Plečnik proměnil tvář Pražského hradu. Honoráře Masarykovi vracel, říká architekt Lukeš

Slovinský architekt Josip (Jože) Plečnik se narodil 23. ledna 1872 v Lublani. Provinční město však mladému talentovanému umělci brzy přestalo stačit. Zkušenosti sbíral ve Vídni, poté se vrátil do Lublaně, kde se stal profesorem architektury. Na počátku dvacátých let 20. století ho prezident Tomáš Garrigue Masaryk jmenoval architektem Pražského hradu. V sídle českých králů a představitelů státu Plečnik významně přetvářel interiéry Nového královského paláce i hradní nádvoří a zahrady. Je podepsán také pod monumentálním kostelem Nejsvětějšího Srdce Páně na pražských Vinohradech. O Plečnikově působení v Praze jsme mluvili s historikem architektury Zdeňkem Lukešem.

Architekt a urbanista Plečnik měl převzít otcovu truhlářskou dílnu, umělecký talent ho však zavedl do Vídně, kde vystudoval architekturu na akademii pod vedením Otto Wagnera. V Rakousku navázal blízké a celoživotní přátelství s českým spolužákem Janem Kotěrou, vůdčí osobností české moderní architektury, který byl jen o pár týdnů starší. Na jeho doporučení se Plečnik stal profesorem na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, kde působil deset let.

Slovinec byl hluboce věřící a žil samotářsky a asketicky, do svých návrhů ale přinesl novátorské postupy, za které ho obdivovali o generaci mladší architekti. Z Prahy odešel ve 30. letech kvůli množství práce ve Slovinsku i sílícím národnostním útokům ze strany českých konzervativců. Komunisté za své vlády jeho dílo ignorovali, některé projekty, jako třeba část Masarykova bytu na Pražském hradě, byly v tomto období zcela zničeny. Až v roce 1996 se na Hradě konala velká plečnikovská výstava pod záštitou Václava Havla a slovinského prezidenta Milana Kučana. Kulaté výročí narození slovinského architekta připomene letos od dubna výstava na Pražském hradě.

Plečnik původně neměl být jmenován stavitelem Hradu, uvažovalo se o Janu Kotěrovi. Jeho návrhy ale Alice Masaryková odmítla jako příliš módní a prezident Masaryk pak oslovil Plečnika. Čím vyhovoval lépe?

Hlavní důvod byl, že ho doporučil Spolek výtvarných umělců Mánes. Jan Kotěra byl také členem toho spolku, ale v době, kdy byl osloven, aby udělal návrhy interiérů pro Pražský hrad, už byl vážně nemocný a na jeho návrhu se potom nedohodli. Hledali proto dalšího architekta a spolek Mánes, několik jeho vlivných členů, doporučil obrátit se na Plečnika, který byl považován za nejvýznamnějšího slovanského architekta, a navíc v té době byl v Praze, protože byl profesorem na Uměleckoprůmyslové škole.

Při práci na Hradě Plečnik neřešil jednotlivé stavby, ale celé prostředí, krajinu kolem Hradu. Navrhl zahrady, nádvoří i interiéry, třeba Masarykův byt. Jak takto náročná práce probíhala? Kolik bylo potřeba spolupracovníků?

Spolupracovala s ním Správa Pražského hradu, byl to celý tým lidí, kteří rozpracovávali jeho návrhy do definitivních prováděcích výkresů. Jeho hlavním partnerem byl jeho žák z umělecko-průmyslové školy architekt Otto Rothmayer. S ním si Plečnik výborně rozuměl a poté ho pověřil, aby dohlížel na provádění staveb.

Sám Plečnik už v roce 1921 Prahu opustil, vrátil se do rodné Lublaně, kde se stal profesorem na technice a dostal celou řadu zakázek na úpravu města, takže práce pro Pražský hrad prováděl na dálku. V létě sem pravidelně jezdil a kontroloval. Spolupracovali s ním i další jeho žáci, například Karel Štipl, který prováděl kovové prvky podle Plečnikových návrhů, to byli různí lvíčkové a podobně. Dále třeba architekt Oktábec, který vyráběl Plečnikův nábytek.

Má takto velká zakázka v českých zemích obdobu?

