Praha - V únoru 2012 vtrhla do mnichovského bytu Cornelia Gurlitta třicítka lidí z augsburského státního zastupitelství. Čtyři dny jim trvalo, než pečlivě zabalili a sepsali seznam 1 406 uměleckých děl v hodnotě více než miliardy eur. Osmdesátiletý muž v rozhovoru pro německý časopis Spiegel vyprávěl o tom, jak celou dobu jen poklidně seděl v rohu místnosti a sledoval, jak z jeho života mizí to jediné, na čem mu kdy záleželo.
Rozmlouval s nimi jako s blízkými přáteli, které v reálném životě nikdy neměl. Byly pro něj věrnými společníky a péče o ně se stala jeho životní misí. Kontakt s realitou Gurlitt ztratil už před mnoha desítkami let.
O to strašnější pro něj byl vpád cizích lidí do bytu, ze kterého prakticky nevycházel. Během policejního zásahu seděl pokojně v rohu místnosti a sledoval, jak ze zdí mizí skvosty světového malířství. Policie nezapomněla ani na jeho nejmilejší sbírku maleb, které měl pečlivě srovnány ve speciálním kufříku. Každý večer je z něj opatrně vytáhl, aby je mohl zkontrolovat. Během čtyř dnů přišel o celou sbírku a ocitl se ve svém prázdném bytě úplně sám.
Další veletoč v životě osmdesátiletého muže způsobil časopis Focus, který před čtrnácti dny informoval jako první o nálezu uměleckého pokladu. Od té doby se Gurlitt odvážil ze svého bytu jen dvakrát – na nákup, během kterého ho pronásledovala horda fotografů, a ke svému lékaři na jih Německa. A právě během této cesty poskytl vůbec první rozhovor. „Nejsem žádný Boris Becker. Tak co ode mě vlastně chtějí?“ ptá se nechápavě.
Selhal jsem…
Gurlitt zdědil svou ohromnou sbírku po svém otci, Hildebrandtovi Gurlittovi, který spolupracoval s nacisty likvidujícími „závadné“ a „neněmecké“ umění. Gurlitt popírá, že by otec získal obrazy ze sbírek židovských obětí nacismu. Všechny prý pocházejí z muzejních sbírek a galerií.
Sám se částečně viní z toho, že se musel s drahocennými obrazy rozloučit. Měl je ochránit stejně dobře jako jeho otec před nacisty, kteří je chtěli spálit, před bombami, před Rusy i Američany. Pro Cornelia byl jeho otec hrdina - zatímco on sám pochybil a obrazy neuhlídal.
„Jeho“ obrazy jsou teď ve všech novinách. Může si je prohlédnout každý. To Gurlitt považuje za největší křivdu: „Co je to za stát, že zveřejňuje moje soukromé vlastnictví?“ ptá se starý muž se slzami v očích.
Doufá, že se se svými obrazy co nejdřív znovu shledá a bude mít klid. „Musí se zas vrátit ke mně. Skutečně je velmi postrádám.“ Možnost, že by je daroval některému z muzeí, zcela zavrhuje: „Vystavování už bylo dost. A muzea mají dost jiných věcí, které mohou ukazovat. Až umřu, můžou si s nimi dělat, co budou chtít. Ale do té doby je chci mít jen pro sebe.“
Gurlitt jako by uvízl v jiné době. Na televizi se přestal dívat v roce 1963. Ví, že existuje internet a že by si na něm mohl cokoliv vyhledat - ale nikdy se o to nepokusí. Fascinuje ho, že se na mobilním telefonu objevuje číslo volajícího. Hotel si rezervuje výhradně dopisem, který napíše na starém psacím stroji a podepíše jej plnicím perem. Jeho život ubíhá pomalu a tiše, veškeré dobrodružné zážitky získal četbou knih. Jedinými jeho přáteli byly obrazy, o které teď přišel. Ví o nich úplně všechno, ale radši si to nechává pro sebe. „Není nic, co bych v životě miloval víc než své obrazy.“
Augsburské státní zastupitelství po více než ročním zkoumání oznámilo, že přes čtyři stovky obrazů patřčí právoplatně Gurlittovi a v nejbližší době se mu vrátí. Co bude s další částí sbírky, se zatím neví.
