„Architektura je odrazem společnosti, odrazem existence národa,“ poznamenává historik architektury Vladimír Šlapeta, jeden z kurátorů nové výstavy Česká architektura od secese k dnešku. Koná se jako připomínka stopadesátého výročí narození architekta Jana Kotěry. Vedle jeho prací ale v Jízdárně Pražského hradu představuje rovněž na pět set děl a téměř tři sta architektů působících na českém území od konce devatenáctého století do současnosti.
Pořadatelé výstavu prezentují jako nejrozsáhlejší expozici moderní architektury v českých zemích za posledních dvacet let. Přibližuje ji prostřednictvím fotografií i modelů na ploše dvou tisíc metrů čtverečních. Tematicky kurátoři prezentaci rozdělili do pěti oddílů, jeden z nich je věnován Janu Kotěrovi. Od narození patrona české moderní architektury uplyne v prosinci sto padesát let.
Ten spasitel z Vídně
„Kotěra byl naprosto výjimečnou postavou první čtvrtiny dvacátého století. Byl vyškolen z Vídně, tím pádem měl mezinárodní rozhled a velmi rychle se stal vůdčí osobou naší architektury. Vedl ji od vídeňské florální secese přes racionální modernu až ke kubismu, kde iniciativu převzali jeho žáci a spolupracovníci, zejména Josef Gočár, Otakar Novotný a Pavel Janák. Ale Kotěra byl skutečně pro všechny další generace garantem nové architektury, nového pohledu, nové relace mezi funkcí, konstrukcí a formou,“ připomíná Šlapeta.
Oproti pražskému vkusu byl Kotěra coby zastánce moderny o krok napřed. Své návrhy musel zpočátku obhajovat proti přetrvávající módě secese. Jeho první stavbu – Peterkův dům, nesoucí jméno někdejšího bankéře – považovali někteří za import z nepřátelské Vídně, kde brněnský rodák studoval v ateliéru Otto Wagnera. „No tak. To je ten spasitel z Vídně! Jako by to pes voblízal!“ nechal se tenkrát slyšet architekt Josef Hlávka.
Od vily po tramvaj
Vrcholem Kotěrovy tvorby je jediná národní kulturní památka v Hradci Králové – tamní muzeum postavené z režného zdiva z červených pálených cihel. Pro sebe si zase Kotěra navrhl vilu s asymetrickou kompozicí, postavil ji mezi historizující stavby architektů Josefa Bertla a Maxe Spielmanna.
Podepsán je také pod vodárenskými věžemi v Praze-Michli a v Třeboni, dělnickým sídlištěm v Lounech, Národním domě v Prostějově. Navrhl novoklasicistní budovu právnické fakulty v Praze, po jeho smrti ji dotáhl jeho žák Ladislav Machoň. Podílel se i na urbanistické tváři Baťova Zlína. První světová válka a zánik monarchie ukončily jeho vrcholné období. Pozdní práce nebyly většinou realizovány.
Kotěra vytvořil navíc také české expozice na světových výstavách v Paříži a Spojených státech a pro Elektrické podniky projektoval salonní vozy i skříňové tramvaje, které po hlavním městě jezdily až do sedmdesátých let.
Praha i regiony, před revolucí i po ní
Výstava v samostatném oddílu představuje rovněž další ikony české architektury: Josefa Gočára, Jaromíra Krejcara, Bohuslava Fuchse či Vladimíra Karfíka. Včetně zahraničních tvůrců, kteří svými stavbami ale ovlivnili tuzemskou diskusi. K nim se počítá Ludwig Mies van der Rohe, jenž vystavěl v Brně vilu Tugendhat, nebo spoluautor Tančícího domu Frank Gehry.
Samostatná expozice je věnována moderní architektuře Prahy, v dalším z oddílů je pak shromážděn výběr architektury v regionech za posledních sto dvacet let. „Není to úplně vyrovnané,“ připouští Šlapeta, „protože pochopitelně Praha, Brno, Zlín jsou ta nejvýznamnější města a těžiště vývoje naší architektury. Ale výstava přináší i některé málo známé stavby z regionů, například ze Sudet. A je vidět, jaký vliv měli i naši sousedé: architekti z Vídně, Drážďan, Berlína nebo Vratislavi, a jak naše architektura reagovala na mezinárodní souvislosti.“
Návštěvníci se postupně dostanou i k pracím dokládajícím proměny architektury po sametové revoluci.
„Po roce 1989 jsme zažili překotný zvrat od řízeného plánování, monopolu stavební výroby a státních projektových ústavů, kde se nemohla individualita architekta ani individualita stavebníka projevit tak, jak je to ve svobodných dobách. A nastal ohromný posun, povolání architekta se stalo opět svobodným povoláním. To je velice důležité, protože tím pádem architekt převezme opět zodpovědnost za výsledek a architektura vzniká ve svobodném dialogu mezi architektem, stavebníkem a správou města nebo státu,“ upozorňuje Šlapeta.
Hlava nad střechou
Dojde také na připomínku staveb z nedávné doby, které se nikdy nedočkaly realizace a veřejnost vyburcovaly k diskusi. Ať už Chobotnice, tedy Národní knihovna na pražské Letné, kancelářská budova přezdívaná Lední medvěd v nedalekých Dejvicích nebo takzvané Zlaté vejce na vltavském nábřeží.
„Tato část výstavy symbolizuje jeden citát od básníka architekta Víta Obrtela: Je správné míti střechu nad hlavou, ale ještě lepší by bylo míti hlavu nad střechou. To znamená, že musíme mít také prostor, ambice a energii na sny a některé z těch snů realizovat. A tyto sny nás mohly přivést blíže k mezinárodnímu kontextu, o který usiloval již Jan Kotěra, totiž že naše architektura má dohnat a předehnat Evropu,“ podotýká Šlapeta.
Českou architekturu od secese k dnešku mohou návštěvníci výstavy poznávat do konce října. Vstupné je symbolických dvacet korun.
