V souvislosti s útokem ruských sil na Ukrajinu se objevují hlasy volající po obnovení povinné vojenské služby. Ta však v Česku nemá příliš dobrou pověst, narozdíl od zemí severní Evropy nebo Pobaltí, kde zejména kvůli blízkosti Ruska bývá vojenský výcvik vnímán do jisté míry jako samozřejmost. V tuzemsku si s sebou nese „lampasáckou“ pachuť táhnoucí se z dob před sametovou revolucí. Tradici má přitom povinná vojenská služba v českých zemích značně bohatší. I tak došlo v roce 2004 k jejímu zrušení, a to po 136 letech od jejího zavedení rakousko-uherským císařem.
Povinnou vojnu provázela šikana režimu i mazáků. Ukončila ji až profesionalizace armády
Na českém území vznikla stálá armáda po třicetileté válce. V „době temna“ po konci vleklého náboženského konfliktu, který způsobil v českých zemích pokles obyvatel o třetinu, císař poprvé zformoval profesionální vojsko, které ale bylo tak nákladné, že vojáci v něm sloužili doživotně.
„Pojem 'doživotní' vojenské služby je nutno brát s jistou rezervou. Opravdu do konce života totiž naverbovaný muž sloužil, pokud padl v bitvě nebo zemřel při výkonu služby. Jinak bývali vojáci zpravidla propuštěni dříve, ať už v důsledku chronických zdravotních problémů, zmrzačení nebo proto, že zběhli,“ popsal historik vojenství Pavel Havel pro Dějiny a současnost.
První modernizací prošel habsburský vojenský systém poté, co se spoluvladařem Marie Terezie stal její syn Josef II. Císařství rozdělil do verbovacích obvodů a evidoval všechny muže, čímž položil první krok k povinné vojenské službě, kterou zavedl pro nejchudší vrstvu obyvatel.
Na začátku 19. století pak konečně došlo k omezení vojenské služby na čtrnáct let. Jeden z nejlepších vojevůdců své doby, Josef Václav Radecký, tento krok kritizoval, služba podle něj byla i tak příliš dlouhá a zvyšovala riziko invalidity vojáků. Péči o ně totiž musela dále zajišťovat armáda, což značně zvyšovalo náklady. I po omezení délky služby se však našli takoví vojáci, kteří se zbraní v ruce sloužili nepoměrně déle. Mezi české rekordmany se zařadil například šikovatel Josef Pelikán, který opustil armádu v roce 1881 po 52 letech služby.
S postupem času se délka vojenské služby snižovala. V polovině 19. století na osm let, z nichž bylo možné ale odsloužit jen tři roky a zbývajících pět, v případě, že nevypukla válka, strávit na trvalé dovolené. Ze služby se také bylo možné vyplatit nebo za sebe poslat náhradníka.
Všeobecnou vojenskou službu bez výjimek pak zavedl císařský dekret od roku 1868, následně se doba služby stále zkracovala a podle typu jednotky trvala v rozmezí od jednoho do čtyř let. Některým ročníkům odvedenců se ale vojna neplánovaně protáhla, poslední branci habsburské armády totiž sloužili během první světové války.
Masaryk před armádou prosazoval milice
Světový konflikt překreslil mapu Evropy. Rakouské císařství se rozpadlo na řadu menších států včetně Československa. Na začátku první republiky po vleklé a krvavé válce ale veřejnost měla jen malé pochopení pro budování nové armády. I Tomáš Garrigue Masaryk se před zformováním státu vyslovil pouze pro zavedení milic, a ne pro profesionální kádrovou armádu, připomněli v podcastu Přepište dějiny historici Martin Groman a Michal Stehlík.
Už během prvního roku ale čelila nová republika řadě výzev a musela obhajovat své území. Boje ve Slezsku, na Slovensku i Podkarpatské Rusi plně odhalily slabiny československého vojska. Armáda byla velmi nesourodá a v jejích počátcích veleli československému generálnímu štábu zkušení francouzští vojáci. Byl to nakonec právě generál Maurice Pellé, který přesvědčil československé politiky, že si nově vzniklý stát nemůže kvůli své poloze i tvaru dovolit experimenty s milicemi, a právě naopak musí investovat do obrany.
A tak povinná vojenská služba pokračovala i během první republiky. Nejprve byla stanovená zhruba na dva roky, posléze na 18 měsíců, ale s příchodem Adolfa Hitlera k moci v sousedním Německu se branná povinnost opět prodloužila. Nástup Hitlera do funkce německého kancléře také probudil československou obranu z letargie a stát začal masivně investovat do obrany.
