Rok 1918 začal v Evropě docela dobře. Zdálo se, že hrozná velká válka, které se později začalo říkat první světová, se blíží ke konci, a svět získával naději, že brzy bude lépe. Jenže v březnu se objevila hrozba, která měla mnohem horší následky než celá světová válka.
Už na konci roku 1917 si lékaři ve francouzském vojenském lazaretu Étaples začali všímat, že umírá více lidí, než je běžné. Toto místo je pro dnešního člověka téměř nepředstavitelné: denně tudy prošlo až 100 tisíc vojáků, byli zde nemocní, zranění i umírající.
Přitom musel celý komplex fungovat ekonomicky, takže zde chovali vlastní prasata a drůbež, bylo tu obrovské množství biologického odpadu, špíny a smrti.
A právě na tomto místě – podle studie z roku 1999 – se tato chřipka objevila zřejmě poprvé. Kvůli masivním přesunům obyvatelstva na konci války se nemoc mohla rychle šířit světem – pomohla k tomu i železnice a doprava po silnicích, tedy faktory, které se při dřívějších epidemiích chřipek ještě nemohly projevit.
Výsledkem byl smrtící koktejl spočívající ve válkou unaveném kontinentu, rychlé dopravě, mobilním obyvatelstvu a ještě neexistující lékařské byrokracii, která by dokázala mobilizovat svět k rychlé odezvě.
Na chřipku, která dostala později jméno španělská, zemřelo podle různých verzí 50 až 100 milionů lidí; přitom mrtvých z první světové války bylo „jen“ 10 milionů.
Šíření informací někde bránila válečná cenzura
Dalším faktorem, o němž se v souvislosti se španělskou chřipkou příliš nemluví, jsou informace. Zatímco v 21. století je o každém rizikovějším viru nebo bakterii informací spousta, před 100 lety byla situace zcela jiná. Protože stále ještě trvala válka, ve většině Evropy fungovala cenzura – informace o riziku nemoci se tedy nemohly dostat k lidem, kteří je nejvíc potřebovali.
Španělsko v té době necenzurovalo, takže právě s ním byla pak chřipka spojena. Nemoc se potom během jednoho roku rozšířila i po zbytku světa – do Ameriky i do Asie.
Nemoc měla dramatický a drastický dopad na všechna místa, která zasáhla. Úmrtnost byla 10–20 procent (normálně se pohybuje úmrtnost na chřipku kolem 0,1 procenta), chřipka tedy připravila o život asi dvě procenta všech lidí, kteří tehdy na Zemi žili.
Na některých místech byly ale její důsledky ještě mnohem horší – například v Íránu této chorobě podlehlo asi 21,7 procenta populace.
Nemoc, která zasáhla hlavně mladé
Španělská chřipka byla velmi podivná nemoc; zasahovala především mladé lidi, tedy skupinu, která byla už tak zničená válečnými událostmi. Zatímco lidé ve věku nad 65 let byli před španělskou chřipkou v podstatě v bezpečí, naopak skupina dvaceti- až čtyřicetiletých byla zasažena enormně.
Podle historika Johna M. Barryho, který epidemii detailně prozkoumal, vůbec nejčastěji umíraly těhotné ženy: u nich se úmrtnost pohybovala mezi 23–71 procenty. I pokud přežily, ve čtvrtině případů přišly o dítě.
Nemoc přišla ve třech vlnách, vyvolávala v obětech pocit, že nikdy neskončí – další vlny byly navíc ještě více smrtící než ta první. Na konci roku naštěstí nemoc ztratila sílu, lidé, kteří chřipku přežili, si vytvořili dostatek obranných látek.
Česká španělská chřipka
Dopad této choroby na naše země nejnověji popsal Harald Salfellner, v Praze žijící lékař a historik medicíny. Podle něj patřilo teritorium pozdější České republiky ke spíše silněji postiženým evropským oblastem.
