Na den přesně před 79 lety odjel z Prahy transport tisícovky Židů do Terezína. Holocaust přežilo jen pětačtyřicet z nich. Mezi oběťmi byla i Růžena Stutzová. Její vnučka Charlotte Mayer se před nacisty zachránila útěkem do Londýna, kde se stala sochařkou. Osud její rodiny měl vliv na její díla, která stojí na řadě míst Anglie. Se sochařkou natáčel zpravodaj ČT v Londýně Bohumil Vostal.
Ani v dvaadevadesáti letech Mayer nepolevuje a pracuje na nové zakázce. Londýn nebyl jejím domovem vždy, bývala to Praha, konkrétně vila v Bubenči. Idylické dětství zajišťoval dědeček.
„Stál před bankou v dešti a pokoušel se prodávat deštníky. Celý promokl, nikdo si žádné deštníky nechtěl koupit, a tak šel do banky. Díval se kolem a viděl všechny ty úředníky za přepážkami, jak pracují s penězi, a řekl si: To taky zvládnu. To byl začátek jeho kariéry. Skončil jako ředitel banky a ve vedení pražské burzy,“ líčí Charlotte Mayer.
Ještě důležitější osobou byla babička. „Oni byli, abych tak řekla, nejdůležitější lidé mého života, zvlášť babička Růžena. Měly jsme nádherný vztah,“ vzpomíná sochařka. V paměti jí utkvělo, jak ze zahradního rybníčku vylovila na babiččin pokyn řasy, které posléze zkoumala pod mikroskopem.
„Myslím, že to byl pro mě zřejmě jeden z nejdůležitějších prvotních vlivů, protože pokud se na něco podíváte pod mikroskopem, tak to není figurativní ani abstraktní, jsou to jen vzory a barvy,“ vysvětluje. Lásku pro sochařství přejala Charlotte právě od babičky, která dívku seznamovala s uměním obecně.
Budeme se v Anglii asimilovat
Charlotte bylo deset let, když musela i s matkou utéct z Prahy před Hitlerem – podařilo se to s falešnými dokumenty. „Matka dostala falešnou pozvánku, aby přijela do Amsterdamu na svatbu své nejlepší přítelkyně. Měla jsem batůžek s plyšovým medvídkem,“ rozpomíná se Mayer.
Cestou si její matka musela půjčit peníze – od nacistického vojáka, který podle vyprávění musel vědět, že obě ženy míří pryč a už se nevrátí. Své peníze ale dostal zpět – jakmile dojely do Anglie, Charlottina matka je poslala na adresu, kterou jí voják dal.
„Když jsme přišly do Anglie, moje matka řekla, že se nestaneme součástí uprchlického ghetta. Budeme se asimilovat. Přišly jsme do této nádherné země a byly jsme přijaty velice mile,“ vybavuje si sochařka nucené stěhování.
Charlottini prarodiče zůstali v Praze a jako Židé se potýkali s čím dál přísnějšími omezeními. „Když nacisté přišli a my jsme odešly, tak jako mnoho dalších lidí prarodiče řekli: My jsme nikdy Němcům neublížili, proč by oni měli ublížit nám? Dědeček zřejmě pomohl řadě německých firem, protože ve své pozici v bance a na pražské burze byl velmi vlivný ,“ vypráví Mayer.
Nacisté je nejdříve okradli, poté vystěhovali z vily. „Nahradili je němečtí důstojníci, protože to byl nádherný dům,“ podotýká sochařka. Její dědeček se transportu nedožil, babičku nacisté zavraždili v Treblince.
Tolik krutosti
V Británii studovala Charlotte sochařství na Královské vysoké škole umění. Vzpomíná na to, jak jí po příchodu jeden ze sochařů řekl, ať jde domů a má děti. „Já jsem ale nechtěla být doma a mít děti. Ani trochu. Chtěla jsem být sochařkou. Ve skutečnosti jsem asi nakonec měla šťastnější kariéru než on,“ domnívá se.
Její díla mohou návštěvníci Londýna vidět třeba u kulturního střediska Barbican nebo před francouzskou bankou Paribas v samém centru metropole. Stojí také v řadě nemocnic po celé Anglii.
Za jedno ze svých zásadních děl považuje sochařka Květinu s trny. Před jeho vytvořením zamířila do Terezína. „Byla to velká vnitřní potřeba, abych něco udělala pro Růženu. Udělala jsem Květinu s trny. Je to o Růženě, je to o holocaustu, ale taky o vícero věcech, protože po celém světě je tolik krutosti,“ poodhaluje význam sochy její autorka. Dílo v současnosti stojí v katedrále v britském Coventry.
