Vodní elektrárna, jakou není možné vidět nikde jinde v Česku – i tak by se dala popsat ta v Háji u Mohelnice. Unikátní stavba, která je spolu s nedalekou vilou rodiny Plhákových národní kulturní památkou, nedávno oslavila sto let. Obě stavby navrhli architekti Josef Štěpánek a Bohuslav Fuchs, ovšem v době, kdy teprve začínali. Elektrárnu, vilu i těžký osud rodiny Plhákových nově představuje výstava „Pohnutá historie. Elektrárna a vila v Háji u Mohelnice“ v Muzeu moderního umění v Olomouci. Výstava potrvá do 4. června.
„Jako na nádvoří renesančního paláce v Itálii,“ říká historik. Unikátní hydroelektrárně v Háji je sto let
Mlýn v Háji u Mohelnice je zmiňován už v listinách, které pocházejí z poloviny 14. století. Rodina Plhákových ho získala v roce 1873. Rozhodla se zřídit elektrárnu, která by dodávala energii mlýnským strojům.
Hubert Plhák tehdy koupil dvě dynama a uvedl je do provozu, jenže v roce 1898 mlýn vyhořel. Peníze, které mu zbyly, stačily jenom na výstavbu nového mlýna. Nakonec ale přesvědčil vedení tamního mlékárenského družstva, aby se podílelo na vzniku první moravské zemědělské elektrárny. Ta se po své realizaci stala první v celé habsburské monarchii.
Syn Huberta Plháka Karel a jeho žena Ellen na plány navázali a dali postavit novou, samostatnou vodní elektrárnu. Ta je dnes národní kulturní památkou – jedinou svého druhu v celém Česku.
Kotěra neměl čas
Zakázku na hydroelektrárnu získali tehdy ještě začínající architekti Josef Štěpánek a Bohuslav Fuchs. Po první světové válce je rodina Plhákových oslovila na doporučení Jana Kotěry. On sám byl totiž tehdy zaneprázdněný, a zakázku tak postoupil svým žákům.
Elektrárna je opravdový unikát, a to nejenom při pohledu zvenčí, ale i vevnitř. Když se na ni historik umění Pavel Zatloukal poprvé v osmdesátých letech přišel podívat, vyrazila mu dech: „Já jsem si řekl, a to si dodnes pamatuju, ,To je přece nádvoří italského renesančního paláce‘. V té šedi – nejenom tehdejších elektráren – ale vůbec v té všeobecné šedi, kdy se navíc všechno kazilo a ničilo, tak tohle byla pohádka.“
Fasáda hydroelektrárny v Háji u Mohelnice
„Fasáda zosobňuje něco úžasného. To znamená to, jak se z vodní energie postupně transformuje energie elektrická. Větví se do průčelí a končí to v něčem, co by bylo možno nazvat korunní římsou, odkud původně dráty rozváděly energii po celé střední Moravě,“ popsal historik.
Zaoblená střecha i obloučkové motivy sytě červené budovy připomínají to, co zvenčí patrné není – padající vodu, která roztáčí turbíny. Dráty na střeše elektrárny, které proud rozváděly do širokého okolí, už zmizely. To, co na střeše zbylo, je tam už jenom na ozdobu. „Dnes už je to všechno v zemi,“ dodal Zatloukal. Za zmínku stojí i rozvodná mramorová deska s mosaznými kontrolními a ovládacími prvky, cenné je strojní vybavení domácího původu.
Turbína se roztáčí na pár měsíců v roce
Elektrárna před sto lety zaměstnávala čtyři lidi, dnes už má všechno na starosti jenom jeden člověk – vedoucí elektrárny Jaroslav Bureš. Historii elektrárny dobře zná. Řekl, že když se zprovoznila, dodávala elektřinu do okolních 75 obcí. „Dnes už by to bylo jenom na nějakou menší obec, a to i ten dřívější výkon elektrárny. Dřív byla v každém domku jedna žárovka v kuchyni a jedna ve chlívě,“ řekl.
