Během epidemie SARS jsem jako sinolog trochu vystřízlivěl, říká Kříž. Čínu si prý idealizoval

V čínské společnosti vládne podle sinologa Martina Kříže přísná cenzura, ale i automatická autocenzura. Kdo se na internetu vyjadřuje v rozporu s oficiálními informacemi, má pak horší úroky nebo obtížněji shání jízdenky na vlak. Kříž před sedmnácti lety z Číny informoval české diváky o epidemii SARS. Tehdejší situaci teď porovnává se zpravodajstvím o nové nákaze – wuchanském koronaviru. Pro Newsroom ČT24 vzpomíná, jak se kvůli SARS stal napůl novinářem.

Sinolog Martin Kříž
Zdroj: Newsroom ČT24

Jak vzpomínáte na dobu, kdy jste v Číně během epidemie SARS působil jako spolupracovník České televize?

V Číně jsem byl jako externí zpravodaj ČT, studoval jsem na Pekingské univerzitě a vzpomínám si, jako kdyby to bylo včera. Byla to situace, kdy člověk poprvé jako sinolog trošku vystřízlivěl, protože my jsme si Čínu hodně idealizovali. Vždy jsme si představovali, že je to země neomezených možností, že se bude posouvat dopředu a že ji nic nemůže zastavit.

V té době jsme uviděli, jak bezbranná je společnost, která není občanská, kdy stát sice zareaguje velice efektivně, ale bohužel na středních úrovních se úředníci snaží nemít problémy. Tak to tutlají a v případě epidemie to může být opravdu fatální.

Trvalo několik měsíců, než se západ a obyčejní lidé dozvěděli, že se vůbec něco děje. A to už bylo poměrně pozdě. Co bylo hlavně problém – jeden čínský doktor informoval Západ a dodneška je víceméně vláčen bahnem. Je považován za zrádce, protože vyzradil něco, co se čínská strana snažila ututlat.

A situace dnes?

Diametrálně odlišná, čínská strana zareagovala v řádu týdnů, Čína spolupracuje víceméně už od začátku s mezinárodními organizacemi, dokonce je přístupná i jakýmkoli radám a pomoci ze Západu.

Město Wu-Chan nedávno otevřeně požádalo partnerská města, u nás je to Třebíč, o nějakou pomoc, což je pro Číňany naprosto něco neobvyklého. Je to národ hrdý, který se snaží všechno řešit sám. Museli se skutečně hodně sklonit.

Je to důkaz, že jejich kultura dokáže být flexibilní, že se od epidemie SARS posunula. Zatím to ale pořád není ideální. Výhodou totalitních zemí zase je, že není problém ve městě ze dne na den zastavit život, zrušit městskou hromadnou dopravu, omezit cestování. To se během epidemie SARS vůbec nestalo.

Kdybyste měl obě epidemie porovnat pohledem novinářů, jak se jejich práce za tu dobu změnila?

Dřív nebyl tak rozšířený internet. Reportáže se běžně točily na magnetické pásky. Dnes je reportáž během hodiny uploadovaná, člověk ji může sestříhat přímo na místě. SARS ale tehdy nikdo nečekal. Většina lidí zpanikařila, velká část novinářů okamžitě odcestovala. Naopak tam přijeli krizoví novináři typu Michala Kubala, ale to byly spíš jednotky. Na místě zůstali hlavně lidé, kteří tam byli nějakým způsobem vázáni, třeba zahraniční obchodníci, diplomaté nebo studenti, což byla v té době moje role.

My jsme po nějaké době už neměli možnost odcestovat, protože všechno se uzavřelo, včetně univerzitních kampusů. Samozřejmě, žádný systém není úplně dokonalý, takže jsme si našli nějakou díru v plotě, takže jsme běžně chodili do města. A nedělám si iluze, že by to teď ve Wu-chanu nebylo jiné. Lidé se snaží přežít a když narazí na systém, který s nimi nekooperuje, tak se ho snaží obejít. Což je zásadní odlišnost od společnosti, ve které je velký důraz kladen na individuální zodpovědnost. Když člověk ví, že má od začátku informace, což není případ Číny, a když ví, jak je situace vážná, tak se tomu snaží přizpůsobit.

Čínská společnost je stále rozdělená na my a oni – oni stát řídí, my jsme subjektem řízení. Taková dichotomie s sebou nese značná rizika při koordinování různých živelních pohrom nebo pandemií. Na druhou stranu, když se vydá nějaké rozhodnutí, určitě se neozve žádná občanská společnost, nebudou se podepisovat petice a nebude se nikdo obávat o utlačování lidských práv. Opatření se zavede ze dne na den a systém je velmi efektivní.

Jste sinolog, ne novinář. Jak rychle jste se před sedmnácti lety dostal do této role?

Zasvětila mě esa jako Milan Fridrich, Roman Bradáč, Michal Kubal, Zdeněk Velíšek – to byly moje vysněné hvězdy. První kameramanské kroky jsem se učil od Evžena Janouška, v té době v Číně nebyl ani kameraman, tak jsem se snažil amatérsky něco natočit, pak jsem točil i nějaké reportáže pro Objektiv.

