Jiří Hutečka

V oslavné atmosféře stého výročí vyhlášení Československa, jež před dvěma lety zachvátila Českou republiku, poněkud zanikl podstatný kontext, jenž formování státu provázel. Ten si můžeme připomínat mimo jiné právě v těchto dnech, kdy uplynulo 102 let od vojenské porážky politického projektu německy mluvících elit v českých zemích, směřujícího k vlastní či rakousko-německé – nikoliv československé – státnosti. Že tak nečiníme, souvisí se skutečností, že se tento děj, završený mezi 20. a 27. prosincem 1918, vymyká mýtu o Masarykovi, Benešovi či „mužích 28. října“ budujících československý bastion stability a demokracie v neklidném regionu. Faktem totiž zůstává, že vznik ČSR se příliš nelišil od víru války, revolucí a násilí, do něhož se během podzimu 1918 přetransformovala první světová válka.

Při sledování současné pandemie se lze jen stěží ubránit srovnávání s minulostí, a žádná jiná minulá událost nenabízí tolik styčných bodů jako pandemie takzvané „španělské chřipky“ z let 1918–1920. Český mediální prostor je ostatně referencemi na ni doslova zaplaven. Není divu – je to doposud poslední pandemie s velkými ztrátami na životech, jež české země zasáhla. Jedná se o událost relativně nedávnou a bližší pohled na její průběh odhaluje až překvapivé paralely se současností, dávaje nám možnost reflektovat sebe sama v zrcadle minulosti.