Elektrárna dnes dodává do sítě zhruba 370 tisíc kilowattů za rok, v minulosti to bylo i milion a půl. I to je důvodem, proč stačí na provoz jeden člověk. „Za posledních pět let běží většinou tak tři, čtyři měsíce (v roce), dřív to bylo půl i tři čtvrtě roku. Problém je v nedostatku vody,“ řekl Bureš.
Turbína hydroelektrárny v Háji
Musí se také podle Bureše vše sledovat, například proto, aby funkci elektrárny nic neohrozilo. „Musí se předpovídat, že třeba přijde velká voda, pak se musí elektrárna odstavit, uzavřít toková stavidla a zajistit, aby nedošlo k nějakému poškození,“ uvedl vedoucí elektrárny.
Francisově turbíně, kterou je možné vidět v elektrárně i dnes, je už devadesát let. Před dvěma lety prošla generální opravou. Jedná se o typ vodní turbíny, kterou vyvinul James B. Francis v roce 1849. Hned vedle ní stála původně ještě jedna, která fungovala od zprovoznění elektrárny, jenže z budovy zmizela v 60. letech. Nahradit ji už dnes není možné.
Anglický dům jako ideál tehdejší doby
Když začínající architekti Štěpánek a Fuchs navrhovali elektrárnu, vznikl také návrh jednopatrové vily, ve které později rodina Plhákových žila. Obě stavby jsou typologicky velmi odlišné. Stavba obou objektů trvala zhruba čtrnáct měsíců.
Pokud jde o vilu samotnou, tak se projektanti výrazně odchýlili od tehdejších běžných standardů. Dům má vysokou střechu, a je tak vidět z velké dálky. To nejpodstatnější je soustředěno ve vstupní hale s krbem a otevřeným schodištěm do patra. Hlavním prvkem je skulpturálně ztvárněný sloup. Ten jednak vymezuje schodiště, a také vynáší trsy stropních trámů, které se rozbíhají rovněž do oblouků.
Návrh vily v Háji
Podle Zatloukala byl na přelomu 19. a 20. století ideálem anglický dům. „Co je principem anglického domu? Schodišťová hala, tam se shromažďuje celá společnost. Vstupní hala má být se schodištěm. Tady je to o to zajímavější, že to schodiště je do oblouku. To znamená, že znázorňuje sílu, která z té severní strany tlačí na dům, jako by ho chtěla zbořit. Ale nezboří, protože je tady jižní fasáda, která ho drží a podpírá něčím, co by se dalo nazvat gotickým opěráky, které známe z katedrál,“ popsal.
„Je to strom života, čerpající energii ze země, napájející a větvemi spínající celý organismus stavby. Opět můžeme uvažovat o bohatě rozvětvené symbolice transformace energie s vitalistním vyzněním,“ podotkl Zatloukal.
Vila v Háji
Vila měla mít původně bílou omítku, zatímco elektrárna byla a stále je červená. Z pohledu barev nemá dílo s rondokubismem nic společného. Do jisté míry se ale inspiruje stylem architektů Pavla Janáka a Josefa Gočára. „Zároveň ale reflektuje podněty syntetického kubismu, který se nejmladším architektům stal východiskem,“ zmínil Český rozhlas.
Zahrada kolem vily Plhákových se postupně upravovala. Jako parčík či přímo arboretum volně přecházela do okolních rozlehlých luk.
Konec pohádky, začátek nového příběhu
Koncem druhé světové války se Karel Plhák mladší – syn Karla a Ellen Plhákových – zapojil do protinacistického odboje. V Háji se dokonce ukrývali uprchlí jugoslávští, francouzští a sovětští váleční zajatci.
Po osvobození však stát Plhákovým nejprve znárodnil elektrárnu a následně ve vykonstruovaném procesu v roce 1951 byli Karel Plhák starší i jeho bratr Radomír uvězněni a odsouzeni k propadnutí majetku, přišli tak i o vilu, která je od roku 1958 památkově chráněná. Karel mladší emigroval už v roce 1948 do Kanady. Ellen nakonec skončila v garsonce na sídlišti v Zábřehu na Šumpersku.