V roce 1938 se německé vojenské síly začaly soustřeďovat u československých hranic. V květnu proto armáda povolala do zbraně během částečné mobilizace některé zálohy. V září pak během všeobecné mobilizace došlo na povolání osmnácti ročníků záloh, které prošly vojenskou službou. Celkem šlo o 1,25 milionu mužů. Po přijetí mnichovské dohody a abdikaci prezidenta Edvarda Beneše ale na boje na hranicích nakonec nedošlo.
Po únorovém převratu zaplnili kasárna i černí baroni
Prvorepublikový branný zákon platil i po konci druhé světové války, k jeho změně došlo až v roce 1949. Po únorovém převzetí moci komunisty a definitivním zařazení Československa do východního bloku se země za železnou oponou připravovaly na třetí světovou válku se Západem.
Nejinak tomu bylo právě i v Československu. „Byla to otázka celého nového sovětského bloku. A samozřejmě vyzbrojování a plnění všech bojových a týlových úkolů předpokládalo zapojení obrovského počtu lidí,“ řekl Jiří Kocian z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd v pořadu Historie.cs.
Zatímco v říjnu 1947 bylo v československé armádě 150 tisíc vojáků, v první polovině padesátých let dosáhla až na 297 tisíc vojáků, což bylo vůbec nejvíc od vzniku první republiky po rozpad Československa v devadesátých letech. Značnou část zejména pozemního vojska pak tvořili branci, kteří na povinnou dvouletou službu nastupovali v 19 letech.
Před nástupem ale byli v souladu s novým režimem prověřováni. „Orgány národní bezpečnosti si vyžádaly posudky ze školy, z místa bydliště, od různých organizací, jestli není třeba skaut, poptali se po sousedech a na chlapce zpracovali takzvané komplexní hodnocení. Samozřejmě tam dali i majetkové poměry, takže každý nějak majetný byl už a priori podezřelý,“ popsal Jiří Bílek z Vojenského historického ústavu v Historii.cs.
Ti, kteří byli vyhodnoceni jako potenciální nepřátelé režimu, ale nebyli od služby osvobozeni. Naopak pro ně byly vytvořeny speciální oddíly. Politicky nespolehliví směřovali do pomocných technických praporů se zkratkou PTP, kterou proslavil satirický román Miloslava Švandrlíka Černí baroni. Podobné pak byly technické prapory, ve kterých sloužili muži se zdravotními indispozicemi, například částeční invalidé.
Přísaha branců v prosinci 1950
Protože tyto speciální prapory tvořili branci, které z pohledu režimu nebylo hodné ozbrojit, jediné zbraně měli velitelé těchto oddílů a jejich podřízení. Služba u pomocných technických a technických praporů byla ale většině vojáků z povolání přidělena za trest, zejména poddůstojníky tak tvořila zvláštní směsice.
„Byli to lidé, kteří se třeba opíjeli, dělali různé průšvihy. Pak tam byli lidé, kteří sloužili třeba ve vládním vojsku nebo byli na západní frontě (…) Pak tam byla velká skupina důstojníků, kteří byli natolik neschopní, že se jich útvary velice rády zbavovaly,“ vyjmenoval Bílek. Speciální kategorii pak podle něj tvořili vojáci, kteří prošli poddůstojnickou školou PTP, kde byli připravováni na to, že budou velet vyvrhelům společnosti a špionům. Podle toho se k brancům také chovali, a tak každodenní realita byla o poznání složitější než ve Švandrlíkově románu.
Zejména branci v PTP pak kromě základních vojenských cvičení měli i pracovní povinnost. Řada z nich prošla těžkými pracemi v dolech nebo ve stavebnictví. Kromě fyzického zápřahu pak čelili i psychickému nátlaku a nuzným životním podmínkám. „Třeba v Plzni se v zimě chodili koupat tak, že si v zamrzlé Radbuze vysekali díru, do té se ponořili a rychle vynořili. Vždy to dokázali jednou za 14 dní, pak z toho byli nemocní. A pak byla místa, kde byl slušný velitel, který si vydupal, že vojáci chodili třeba do místních lázní,“ popsal Bílek.
Mužů, kteří prošli těmito prapory a získali tak celoživotní „cejch“, který s odchodem do civilu nezmizel, přitom nebylo málo. „V roce 1953 měly jednotky PTP více než 35 tisíc mužů, to byl nejvyšší početní stav, a v podstatě po pěchotě byly PTP druhým nejpočetnějším druhem vojska naší armády,“ uvedl Bílek. Historici odhadují, že celkem prošlo jen PTP šedesát tisíc lidí, potřebné dokumenty k potvrzení odhadu se ale nedochovaly.