Pro mladého člověka je to příležitost nejenom cestovat, ale i si osahat nějaké řemeslo. Nemůžu říct, že bych se za tu krátkou dobu stal nějakým profesionálem, ale během půl roku už jsem dokázal připravit vysílatelnou reportáž.

Koneckonců je to dodnes první případ, kdy se v Číně stalo něco, co nebylo jen pozitivní. Dnes jsme k Číně relativně kritičtí, ale v roce 2002 jsme všichni obdivovali ekonomický úspěch a nedovedli jsme si představit, že by něco mohlo být v Číně špatně. Nebo jsme to neřešili. Čili byla to do jisté míry průkopnická práce.

Možná jste v kontaktu s některými kolegy-novináři, kteří aktuálně v Číně pracují. Jak jejich práci hodnotíte?

Když jsem z Číny odcestoval a ukončil práci externího zpravodaje ČT, byl jsem ještě dlouhá léta v kontaktu s Barborou Šámalovou a Tomášem Etzlerem.

Reportáže jsou vždy do jisté míry ovlivněny osobností, já jako sinolog jsem se zajímal spíš o kulturní témata. Tomáš je dobrodružná povaha, zajímal se o lidská práva. Bára Šámalová to má velmi vyvážené, tu já dodnes obdivuji.

Dnes je práce novináře možná o něco snadnější, zároveň ale výsledek není tak objevný, protože spousta informací o Číně už je obecně známých a hledat zajímavá témata pro evropského diváka je čím dál obtížnější. Mladí lidé už taky víc hovoří anglicky, takže kdo není sinologem nebo neovládá jazyk, může si snadno najít asistenty, kteří jsou už dnes odvážnější.

Když jsem já točil reportáže o politice jednoho dítěte, měl jsem velký problém najít někoho z mladých lidí, kdo by nám něco řekl, všichni byli ustrašení. I když jsme byli třeba v army shopu a chtěli jsme si koupit trička, tak se prodavači obávali, že když prodají cizincům, dostanou se do vězení, protože kooperují se zahraniční mocí.

Tenhle problém už není, mladí lidé jsou dnes velmi otevření. Mají sice problém dostat se na Facebook a Google, ale najdou si cestu, jak se k informacím dostat. Na druhou stranu, drtivou většinu mladých lidí zajímá spíš kariéra v čínských špičkových firmách a neřeší politické problémy, otázka lidských práv je pro běžného Číňana něco naprosto nepochopitelného. Pokud mají zajištěné základní potřeby, tak ještě příliš nestojí o nějaké formy zastupitelské demokracie nebo řešení lidských práv.

Silný cit Číňanů pro autocenzuru 

Pokud se podíváme na nynější situaci s koronavirem, jak důležité jsou sociální sítě? Fungují vůbec v Číně jako informační kanál?

Výhoda sociálních sítí je, že se informace na rozdíl od běžných médií dostane rychle kamkoli, ale to není případ Číny, protože tam se podařilo internet dostat pod kontrolu. V Číně jsou veškeré sítě včetně různých plateb sdružené do jedné aplikace. Stát má tedy totální kontrolu nad tím, kdo jak žije, s kým se stýká, kde nakupuje, co nakupuje a co si s kým povídá.

Pokud se tedy stát rozhodne omezit možnost vytvořit paniku, tak má exkluzivní prostředky regulovat toky informací, případně je ovlivňovat. U Číňanů taky existuje silný cit pro autocenzuru. Mají zkušenosti nejen vlastní, ale i ze svého okolí, co se komu přihodilo, když začal na sociální sítě dávat něco, co neodpovídá oficiální linii.

Jak silná je teď čínská propaganda na sociálních sítích? Mažou se příspěvky, hrozí lidem nějaké postihy, když píšou v rozporu s oficiální verzí?

Člověk získá za kritiku několik záporných kreditů, které se mu můžou promítnout do běžného života.

Kdo má horší skóre, má například horší úroky na hypotéku, když si chce koupit lístek na rychlejší vlak, systém mu na základě elektronických informací o identitě vůbec nenabídne lepší spoje, má problém koupit si letenku. Hochovi, který se zajímá o národnostní menšiny a politická témata, internetová seznamka nenabídne tak „kvalitní“ děvčata. Čili si to každý nejdřív rozmyslí.

Tohle už mají Číňané v sobě, díky tomu dochází k silné autocenzuře. Proto videa o koronaviru, která se objevují, jsou spíš lidovou tvořivostí. Není to jako u západních společností, kdy se člověk snaží informovat upřímně o tom, co se skutečně děje. Na tohle se spolehnout nemůžeme, protože není v čínské společnosti zvykem natočit skutečnost takovou, jaká je, a veřejně ji sdílet.

Takže podle vás jsou videa, která z Číny přicházejí, falešná?

Nemusí být úplně falešná, ale může to být určitá forma kreativity. V čínské společnosti není silně přítomná schopnost kritického myšlení, i inteligentní lidé přijímají za bernou minci oficiální vládní stanoviska a vyjádření. Může se tedy jednat o nějakou touhu po senzacechtivosti nebo způsob, jak ukázat, že dotyčný umí pracovat s Photoshopem.