Od roku 2016 je vlastníkem vily Ondřej Grohar, v objektu však nebydlí. Majitel nyní ve vile buduje kulturně společenské centrum. Opravu označuje za velmi citlivou, spolupracuje na ní s architekty. „Mezi naše partnery momentálně řadím i Národní památkový ústav, Muzeum umění Olomouc i Olomoucký kraj. Společně vilu rekonstruujeme a snažíme se o zachování její původní historické hodnoty,“ řekl.
Obraz manželů Plhákových s vilou a elektrárnou v pozadí
„Aktuálně máme komplet zrekonstruované přízemí vily, letos plánujeme náročnou rekonstrukci jižní rondokubistické fasády, kterou bychom měli uvést do původního stavu,“ řekl současný majitel objektu. Většina finančních prostředků na rekonstrukci vily jde podle Grohara z jeho vlastních peněz.
Plánem majitele vily je, aby se po dokončení opravy stal dům cílem setkávání, v plánu jsou výstavy či koncerty. Ve vile je dokonce možné se i ubytovat, momentálně má majitel k dispozici šest pokojů. „Po dlouhých letech se tady konala i první svatba,“ dodal.
Výstava o vile, elektrárně i příběhu Plhákových
Komplexní soubor původní plánové a fotografické dokumentace jak ze sbírek muzea, tak ze soukromé sbírky manželů Groharových, kteří se rovněž starají o torzo původního uměleckého vybavení domu, je momentálně k vidění v olomouckém Muzeu umění (MUO).
„To nejcennější (z vily) naštěstí tehdy muzejníci podchytili. Část souboru z jídelny se ocitla v šumperském muzeu, a kompletně dochovaný dámský pokoj z 20. let je nyní ve Slezském muzeu v Opavě,“ řekla kurátorka výstavy Martina Mertová.
Na výstavě je možné vidět rondokubistický nábytek, ale i snímky z doby výstavby náhonu a elektrárny, které muzeu zapůjčil sponzor výstavy Jiří Krušina. K vidění jsou i rodinné filmové záběry, které poskytla rodina Soni Jelínkové, jak uvádí MUO – poslední pamětnice krásných časů v Háji.
„Paní Jelínková sloužila u Ellen Plhákové, staly se velmi dobrými přítelkyněmi. Těch snímků je neuvěřitelné množství, několik set. My jsme část z nich naskenovali, díky tomu se nám podařilo i dohledat části interiérového vybavení, jako jsou například obrazy. I diváci tak mají možnost nahlédnout do vily a podívat se na to, jak život v ní vypadal,“ řekla kurátorka výstavy Klára Jeništová.
Výstava fotografií v Muzeu umění Olomouc s modelem hydroelektrárny
„Měli jsme jasnou představu o zapůjčitelích, několik výkresů máme ve sbírkách. Díky ochotě současných majitelů vily i elektrárny se nám podařilo ukázat maximum autentického materiálu – od výkresů, které postihují základ staveb, ale i detaily návrhů interiérů až po dobové fotografie, filmy, a dokonce vybavení interiéru,“ přiblížila Mertová.
Většinu snímků z doby, kdy ve vile žila rodina Plhákových, pořizovali sami manželé. Hovoří se o tom, že právě Ellen byla vášnivou fotografkou. I díky tomu je nyní výstava v olomouckém muzeu tak bohatá. Dobovou dokumentaci doprovází i nové fotografie Markéty Lehečkové věnované architektuře i lyrickým krajinářským partiím okolí.
Dalšími věcmi, které je možné vidět, jsou dopisy. „Chtěli jsme nějak připomenout dobu poválečných perzekucí, takže jsme tam zařadili jak dopisy vězeňské služby, tak Ellenina manžela Karla a jejího švagra Radomíra. Je to tedy velice nelehké čtení,“ sdělila Mertová.
Bratři strávili ve vězení přibližně dva roky, a oba se vrátili s podlomeným zdravím. Z dopisů je tak možné například vyčíst, jak z vězení žádali například o zaslání léků.
Výstava přibližující unikátní architekturu i pohnutou dobu potrvá do 4. června.