Praha – Rudolf Sekava mohl žít jenom tři další měsíce. Místo toho mu lékaři přidali minimálně tři desítky let života a při dnešním výročí má stále energie na rozdávání. Kardiochirurgové z IKEMu tehdy provedli jednu z prvních transplantací srdce. Dopadla tak dobře, že Sekava je dnes pátý nejdéle žijící pacient po této operaci na světě.
Když 23. října 1984 mířil Rudolf Sekava na operační sál, vůbec nebylo jisté, jestli se srdce uchytí a jakého se dožije věku. V pražském IKEMu byl teprve třetí pacient, který zákrok podstoupil. „Bál jsem se, to víte, ale nic jiného mi nezbývalo. Už mi nepomáhaly žádné léky,“ vzpomíná Sekava. V té době mu bylo 48 let, byla mu diagnostikována kardiomyopatie a před transplantací jeho tělo trpělo špatným krevním oběhem. Dříve pracoval jako středoškolský profesor, ale kvůli nemoci byl v invalidním důchodu. „Trápilo mě, že nic nezvládám,“ dodal Sekava.
Náročná operace zabrala více než pět hodin. Jeho staré srdce už bylo velmi poškozené, ale zákrok přinesl takový úspěch, že se Sekavovi začaly síly velmi rychle vracet. Měsíc ještě strávil v nemocnici, ale po roce se už mohl vrátit zpět do práce a jako učitel pracoval dalších 22 let. „Já do dneška děkuji, že jsem se pro nové srdce rozhodl,“ řekl Rudolf Sekava, který se do IKEMu vrací už jen na kontroly.
Od chvíle operace Rudolf Sekava začal mimochodem slavit i dvoje narozeniny - svoje vlastní a právě den, kdy mu lékaři dali nové srdce. Dárkyní byla mladá žena a ani jí nezapomene vždy v den Památky zesnulých alespoň zapálit svíčku.
Tento muž patří k nejdéle žijícím lidem s transplantovaným srdcem i v celosvětovém měřítku. Na prvních místech jsou lidé z USA, primát zatím drží člověk, který s cizím srdcem žije 34 let. Sekava je s třiceti lety pátý v pořadí, před ním je ještě osoba z Jihoafrické republiky, kde s transplantacemi začali už v šedesátých letech mi nulého století.
Transplantace srdce byla vždy bojem s imunitou
Historie transplantovaných srdcí se píše od prosince 1967, kdy první operaci tohoto druhu provedli v Kapském městě v JAR. Tým Christiaana Barnarda voperoval nové srdce čtyřiapadesátiletému pacientovi, ten však po osmnácti dnech zemřel. Už druhý operovaný člověk ale žil déle – osmnáct měsíců. Ani Československo nezůstalo pozadu. Už devátého července 1968 se pokoušeli lékaři v Bratislavě pod vedením Karola Šišky o záchranu pacientky v kritickém stavu. Transplantace srdce ale nevyšla, žena zemřela po několika hodinách. Dlouho se pak žádná další transplantace nekonala.
Žena v Bratislavě sice měla postižené i další orgány, ale hlavní důvod, proč se první pokusy o transplantaci srdce často setkávaly s neúspěchem, byla reakce imunitního systému, který novou tkáň odmítal. Byla pro něj cizí jako bakterie, jimž běžně vzdoruje. Uvádí se, že déle než rok přežilo pouze sedm procent operovaných. Zásadní změny přinesl rozvoj imunosupresiv, což jsou léky, které omezují funkci imunitního systému, a tak potlačují možnost rejekce nového srdce. V osmdesátých letech přinesla zlepšení látka cyklosporin.
Pražský IKEM nastartoval éru výrazného rozvoje transplantací ve východní Evropě na konci ledna 1984, kdy zdejší lékaři provedli úspěšnou transplantaci. Čtyřiačtyřicetiletý muž následně žil ještě přes třináct let a zemřel na selhání ledvin kvůli dlouhodobé zátěži z užívaných léků. K Praze se v roce 1992 přidalo Centrum kardiovaskulární a transplantační chirurgie v Brně. Slovensko zaznamenalo první úspěšnou náhradu srdce v roce 1998.
V dnešní době se z transplantace srdce stala v podstatě rutinní záležitostí. Na operačním sále stráví člověk kolem pěti hodin. Statistiky doby života pacientů jsou navíc příznivé. Minimálně jeden rok přežije 90 % operovaných, pěti let se dožije 75 % a více než deset let zvládnou pacienti v 60 %. Na konci září 2014 evidoval IKEM 975 provedených transplantací. „Tu tisící očekáváme někdy na jaře příštího roku,“ uvedl Jan Pirk, přednosta Kardiocentra IKEMu. Průměrně teď v IKEMu za rok provedou padesát těchto operací.
Za poslední roky navíc došlo k rozvoji mechanických náhrad srdce. Voperovávají se mechanické pumpy, které nyní dočasně nahrazují funkci selhávajícího srdce, než doktoři získají vhodný dárcovský orgán. Budoucnost oboru by mohlo ovlivnit i pěstování náhradních orgánů jako výsledek výzkumu kmenových buněk.
