Natálie přišla do České republiky před skoro sedmi lety jako politický uprchlík. Čekal ji klasický proces, kterým si musí projít každý žadatel o azyl. Do země přitom přišla s desetiletým synem a v těhotném stavu. Přesto se dokázala začlenit do společnosti, nesetkala se ani s výjimečnými projevy xenofobie. Říká, že když chce člověk pracovat, práci najde. Pokud nechce, tak všechno bude těžké.
Uprchlice z Kyrgyzstánu: Utíkala těhotná, zpátky se už nevrátí
Uprchlíci do České republiky velmi často přicházejí z postsovětských republik, kde je mnohdy špatná politická i ekonomická situace. Lidé tak v odchodu do západních zemí vidí možnost lepšího života. Nejčastější uprchlík v Česku pochází z Ukrajiny, zemi si ale vybírají i lidé z Kyrgyzstánu. Jednou z nich je i Natálie. Ze země zmítané problémy ji vyhnal politický útlak. „Když byl zvolen nový prezident, tak si jeho příbuzní dělali, co chtěli,“ popsala žena. Cokoliv se jim zalíbilo, tak přišli k lidem, kterým majetek patřil, a za nesmyslně nízký finanční obnos je dotlačili k prodeji. V Kyrgyzstánu její rodina vlastnila podnik. Natálie přišla nejen o něj, ale i o muže. „Přišli, hádali jsme se. Já byla těhotná, jeden z nich do mě strčil. Manžel se rozzlobil. Pohádali se a oni ho zabili,“ popsala.
V roce 2008 tak padlo rozhodnutí odejít. Česká republika sice nebyla jedinou variantou, ale byla konečnou. „Dívala jsem se na Norsko a Německo, ale bála jsem se, že budu mít jazykovou bariéru, a myslela jsem, že v Česku to zvládnu, tak jsem přijela sem,“ přiblížila. Její cesta ven i tak mířila oklikou. Protože v zemi neměli českou ambasádu, musela nejprve do Kazachstánu, takže jí nezbývalo než si tam zajet vyřídit turistické vízum. S vízem měla cestu otevřenou. Z Kyrgyzstánu zamířila do Prahy přes Moskvu. V Česku si pak zažádala o azyl.
GALERIE
videogallery_541678
Ubytovny pro azylanty
Uprchlíci, kteří se uchýlili do Česka, tráví týdny, ale někdy i roky v některé z osmi ubytoven ministerstva vnitra. Kapacita kolem sedmi set lidí je momentálně naplněná z necelé půlky. Přijímací středisko na Brněnsku je teď pro uprchlíky prvním pobytovým zařízením. Stráví tu průměrně tři týdny. Během nich absolvují první pohovory a žádají o azyl. Momentálně tu žije asi tři desítky žadatelů.
Posléze cizince čeká přesun do jednoho ze dvou pobytových středisek. To největší je v bývalých kasárnách v Kostelci nad Orlicí. Tady si mohou prodlužovat povolení k pobytu mimo zařízení a mohou dále chodit na kurzy českého jazyka. Na zdejších pokojích je v současnosti ubytováno 186 cizinců, nejčastěji Ukrajinci a Kubánci. Vybavení je ve všech zařízeních stejné - postel, skříň, noční stolek, stůl a malá lednička. Toalety jsou společné. Někteří tu zůstávají i roky. Nakonec se cizinci přesouvají do jednoho ze tří integračních středisek. Cizinci zde mají povolené vycházky, třeba na pracovní pohovory, k lékaři nebo na úřady. Místní se s nimi setkávají často.
Z Kyrgyzstánu sice neodcházela jako z rodné země, protože původem je z Uzbekistánu, pro její děti to ale byla větší zkouška. V té době totiž už měla dceru a mladšího syna. Do nové země ji ale doprovázel jenom syn, kterému v té době bylo necelých jedenáct let. Za dobu, kterou strávila v Česku, pro ni bylo nejspíš nejtěžší, že se nemohla vidět s dcerou. Vynahrazují jí to částečně moderní komunikační technologie, hlavně internet, díky kterému může být v kontaktu s blízkými, které zanechala v Kyrgyzstánu.
Z tábora až k nalezení práce
V roli uprchlíka nejprve zamířila do tábora, který fungoval v té době ve Vyšních Lhotách. Tam strávila se synem tři týdny. Označuje to za nejtěžší fázi pobytu v Česku, byť pro ni nepředstavovalo takový problém, že byla těhotná. V místě se setkala s lidmi z různých zemí. V táboře byla umístěna i řada lidí z Kazachstánu, s jejichž potomky si mohl syn hrát, i když narážel na posměšky, že jeho maminka není muslimka, když chodí v kalhotách a nemá šátek jako jejich matky. Taky se tu setkala s nepříjemným úskalím českého podnebí, jehož zimy mohou být oproti tomu, co znala z Kyrgyzstánu, velmi chladné.
Po táboře je poslali do Havířova, kde zůstali další rok. Zde se snažila pochytit češtinu, ale také porodila druhou dceru. Potom dostali tzv. doplňkovou ochranu, což je varianta azylu. „Přestěhovala jsem se do Prahy. Tady jsem našla agenturu, která shání pracovníky na úklid. Začala jsem chodit do organizací, které pomáhají cizincům. Našla jsem školu pro syna, doktora a byt na pronájem,“ popsala další průběh. I když vystudovala ruštinu a ruskou literaturu a v Kyrgyzstánu vyučovala, v Česku se těmto oborům nevěnovala. Říká ale, že když chce člověk pracovat, práci najde. Pokud nechce, tak všechno bude těžké. Nakonec našla práci v kuchyni asijské restaurace. S vážným projevem xenofobie se při tom nesetkala. „Když jsem začala pracovat, neustále říkali, abych nemluvila rusky,“ doplnila.
Z rodného jazyka už syn skoro všechno zapomněl, nejmladší dcera se pak po prázdninách chystá do první třídy. „Kvůli dětem už nechci odcházet,“ uvedla. Dovedla by si představit, že Kyrgyzstán maximálně navštíví. I to je vzhledem k politickému azylu problém.
Syřan v Česku
Do Čech míří v současnosti i lidé z Blízkého východu. Chozam Aburdan opustil Sýrii zmítanou válkou před devíti měsíci. Šestadvacetiletý zubař pracoval v nemocnici. „Už jsme se tam necítili bezpečně. Všechno bylo velmi drahé a život tam začal být složitější,“ přiblížil Aburdan. Většina rodiny zůstala v Sýrii, v Brně žije s manželkou. Až si dodělá potřebné zkoušky, chtěl by na Moravě pracovat znovu jako lékař. Potřebuje také dál studovat češtinu. Nicméně Sýrie pro něj zůstává domovem i nadále. Věří, že až se situace v jeho rodné zemi uklidní, bude žít znovu tam.