Dosud kolující počty obětí vyžadují podle Salfellnera určitou korekci. Po vyhodnocení demografických statistik a reprezentativních sond z úmrtních matrik předpokládá autor, že excesová mortalita v důsledku španělské chřipky v letech 1918–1920 dosáhla 44 až 75 tisíc civilistů jen na území českých zemí.
K tomuto číslu je třeba přidat asi dva až pět tisíc vojenských osob. To jsou významně vyšší čísla, než se dosud předpokládalo. Zatím se totiž vycházelo z 30 tisíc obětí pandemie chřipky, přičemž původ a definice tohoto čísla nejsou jasné.
Jako první česká oběť je v Prager Tagblattu uváděn 12. 9. 1918 koncipient pražského policejního ředitelství JUDr. Egon M. Prorok ze Smíchova, jenž umírá na zápal plic v důsledku chřipky ve věku 25 let.
Jak zabíjela španělská chřipka
Teprve před deseti lety se podařilo americkým virologům identifikovat skupinu tří genů, které vysvětlují extrémně smrtící účinek této nemoci. Zjištěné geny umožňovaly viru množit se přímo v plicní tkáni, což se ukázalo jako zvláštnost daného patogenu obzvlášť vražedná pro člověka.
„Obvyklé viry zodpovědné za chřipku se v těle člověka množí především v horní části dýchacích cest, tedy v ústech, krku a nosu, zatímco virus španělské chřipky byl schopen se množit i v plicích, čímž vyvolával prudké zápaly plic,“ uvedl jeden z dvojice hlavních spoluautorů výzkumu Yoshihiro Kawaoka, virolog a profesor fakulty veterinární medicíny Wisconsinského univerzitního systému.
Již v době pandemie došli vědci k závěru, že smrtelnost choroby musela být dána její schopností napadat plíce. Tehdejší věda však nebyla schopna zjistit příčiny této schopnosti, kterou předchozí virózy neměly. Teprve nynější věda dokázala identifikovat tři geny, které to způsobily.
Takový poznatek má velký význam pro to, aby v každé nově se objevující infekci dokázal být od počátku rozeznán její případný smrtící potenciál a aby se ji podařilo zastavit dřív, než se rozšíří v pandemii. Další význam spočívá v možnosti vyvinout novou třídu protivirových léčiv, která by mohla ochránit lidské životy, pokud by nová podobná pandemie vypukla.
Kdyby se vrátila
Dva miliony mrtvých. Přeplněné nemocnice. Zavřené školy. Záběry prázdných sedadel na sportovních stadionech a v kostelích. Hospodářský propad. To jsou podle agentury AP předpovědi, které američtí odborníci vypracovali v posledních letech jako nejhorší možný scénář pro Spojené státy v případě nějaké celosvětové pandemie.
Vláda se domnívá, že v případě pandemie, jakou byla španělská chřipka v roce 1918, by onemocnělo 30 procent Američanů, tedy asi 90 milionů lidí. Z nich by téměř 10 milionů muselo být hospitalizováno, přičemž 1,5 milionu osob by potřebovalo mimořádnou lékařskou péči.
Kolem 750 tisíc lidí by potřebovalo k dýchání přístroje. Zemřela by asi dvě procenta nakažených, tedy kolem dvou milionů osob.
Následky pocítí všichni obyvatelé, i ti, kteří neonemocní. Například by byly zavřeny školy ve snaze zastavit šíření nemoci. Pracující by se ze stejného důvodu neměli dostávat do zaměstnání hromadnou dopravou, ale na kole či pěšky.
Příbuzným nemocných by se nařídilo zůstat doma v karanténě. Doma by nejspíš zůstalo mnoho dalších lidí, kteří by se chtěli starat o nemocné známé a příbuzné nebo kteří by se báli, že se venku nakazí.
