Svůj významný den by mohli získat krajané v cizině. V historii hráli zásadní roli

Ocenit význam krajanů v českých dějinách i jejich roli v současnosti má významný den připomínající Čechy v zahraničí. Jeho datum si mohli vybrat oni sami, vyslovili se pro 4. únor spojený s odchodem Jana Amose Komenského. V historii přitom bylo z čeho vybírat, například čeští krajané ve Spojených státech měli značný vliv na vznik samostatného Československa. Pro návrh na stanovení Dne Čechů v zahraničí se tento týden vyslovila vláda, hlasovat o něm budou poslanci.

Prezident Václav Havel s manželkou a velvyslancem v USA Alexandrem Vondrou zpívají s krajany českou státní hymnu v Minneapolisu v roce 1999
Zdroj: ČTK Autor: Libor Zavoral

Den, kdy do exilu odešel Jan Amos Komenský, by mohl připomínat Čechy žijící v zahraničí. 4. únor odkazuje na události roku 1628, kdy se Komenský po porážce protestantů na Bílé hoře a následném několikaletém skrývání rozhodl opustit české země. 

„Stejně jako on, tak i další generace Čechů, kteří nežili ve své vlasti, toho pro nás udělali mnoho významného. Češi, kteří žijí po celém světě, od Kanady po Nový Zéland, šíří dobré jméno naší země v zahraničí a přinášejí nám zpět do vlasti cenné zkušenosti,“ řekl k návrhu zákona ministr zahraničí Tomáš Petříček (ČSSD).

Komenský byl kromě jiného filozof, teolog a biskup jednoty bratrské. V pedagogické praxi i teorii shrnul demokratické a humanistické myšlenky své doby a stal se zakladatelem moderní pedagogiky. Ostatně přezdívá se mu „učitel národů“.

Petříček připomněl, že když v minulosti exulanti opouštěli svou rodnou zemi, často to bylo navždy. Ani Komenský se do Čech po svém odchodu kvůli náboženskému útlaku už nepodíval. Většinu následujících let strávil v polském Lešně a Amsterdamu a v Nizozemsku je také pohřbený.

Podívejme se ale zblízka i na další příběhy krajanů, které byly námětem pro významný den.

Kolem Náprstka vznikla komunita exulantů

Kvůli nesvobodě odešel za hranice také Vojtěch Náprstek, který byl jednou z nejvýraznějších exilových postav v dobách Rakouska-Uherska. Ve Spojených státech se mu podařilo soustředit okolo sebe komunitu vystěhovalců a probudit její národní cítění, a je proto označován jako konzul všech krajanů.

V roce 1848 probíhaly v Evropě, a Prahu nevyjímaje, revoluční národní bouře. Účastnil se jich i mladý zapálený vlastenec Náprstek (narozený s německým jménem Adalbert Fingerhut). Před obavami z postihu prchl do Spojených států. Ani za oceánem neztratil lásku ke své vlasti, spíše naopak. Do Ameriky odcházel s přesvědčením, že právě díky nově nabytým zkušenostem může pomoci rozkvětu domoviny.

„Z rostoucího blahobytu v nové vlasti měl proud přebytku téci zpět do vyprahlé země mateřské a pomáhati hojiti tu starou bídu. I mužové zkušení velikolepým ruchem životním slavné republiky, obohaceni myšlenkami, měli se vraceti s povahou utuženou do Čech, s dvojnásobnou láskou, a tam měli působiti a apoštolovati ve smyslu národním, volnoduchém a humánním,“ vzpomínal Julius Zeyer v přednášce k Náprstkovým nedožitým sedmdesátinám.

V cizině se živil jako kameník, truhlář nebo soustružník. Později si ale založil knihkupectví, okolo kterého se začali sdružovat lidé přicházející z českých zemí. Po návratu do vlasti pak v budově bývalého pivovaru U Halánků, který zdědil po matce, založil muzeum. Nejprve v něm propagoval novinky ze světa techniky a doufal, že tak zvýší úroveň českých řemesel.

Později se ale začal charakter muzea měnit díky jeho zájmu o neevropské národy. Ve Spojených státech byl například členem vládní expedice, která zkoumala původní obyvatele indiánského kmene Dakota. Krajané o tomto zájmu věděli a posílali mu různé předměty dokumentující život amerických indiánů. Stejně ho ale přitahovaly i do té doby málo známé asijské nebo africké národy.

Náprstkovo muzeum se tak změnilo spíše na etnografický ústav, kterým je dodnes. „Náprstek nenapsal žádnou knihu, nehrál žádnou frappantní úlohu, nestál na žádném rozhodujícím místě, a přece bylo blahodárné jeho působení a nejvýš důležité a rozhodující,“ vzpomínal Zeyer.

Krajanské spolky podporovaly Masarykovy snahy nejen finančně

Další osobností významnou pro Čechy a Slováky žijící v zahraničí byl Tomáš Garrigue Masaryk. Byly to totiž právě krajanské spolky, které během první světové války výrazně podporovaly Masarykovu snahu o založení samostatného státu po rozpadu Rakouska-Uherska.

Podpory se mu dostávalo zejména ve Spojených státech, kde krajany sdružoval už Náprstek. V době konfliktu tam žilo asi půl milionu Čechů, nejvíce v Chicagu a New Yorku. Působili na americké politiky, kteří dbali více na názor voličů, a snažili se jim vysvětlovat situaci ze svého pohledu. Mezi vojáky americké armády navíc do Evropy odjelo asi 30 tisíc krajanů, necelých dva a půl tisíce jich rozšířilo i řady legionářů.

