nošení vlastních příborů a sklenic do jídelen a kaváren), byla sice potenciálně efektivní, ze zmíněných politických a nakonec i praktických důvodů (jako možnost vynucování) však byla vesměs dobrovolná. Vedle kulturních zvyklostí pak narážela na nepřekonatelné překážky dané dobovou realitou.
Izolace nemocných byla nerealizovatelná jak v podmínkách zoufale přeplněných nemocnic (z nichž nemalou část měla v rukou armáda neochotná se o ně dělit), tak v často stísněných domácnostech, kdy v jednom příbytku pospolu žily celé rodiny. Podobně vyhýbání se společenskému kontaktu bylo pro většinu obyvatel prakticky nemožné, stejně jako byl pro většinu nemocných z říše snů požadavek na přísný klid na lůžku po dobu sedmi až deseti dnů spojený s „pravidelnou dietní stravou“. Výživa velké části obyvatel v posledním roce války závisela na podnikových kantýnách a veřejných vývařovnách.
Existence především městské populace bez ohledu na sociální postavení se koncem války točila kolem shánění potravin, obvykle získávaných čekáním v nekonečných a početných frontách. Kolektivní stravování tudíž nešlo prostě zastavit a fronty zakázat – byly podmínkou nutnou k přežití celých rodin.
Eskalace po vyhlášení Československa
Stejně tak byli lidé z existenčních a často i zákonných důvodů válečné ekonomiky nuceni pracovat v často nemalých kolektivech. Nadto, i pokud se zmohli k protestu, což nebylo v posledním roce války neobvyklé, měl tento většinou formu kolektivní akce, tedy ideálního podhoubí k dalšímu šíření epidemie. Vše pak téměř nevyhnutelně eskalovalo s vyhlášením republiky a koncem války.
Doprovodné masové oslavy a demonstrace společně s masivními přesuny rozpadajících se armád a zástupů uprchlíků napříč střední Evropou byly zaručeným receptem na rozšíření viru i do těch nejzapadlejších oblastí, což se, jak víme z lékařských záznamů pro období přibližně deset až čtrnáct dní po 28. říjnu, také stalo.
Pandemie nebyla prioritou
Většinu těchto faktorů nebyly dobové úřady schopny ovlivnit – postávání ve frontách, stísněné životní podmínky a nakonec i masové demonstrace byly realitou světa roku 1918, především však nebylo možno zastavit válku, jež se řídila svojí vlastní logikou. Pro místní úřady představovalo obrovský problém již jen přesvědčit c. a k. armádu, aby pro obrovské počty nemocných v říjnu 1918 uvolnila lékaře (kterých byl kritický nedostatek, neboť většina sloužila v armádě) či lůžka v týlových špitálech.
Když se pak v půli října začaly pod tlakem prodlužujících se seznamů mrtvých ve velkých městech jako Praha či Plzeň omezovat veřejné produkce a nakonec po (jak jinak) často vášnivých debatách mezi lokálními politiky uzavírat školy coby prakticky jediné kolektivní instituce nepovažované za ekonomicky, vojensky či politicky zásadní, situace se příliš nezlepšila, neboť již bylo příliš pozdě.
Část dětí zároveň skončila prakticky na ulici nebo naopak v již tak přeplněných domácnostech, zatímco středoškolští studenti starší 17 let se dokonce bez ohledu na epidemii dočkali povolávacího rozkazu z důvodu ukončení studia.
Když pak počátkem listopadu vznikaly československé úřady, ani pro ně nebyla pandemie prioritou, neboť stály před nutností obhájit národní projekt jak vojensky válkou v pohraničí a na Slovensku, tak ekonomicky uklidněním radikálně naladěných dělnických oblastí.
V tomto kontextu je nepochybně symptomatické, že jakkoliv byla podzimní vlna chřipky roku 1918 vražedná a jen v Praze díky ní vzrostla týdenní úmrtnost běžných dvou stovek osob na stovek osm, nikdy se ve zdejším tisku nedostala na přední stránky novin. V ostrém kontrastu se současností nacházíme jak v česky, tak německy psaném tisku zprávy na toto téma nejvýše na třetí straně, kde se obvykle vyskytují „další zprávy z domova“ či „místní zprávy“.
Z pohledu do veřejného prostoru České republiky se zdá, že sledování epidemiologické situace se stalo téměř politickou obsesí. Virus jako by nám škodolibě připomínal vlastní zranitelnost, kterýžto pocit naše společnost v přesvědčení o své civilizační výjimečnosti dávno vytěsnila do hlubokého podvědomí.
Ve veřejném prostoru roku 1918 – na rozdíl od toho individuálního, kdy se chřipka na krátkou dobu stává prominentním, vesměs depresivním tématem deníků a dopisů – však byla smrtící choroba zastíněna jinými, „většími“, hlubším významem v podobě naděje či zoufalství obdařenými událostmi.
Úleva z konce války byla všeobjímající a střední Evropa stála na prahu množství potenciálních počátků: národního, bolševického, fašistického, či jejich různých kombinací; o zranitelnosti a proměnlivosti společenského řádu pochyboval málokdo a pandemie k tomu byla „pouze“ další pointou, potenciálním akcelerátorem již probíhajícího dění.
Platí to ostatně i o paměti konce roku 1918 – v Československu se toto období stalo symbolem „budování státu“ a chřipka jen nepříjemnou komplikací; pro německy či maďarsky mluvící střední Evropu (včetně té československé) pak byla spíše poslední z řady pohrom jen potvrzující všeobecný rozklad a úpadek, jež provázejí porážku.
To vše navzdory hrozivému konečnému účtu – jakkoliv centrální úřady vzdorovitě odmítaly zařadit chřipku na seznam nakažlivých chorob s ohlašovací povinností, z dobových statistik jsme schopni odvodit, že na ni v Českých zemích v letech 1918–1920 zemřelo mezi 46 a 77 tisíci osob, nejvíce ve věkové skupině mezi 20 a 35 lety (pro srovnání, válka si ve stejném prostoru vyžádala odhadem 250 až 300 tisíc obětí).
Po smrtícím podzimu následovaly ještě další dvě vlny
V době vrcholu pandemie na přelomu října a listopadu 1918 byla počtem nemocných ochromena řada sektorů ekonomiky včetně železniční dopravy a pošty, v řadě úřadů a podniků dosáhla nemocnost personálu přes padesát procent, k pohřbívání v hromadných hrobech byla po celé zemi nasazována armáda a v Praze svážely mrtvé speciálně k tomu určené tramvaje.
Po nejvíce smrtící vlně z podzimu roku 1918 následovala ještě navazující vlna z jara roku 1919 a o rok později poslední vlna nejslabší, načež virus definitivně oslabil do podoby „pouhé“ sezonní chřipky. Doboví lékaři soudili, že onemocnění dávalo uzdraveným přibližně 60procentní imunitu před další nákazou, byli však „šťastlivci“ jakou poradce amerického prezidenta Wilsona Edward M. House, který si vyzkoušel nákazu ve všech třech vlnách. Měl štěstí – přežil. Pro nás je jen otázkou, zda je jeho příběh pro nás obdařen spíše nadějí, či zoufalstvím.