Síla ruských dezinformací roste s časem, míní expert. Část Rusů raději zavírá oči

Rusko se snaží velmi agresivně ovládat mediální prostor, popisuje vědecký pracovník z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy Michal Smetana. „A jakkoliv jsme ani před válkou nemohli mluvit o ruských médiích jako o svobodných, snaha ještě více je omezit je zřejmá. Jsou tam velmi tvrdé tresty za prosazování jakýchkoliv alternativních narativů k pohledu ruské vlády, tresty platí jak pro jednotlivce, tak pro instituce,“ připomíná politolog.

„To znamená, že ruská vláda dominuje v informačním prostoru. Velká část ruského obyvatelstva čerpá své informace z hlavních televizních kanálů, a tím pádem se ruské vládě může dařit ten narativ poměrně dobře kontrolovat směrem k většině obyvatel. Není to celé Rusko, ale je to většina,“ vysvětluje Smetana.

I podle Radomyra Mokryka z Ústavu východoevropských studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy je v ruské společnosti několik postojů. „První část nepochybně věří propagandě, tomu, co říká Kreml a státní média, že jsou na Ukrajině nacisté, že je nezbytné s tím něco dělat, Ukrajinu osvobodit a tak dále. Je tady určitě ale i druhá část společnosti, která se podle mého snaží zbavit zodpovědnosti v tom smyslu, že nejjednodušší přístup je uvěřit propagandě,“ míní Mokryk a zdůrazňuje, že v Rusku stále je možné se dostat k relevantním zdrojům informací.

„Lidé, kteří předtím používali sociální sítě, si stahují programy VPN. Podle statistik vidíme, že to jsou nejpopulárnější aplikace, které si Rusové momentálně stahují,“ naznačuje jeden ze způsobů.

Podle Smetany je vždy potřeba brát informace z obou stran s rezervou. „V každé válce má každá strana tendenci nadhodnocovat ztráty protivníka a vlastní podhodnocovat, což je něco, čím udržuje ve svém vlastním obyvatelstvu a vojácích naději, motivaci, dodává jim vůli bojovat.“ Podobně ale můžou zprávy Kyjeva působit směrem na Západ, co se týče dodávek těžkých zbraní, domnívá se Smetana.

Poznat dezinformace není snadné

V rámci boje proti dezinformacím vydalo české ministerstvo vnitra ve spolupráci s britským úřadem vlády příručku, jež vysvětluje, jak zmanipulované informace poznat. Upozorňuje na falešný obsah, tedy padělané dokumenty nebo třeba upravené obrazové materiály.

Dezinformátoři také skrývají své zdroje nebo si je vymýšlejí. Dále skoro vždy používají falešné účty na sociálních sítích, často tak jde o takzvané trolly, provokující ostatní uživatele na diskuzních fórech. K posílení svých argumentů používají různé silné události, například teroristické útoky, a zneužívají technologii, aby šíření falešných zpráv urychlili, kupříkladu pomocí takzvaných botů.

Datový analytik a expert na dezinformace František Vrabel ale míní, že pro běžného uživatele žádná metoda, jak odhalit dezinformaci, není a v budoucnu ani nebude. „Můžeme si představit situace, kdy na první pohled je to zřejmé falzum, ale takových se strana, která rozšiřuje dezinformace, snaží vystříhat.“

Šíření dezinformací podporují algoritmy

„Nejsilnější zbraň dezinformátorů, která veřejně není moc diskutovaná, je dlouhodobost. To, o co se Rusové snaží, je dlouhodobě zmanipulovat vědomí lidí, změnit veřejný názor, změnit postoje co největšího počtu lidí. A to nelze učinit v jednom kroku,“ popisuje dezinformační logiku Vrabel.

Podle jeho slov není divu, že se Moskvě podařilo v české společnosti ovlivnit stovky tisíc lidí, protože dezinformace sem proudí mnoho let. „Nevěří našemu ústavnímu systému, nevěří tomu světu, ve kterém žijeme, vůbec nevěří sdělovacím prostředkům jako jsou veřejnoprávní nebo mainstreamová média a už vůbec nevěří vládním představitelům,“ vyjmenovává Vrabel.

Snaha dezinformace krotit bude podle něj mimořádně nadlouho i proto, že falešným zprávám nahrávají svou organizací a algoritmy sociální sítě.

U Leningradu či v Normandii

Dezinformace během válečných momentů v historii sloužily ke zvýšení morálky nebo zmatení nepřítele. Například během obléhání Leningradu nacistickými jednotkami vydal roku 1942 Josif Stalin v Sovětském svazu příkaz číslo 227, známý také jako „Ani krok zpět“.

Sloužil k tomu, aby trestal vojáky, kteří se rozhodli ustoupit z linií – ty čekalo zatčení, smrt nebo služba v trestných praporech. Příkaz neměl za cíl jen trestat, měl hlavně odradit vojáky od útěku. Podle dochovaných zpráv zvýšil morálku v kritickém okamžiku války – mimo jiné tím, že tvrdil, že ustupovat do nitra Ruska není možné.

Dalším případem je vojenská operace spojeneckých sil za druhé světové války s krycím názvem Fortitude. Plány operace zahrnovaly vytvoření dvou fantomových polních armád, které předstíraly invazi do Norska a na sever Francie. Operace měla odvést pozornost od vylodění v Normandii.

Z české historie můžeme zmínit invazi do Československa v srpnu 1968. Sovětský svaz tvrdil, že v zemi působily pravicové a kontrarevoluční síly, které si kladly za cíl likvidaci socialismu. Krize v zemi podle nich ohrožovala jednotu socialistického tábora v poválečné Evropě, a proto vyslal okupační vojska Varšavské smlouvy, která Moskva prezentovala jako takzvanou „bratrskou pomoc“.

Nejasnosti provázely i nedávné potopení křižníku Moskva. Ukrajina tvrdí, že ho zasáhla dvěma protilodními střelami Neptun. Potopení Moskvy ruské ministerstvo obrany zpočátku popíralo. Později ale připustilo, že v důsledku požáru na křižníku explodovala munice. Tvrdilo také, že celá posádka byla evakuována. Loď se podle Moskvy potopila až později, a to v důsledku špatného počasí.

Se zachráněnými vojáky se měl dokonce setkat velitel námořnictva. Teprve v pátek 22. dubna Kreml přiznal smrt jednoho námořníka, přičemž 27 dalších se pohřešuje. Svědectví příbuzných vojáků, která shromáždila nezávislá média, ale naznačují, že skutečný počet obětí bude vyšší.