Pověsti vojenské služby nepomohly ani propagandistické seriály
Ani branci, kteří směřovali na „obyčejnou“ základní službu do lidové armády, se však obvykle k povinnosti nehrnuli. Pověstný byl hon za modrou knížkou, která od vojenské služby držitele osvobozovala. Armáda v totalitním státu se tak snažila zlepšit svou pověst skrze různé propagandistické pořady, jako byly například seriály Chlapci a chlapi nebo Velitel, které měly ukázat, že čas strávený v kasárnách nebyl promarněný.
Podle výzkumu Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd, během kterého historici zpovídali bývalé brance sloužící od roku 1968, byla i klasická základní vojenská služba pro mnohé odvedence těžkou zkouškou. Zejména v posledních letech režimu totiž provázela vojnu surová šikana. „Nejhorší byla bezpochyby osmdesátá léta, kdy můžeme hovořit až o morálním nihilismu, což potvrzuje i vysoký počet tehdejších mimořádných událostí v armádě, včetně pokusů o sebevraždu,“ uvedl historik Jiří Hlaváček, který na výzkumu pracoval.
Šikana probíhala hlavně mezi branci prvního a druhého ročníku. Doba zbývající k odchodu do civilu měla silnou symboliku. Branci ve službě strávili 730 dní a počet zbývajících dnů určoval postavení odvedence. „Toto číslo determinovalo momentální sociální status vojáka a určovalo jeho zařazení do kategorií nováček, půlročák, mazák, suprák, od nichž se odvíjelo jeho postavení v komunitě,“ přiblížil Karel Altman z Etnografického ústavu Akademie věd. Slavily se například každé „kulatiny“ i začátek stříhání metru, tedy posledních 150 dní ve službě.
Stříhání metru posledních českých odvedenců v prosinci 2004 v Opavě
Po revoluci dostala přednost profesionální armáda
Po sametové revoluci i rozpadu Československa pokračovala armáda do jisté míry v předlistopadových kolejích. Povinná vojenská služba pokračovala, ale postupem času byla krácena ze dvou let na 18 měsíců a později na rok. Také podmínky pro brance se proměnily, začalo se více dbát na jejich práva, sloužit mohli také blíže svému bydlišti a došlo i ke snížení případů šikany, i když se nedá říci, že by vymizela.
Ve společnosti k povinné vojenské službě i po revoluci přetrvával negativní postoj, který si veřejnost pěstovala celá desetiletí. K tomu se přidaly požadavky na úsporu v armádě. Se zvyšující se složitostí moderní výzbroje totiž přirozeně rostlo také množství profesionálních vojáků, kteří měli brance učit, jak se zbraňovými systémy zacházet. V mnohých zemích došlo k přeměně branecké armády na armádu profesionální právě díky rozrůstání se profesionálního jádra armády. Nemalé náklady pak představovala také výstroj i vybavení základními zbraněmi.
Největší náklady by si ale vyžádalo zajištění infrastruktury. Vojenské objekty, které česká armáda zdědila po své lidovědemokratické předchůdkyni, byly často v dezolátním stavu. Kasárna pocházela často z dob první republiky nebo i Rakouska-Uherska a opravit by je bylo nákladné. K tomu by pak bylo třeba zajistit i celé výcvikové areály odpovídající moderním standardům.
Poslední absolventi povinné vojenské služby odešli do civilu
Nejjednodušším způsobem zajištění efektivní obrany tak byl přechod na čistě profesionální a specializovanou armádu. Povinná vojenská služba tak skončila s rokem 2004.
Přechod zpět se zdá být nepravděpodobný. I poměrně malá česká profesionální armáda se potýká s problémy vypisování tendrů, které mají zajistit potřebnou výzbroj malému množství vojáků. V případě, že by došlo k opětovnému zavedení branné povinnosti, by náklady na chod několikanásobně většího armádního vehiklu výrazně vzrostly.
V současnosti v české armádě slouží pouze lidé, kteří o tuto službu sami z dobré vůle stojí. Jde o 27 tisíc mužů a žen, jejich počet ale roste. Do sedmi let jich podle plánů armády má přibýt o tři tisíce. Ještě výrazněji mají za stejnou dobu posílit aktivní zálohy, a to ze současných 3700 na deset tisíc členů.
S obnovením povinné vojenské služby nepočítá ani v současné situaci ministryně obrany Jana Černochová (ODS). „Před lety jsme se rozhodli, že chceme mít profesionální armádu. Bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí, a pokud se lidé přihlásí dobrovolně, tak je větší šance a mnohem větší naděje, že se – když pak půjde opravdu o nějaký konflikt – za zemi postaví,“ uzavřela Černochová.