V době, kdy to všechno začalo, tedy v roce 1920, bychom těžko hledali obdobu. O něco později došlo k rozsáhlé rekonstrukci Černínského paláce v Praze na Hradčanech pro potřeby ministerstva zahraničí. Tam se upravovala také zahrada tohoto paláce a dělala se dostavba. To prováděl architekt Pavel Janák. Byla sice menší než ta na Pražském hradě, ale také patřila k velkým rekonstrukcím. Janákovi pak přinesla uznání a on se díky tomu stal Plečnikovým nástupcem na postu hradního architekta.

Národní klenoty - Dílo Josipa Plečnika - Mezi Lublaní a Prahou (zdroj: ČT24)

Navrhl Plečnik na Pražském hradě něco architektonicky novátorského, kontroverzního? Něco, co tu nebylo zvykem?

Ne všechno, co navrhl pro Pražký hrad, se architektům a dalším odborníkům nebo veřejnosti líbilo, na leccos si lidé museli zvyknout. Určité kontroverze vyvolal obelisk na třetím nádvoří. Vždycky záleželo na tom, kdo úpravy na Pražském hradě hodnotil, jestli to byli konzervativci.

Známé jsou útoky na Plečnika ze strany svazu českých žen, velmi konzervativní organizace, která dokonce poukazovala na to, že Plečnik, když není Čech, nemá právo na Pražském hradě pracovat. To je samozřejmě nesmysl, na výstavbě Hradu se v minulosti podíleli architekti z Itálie, Francie, Rakouska, Německa. Tenhle argument je lichý, ale tenkrát se z konzervativních kruhů tyhle hlasy ozývaly. Že úpravy, které dělá Plečnik, jsou cizorodé, nepatří sem a podobně.

Zesílilo to zejména ve 30. letech, kdy už byl prezident Masaryk nemocný a neměl takovou sílu Plečnika na Pražském hradě hájit. Naopak je možná překvapivé, že nastupující mladá generace architektů, kteří byli vyznavači avantgardy a funkcionalismu, většinou Plečnika velmi obdivovala a podporovala.

Plečnika tedy hájil spíše prezident Masaryk, než že by se architekt sám veřejně obhajoval?

Plečnik byl trochu podivín. Samotář, člověk, který byl uzavřený ve svém světě. Nikdy se nehájil, nevystupoval veřejně na podporu svých projektů. Nicméně měl velkou autoritu jak u prezidenta Masaryka, tak u dalších významných českých umělců, ti ho podporovali. Ale podpora postupně slábla.

To byl i důvod, proč potom Plečnik v polovině 30. let na post hradního architekta definitivně rezignoval a později ho nahradil architekt Pavel Janák. Ten byl Plečnikovým velkým obdivovatelem, takže jeho úpravy Hradu plně respektoval, a navíc tady nechal působit architekta Rothmayera, který potom samostatně, ale v Plečnikovském stylu, ještě vytvořil několik věcí.

Vinohradský experiment se sakrálním prostorem

Významným Plečnikovým dílem je kostel Nejsvětějšího Srdce Páně na pražských Vinohradech. Ten bude letos slavit 90 let od vysvěcení. Jak se k zakázce architekt dostal? Měl zkušenost se stavbou takto velkých kostelů?

Měl především za sebou významné sakrální dílo ve Vídni, kostel sv. Ducha na Ottakringu, který měl také železobetonovou konstrukci a ve Vídni vyvolal skandál. Z konzervativních kruhů byl kritizován, že je střídmý, málo dekorativní. Mladí architekti naopak Plečnika za tento návrh velebili. Potom paralelně s vypracováváním projektu pro kostel na Vinohradech, to byl dlouhý proces a návrhy se několikrát dost proměnily, pracoval ve Slovinsku na návrzích tamních kostelů. Například navrhoval kostel na Šišce v Lublani, což je stavba podobná svou velikostí a rozvrhem.

Kostel na náměstí Jiřího z Poděbrad v Praze je jednou z nejkrásnějších Plečnikových staveb (zdroj: ČT24)

Je tento monumentální jednolodní kostel vyhovující i z hlediska současných nároků na velké stavby pro shromažďování lidí? Dává smysl z hlediska dnešního řešení rozvržení prostoru?