Nemocnice by byly rychle přeplněné a úřady by musely zřizovat v různých objektech alternativní kliniky. Byly by narušené další služby. Jako v roce 1918 by úřady nejspíš vyzvaly kostely, aby zrušily bohoslužby. Hotely, restaurace a dopravci by neměli moc klientů.
Namísto schůzek by se pořádaly videokonference. Odborníci v roce 2007 usoudili, že při vážné pandemii by se ekonomika propadla asi o 5,5 procenta. To jsou příklady z katastrofického scénáře, který experti vypracovali v době obav kolem ptačí chřipky v minulých letech.
S chřipkou po boku
Pandemie chřipky doprovázejí lidstvo již několik tisíc let a jen ve 20. století si vyžádaly desítky milionů lidských životů. Příznaky chřipky poprvé popsal v roce 412 před naším letopočtem řecký lékař Hippokrates a její první písemně doložená pandemie zasáhla v roce 1580 Evropu a poté se rozšířila do Asie a Afriky.
Od počátku 16. století bylo rozpoznáno asi 30 pandemií chřipky. Naposledy se celosvětová pandemie chřipky objevila před 40 lety v Hongkongu.
Pandemie znamená rozsáhlou epidemii, při níž onemocnění postihuje velké skupiny lidí na rozsáhlém území, a to v řadě zemí, případně i na různých kontinentech.
Epidemie označuje náhlé vypuknutí a hromadné šíření nemoci (nejen infekční) v populaci, jejíž značná část je chorobou postižena.
V minulosti se celosvětové pandemie týkaly kromě chřipky zejména moru, cholery či skvrnitého tyfu, od 80. let 20. století je velkým nebezpečím pandemie AIDS.
Přehled pandemií chřipky od konce 19. století:
- Ruská chřipka (1889 až 1892; asi kmen H2N2; kolem milionu obětí): Začala v květnu 1889 v Buchaře v dnešním Uzbekistánu, přešla do evropské části Ruska a přes Sibiř do střední a západní Evropy. V roce 1890 postihla jižní Afriku, Ameriku a zbytek světa. V roce 1891 se vrátila do jižní a západní Evropy, od podzimu 1891 do jara roku 1892 prošla celou Evropou. Dohasínala v letech 1893 až 1894.
- Španělská chřipka (1918 až 1920; kmen H1N1; až 40 milionů obětí): Chřipka obešla v několika vlnách svět. Místem vzniku byla Francie, kde se za války promísily americké a evropské chřipkové kmeny. Podle některých expertů mohlo k mutaci viru přispět i použití bojového dusíkatého plynu yperitu. Z Francie přeskočila chřipková vlna do Španělska. Zde si vyžádala mnoho obětí – proto byla chřipka označena jako španělská. Ve světě umírali hlavně starší lidé a děti, vysílení dlouhou válkou.
- Asijská chřipka (1957 až 1958; kmen H2N2; až dva miliony obětí): Nemoc se objevila ve střední Číně, proběhla Hongkongem a s přispěním letecké dopravy se rychle rozšířila do celého světa. Nejvyšší nemocnost byla ve věkových skupinách mladých dospělých lidí, kteří rychle ztráceli imunitu vůči viru. Nemoc oběhla svět ve dvou vlnách, první postihovala děti, druhá zejména starší lidi. Celkový počet obětí se odhaduje na jeden až dva miliony.
- Hongkongská chřipka (1968 až 1969; kmen H3N2; asi milion obětí): Nejmírnější pandemie ve 20. století. Poprvé byla identifikována v Hongkongu, během následujících let se rozšířila do světa, kde postihla nejčastěji starší lidi. Počet obětí se odhaduje na 700 tisíc až jeden milion.
- Prasečí chřipka (mexická či chřipka nového typu; 2009; kmen H1N1; přes 140 mrtvých): Chřipka se poprvé objevila v dubnu 2009 v Mexiku, poté se rozšířila do USA, Evropy, Asie, Jižní Ameriky či Austrálie (v ČR byly dosud zaznamenány čtyři případy).
