Rovnou několik složek klimatického systému Země může být destabilizaci blíž, než se doposud předpokládalo. Tvrdí to mezinárodní analýza vedená vědci z Oregonské státní univerzity. To podle nich vystavuje planetu zvýšenému nebezpečí, že se vydá cestou, na které budou nejrůznější, navzájem působící zpětné vazby zesilovat skleníkový efekt, což může ještě víc zesílit důsledky globálního oteplování.
Klimatologové se zaměřili na takzvané zpětnovazebné smyčky a na šestnáct planetárních subsystémů, které by rozvrat klimatu mohl ohrozit. Zpětnovazební smyčky jsou procesy, kdy nějaká změna vyvolá další změny, které původní jev buď zesílí (pozitivní zpětná vazba), nebo oslabí (negativní zpětná vazba).
Jednoduchý příklad z klimatologie je tání ledu v Arktidě. Když se kvůli globálnímu oteplování zvýší teplota, začne tát v Arktidě mořský led. Led je světlý a odráží hodně slunečního záření zpět do vesmíru, ale když roztaje, odhalí tmavou mořskou hladinu, která naopak více tepla pohlcuje. To způsobí další oteplování a ještě rychlejší tání ledu – a tím se celý proces sám zesiluje.
Autoři studie se na základě výsledků výzkumu obávají, že prudké změny způsobené podobnými procesy by pravděpodobně mohly vyústit v kaskádovou reakci subsystémů, která by planetu nasměrovala na cestu k extrémnímu oteplování a zvýšení hladiny moří. Což by podle nich už byly podmínky, které by bylo obtížné zvrátit v lidském časovém měřítku, a to ani při výrazném snížení emisí.
„Po milionu let kolísání mezi dobami ledovými oddělenými teplejšími obdobími se klima Země před více než jedenácti tisíci lety stabilizovalo, což umožnilo rozvoj zemědělství a složitějších lidských společností,“ popsali autoři minulé změny. „Teď se ale od této stability vzdalujeme a mohli bychom vstoupit do období bezprecedentních klimatických změn.“
Co je nejohroženější
Mezi nejvíce ohrožené části Země, tedy ony výše zmíněné subsystémy, patří ledové příkrovy v Antarktidě a Grónsku, horské ledovce, mořský led, takzvané boreální lesy (neboli tajga) a permafrost, amazonský deštný prales a Atlantická meridionální cirkulace (AMOC), což je systém oceánských proudů, který má klíčový vliv na globální klima – součástí je i známý Golfský proud.
Cílem dekádu staré Pařížské dohody bylo omezit dlouhodobé průměrné oteplení na 1,5 stupně Celsia nad předindustriální úrovní. „Překročení teplotního limitu se obvykle hodnotí na základě dvacetiletých průměrů, ale simulace klimatických modelů naznačují, že nedávné překročení 1,5 stupně trvající dvanáct měsíců znamená, že dlouhodobý průměrný nárůst teploty je na úrovni 1,5 stupně nebo se k ní blíží,“ uvedl spoluautor studie Christopher Wolf, který pracuje jako vědec ve společnosti Terrestrial Ecosystems Research Associates (TERA) se sídlem v Corvallisu.
„Je pravděpodobné, že globální teploty jsou stejně vysoké nebo vyšší než kdykoli v posledních 125 tisících letech a že klimatické změny postupují rychleji, než mnoho vědců předpovídalo,“ dodává.
Vědci také tvrdí, že je pravděpodobné, že hladina oxidu uhličitého je nejvyšší za posledních nejméně dva miliony let. S více než 420 částicemi na milion je koncentrace CO2 v atmosféře asi o padesát procent vyšší než v nedávné minulosti.
Klíčová role zpětných vazeb
„Zesilující zpětné vazby zvyšují hrozbu zrychleného oteplování,“ upozorňují autoři. „Například tání ledu a sněhu, rozmrazování permafrostu, odumírání lesů a ztráta uhlíku v půdě – to všechno může zesílit oteplování a tím ovlivnit citlivost klimatického systému na skleníkové plyny.“
Autorský tým, který se skládá z amerických, německých, dánských a rakouských klimatologů, tvrdí, že současné údaje spolu s nejistotou klimatických předpovědí by se měly vnímat jako signál, že jsou naléhavě potřebné strategie pro zmírnění dopadů změny klimatu i ty pro přizpůsobení se této změně.
„Stávající přístupy ke zmírnění dopadů změny klimatu, včetně rozšiřování obnovitelných zdrojů energie a ochrany ekosystémů ukládajících uhlík, jsou zásadní pro omezení nárůstu globálních teplot,“ uvedli. Autoři současně tvrdí, že prioritou by měly být také strategie, které začleňují odolnost vůči změnám klimatu do rámců vládní politiky, spolu se sociálně spravedlivým, postupným odklonem od fosilních paliv.
Vědci také diskutují o potřebě nových přístupů, včetně koordinovaného globálního monitorování bodů zlomu a lepších plánů pro řízení rizik.
„Nejisté prahové hodnoty pro dosažení bodu zlomu podtrhují význam opatrnosti – překročení i jen některých z těchto prahových hodnot by mohlo uvrhnout planetu na cestu k skleníkovému efektu s dlouhodobými a možná nevratnými důsledky,“ doplňují. „Politici ani veřejnost si stále nejsou dostatečně vědomi rizik, která představuje takový přechod, který by byl v podstatě bodem, odkud není návratu. Odvrátit to nebude snadné, je to ale mnohem dosažitelnější, než pokusit se vrátit zpět, až se jednou ocitneme na této cestě.“
První body zlomu se už dají zahlédnout
Podle vědců už k bodu zlomu možná dochází u grónského a západního antarktického ledového štítu a na pokraji bodu zlomu se zdají být i boreální permafrost, horské ledovce a amazonský deštný prales.
V těsně propojeném klimatickém systému Země může destabilizace v jedné oblasti mít dopad na oceány i kontinenty. Například tání ledu urychluje oteplování tím, že snižuje albedo (planetární albedo je podíl mezi množstvím záření, které k nám dopadá od Slunce, a tím, které se od planety odráží zpět do vesmíru) a mění Atlantickou meridionální cirkulaci, což vede ke změnám v tropických dešťových pásech. A tak by tání grónského ledovce daleko na severu mohlo oslabit AMOC, což by zase mohlo urychlit na druhé straně planety změnu částí Amazonie z deštného pralesa na savanu.
„AMOC už vykazuje známky oslabení, což by mohlo zvýšit riziko odumírání amazonských lesů, což by mělo závažné negativní dopady na ukládání uhlíku a biologickou rozmanitost,“ konstatují autoři. „Uhlík uvolněný odumíráním amazonských lesů by dále zesílil globální oteplování a ovlivnil další zpětné vazby. Musíme rychle jednat, abychom využili naše rychle se zmenšující možnosti a zabránili nebezpečným a nezvladatelným klimatickým dopadům.“