Tomáš Garrigue Masaryk mezi československými dobrovolníky ve vojenském táboře v americkém Stamfordu v roce 1918
Zdroj: ČTK

Američtí Češi ale pomáhali i finančně. Pořádali proslulé bazary, kde prodávali veškeré myslitelné zboží. Vydávali pohlednice a knihy, které pak sami kupovali, aby přispěli ke společnému cíli. Masarykovi nashromážděním velkého množství malých částek nakonec poskytli celkem 1 387 000 dolarů, což byla tehdy horentní suma.

Po vyhlášení samostatného státu se Masaryk stal prezidentem a neopomněl ani pomoci exulantů. Založil tradici takzvaných Masarykových dnů československého zahraničí. První se odehrál na sklonku jeho života, v roce 1934, s úmyslem dokázat, že československé zahraničí je „živou větví jednoho národního kmene“.

Už první tento den podle tajemníka Československého ústavu zahraničního Rostislava Kocourka „přesvědčil naše lidi za hranicemi, že země, která je poslala strádat do všech koutů světa, protože je nemohla uživit, má zájem o jejich osud“. Uspořádala se i sbírka pro podporu Čechoslováků v zahraničí, ve které se vybralo přes tři miliony korun, například Jan Antonín Baťa do ní přispěl 100 tisíci. Peníze putovaly na podporu českých škol a krajanů v Jugoslávii, Polsku, Rumunsku nebo Francii.

V dalších letech se při příležitosti dne masově slavilo, besídky a přednášky se konaly ve více než šesti tisících obcí, hasičské sbory také zapálily téměř stejné množství slavnostních vater.

Den návratu zahraničních Čechů

Na krajany se ale během první republiky vzpomínalo i jinak. Na počátku 30. let probíhala hospodářská krize, a vystěhovalectví se tak značně oslabilo. Domácí politika se tak začala soustředit právě na podporu krajanů v cizině. V roce 1932 se například uspořádal první sjezd zahraničních Čechů a Slováků.

Pořádal se před IX. Všesokolským sletem. Průvodu více než sta tisíc sokolů Prahou se účastnili právě i exulanti z celého světa.

Pochod výpravy Sokolů z USA po jejich příjezdu na X. všesokolský slet v roce 1938
Zdroj: ČTK

Na tuto tradici pak navázali politici o několik desítek let později. Od roku 1998 bývá pořádán Týden zahraničních Čechů, který zaštiťuje ministerstvo zahraničí, Senát a Univerzita Karlova.

Dráty železné opony

Aby se však podobné setkání mohlo konat, bylo v nedávné minulosti třeba jiné události, a to pádu železné opony. Ta se začala hroutit už během roku 1989. Na konci června se na hranici mezi Rakouskem a Maďarskem sešli ministři zahraničí obou zemí a přestřihli ostnatý drát oddělující Západ od Východu.

Jejich fotografie se dostaly do médií a v řadě východních Němců tak vyvolaly dojem, že se po desetiletích izolace mohou dostat do svobodné části Evropy. Ti tak začali proudit do Maďarska s nadějí na překročení hranice.

Dráty mezi Československem a Západním Německem přestřihli ministři v prosinci 1989. Téměř 700 kilometrů plotu a ženijních překážek pak z hranic zmizelo do konce května. Po desítkách let se tak mohli Češi a Slováci svobodně vydat do zahraničí.

Roku 1990 podnikli přes 22 milionů cest do ciziny, což bylo o 123 procent více než v roce 1989. Do tuzemska se pak vypravilo přes 50 milionů návštěvníků ze zahraničí, šlo tak o 53procentní nárůst.

U bývalé železné opony v Rozvadově – Nových Domcích se po 30 letech konalo symbolické přestřižení železné opony. Nůžky drží ministr financí Svobodného státu Bavorsko Albert Füracker a bývalý ministr zahraničí Jiří Dienstbier mladší.

Zdroj: ČTK
Autor: Miroslav Chaloupka

Česko má sedm státních svátků a 15 významných dnů

Významným událostem v české historii byla jejich důležitost přiznávána buď povýšením na významný den, či na státní svátek. Během uplynulého století se ale různé činy různě interpretovaly. Státní svátky a významné dny se tak měnily podle režimu, který zrovna panoval.

Poslední velké ideologické změny přišly po sametové revoluci. Například 5. červenec přestal být vykládán jako den, kdy slovanští věrozvěsti Cyril a Metoděj přinesli „pochodeň kultury z východu“. Také 9. květen přestal být výročím osvobození Československa Sovětskou armádou a stal se dnem osvobození od fašismu.

Vydatnou diskusi vedli politici třeba i v případě zavedení svatováclavského svátku. Proti němu se vyslovil například Miloš Zeman, označil jej jako oslavu servility a kolaborace s tím, že odkazuje na druhou republiku a protektorát. 28. září proto nese název Den české státnosti.

V současné době má Česká republika 15 významných dnů a sedm státních svátků (plus další svátky). Jediným měsícem bez svátku nebo významného dne je tak únor. To by se ovšem změnilo v případě schválení návrhu na připomenutí českých krajanů v zahraničí parlamentem.

Slováci už mimochodem takový den mají od roku 1993. Je jím 5. červenec, který je zároveň i státním svátkem Slovenské republiky a svatých Cyrila a Metoděje.