Plečnik kdysi experimentoval s rozvržením sakrálního prostoru, už ve Vídni a potom v tom pokračoval. Šlo mu o to, aby během obřadu všichni účastníci mše dobře viděli na oltář a na kněze. Proto také v pražském kostele nejsou žádné vnitřní sloupy, přestože to znamenalo vytvořit skutečně technicky impozantní konstrukci. Aby tam sloupy nemusely být, je tam velký rozpon.

Z tohoto důvodu jeho sakrální stavby přinášely něco nového, inspiroval další architekty. Zkoušel také například kostelní loď, která nebude podélná, ale hlavní osa bude napříč. Na malém kostelíku u Lublaně, kostele sv. Michala, vytvořil dokonce pódium pro děti uprostřed před oltářem. Říkal, že děti během mše špatně vidí, jsou malé, takže by měly dostat v chrámu prioritní místo.

Plečnik byl těmito experimenty známý, ty se ale samozřejmě nelíbily konzervativním katolickým kruhům, které dávaly přednost tradičnějšímu řešení. Ale zejména pro mladší generaci architektů byl Plečnik v tomto směru velmi inspirující. Jak dobře ale prostor na Vinohradech dnes slouží, je spíš otázka na pana faráře.

Plečnik často tvořil bez nároku na odměnu. Co za tím stálo?

Plečnik byl samotář, asketa, žil celý život sám. Pro něj architektura byla posláním, navíc nesmírně obdivoval prezidenta Masaryka a považoval za velkou čest, že může pracovat v Praze, tedy ve městě, které miloval, a právě pro takovou osobnost, jakou byl Masaryk. Tohle považoval za podstatné a říkal, že peníze na nic nepotřebuje. Když mu potom nějaké honoráře nechal prezident Masaryk poslat, poté co zjistil, že je za práci neplacený, odmítl je s tím, že část peněz použil na podporu svých žáků, ale jinak o ně nestál. Žil velmi asketický život, v Lublani měl malý domek, který si rozšířil, ale nepotřeboval žít v přepychu.

Byl Plečnik inspirací pro soudobou architekturu? Ovlivnil nějak svoji generaci architektů a ty, které následovaly?

Byl velmi inspirativní, přinesl něco nového do budování sakrálních prostorů. Byl inspirující i tím, že používal nejmodernější stavební materiály, železobeton, ocel. Velmi inspirativně využíval i technicistní prvky, například kanalizační trubky místo sloupů u kostelíku sv. Michala, který stojí na bažinaté půdě, takže tam bylo potřeba, aby konstrukce byla co nejlehčí.

V tomto směru byl de facto funkcionalistou, i když tamější podoba jeho staveb je pojednána ve stylu, který označujeme za moderní klasicismus. Nicméně Plečnik nikdy přesně nekopíroval žádné vzory, vždycky nějakým způsobem prováděl transformaci prvků. A to byl také důvod, proč ho obdivovali o generaci mladší funkcionalisté, podobně jako obdivovali z jiných důvodů Adolfa Loose. Plečnik pro ně byl guru architektury.

Narodil se v Praze na Letné v roce 1954 ve výtvarnické rodině. Vystudoval gymnázium Nad Štolou na Letenské pláni a poté architekturu na ČVUT v Dejvicích. Po vojně nastoupil do archivu architektury Národního technického muzea v Praze, který se nacházel v barokní Invalidovně. Tehdy se začal věnovat architektuře 19. a první poloviny 20. století. Během deseti let, které tam strávil, s Janem Svobodou dali dohromady velkou kartotéku pražské moderní architektury. V roce 1990 začal pracovat na Pražském hradě, nejdřív v kulturní sekci, pak v památkovém odboru Kanceláře prezidenta republiky. Spolupracoval na přípravě plečnikovské výstavy. Učil na pražském gymnáziu PORG, na VŠUP, na liberecké fakultě architektury nebo pražské filiálce New York University. Kromě psaní odborných a popularizujících článků a knížek připravuje výstavy ve spolupráci s Galerií Jaroslava Fragnera.

Zdroj: zdeneklukes.eu

Zdeněk Lukeš
Zdroj: ČT24