Před pěti lety se začal poprvé šířit virus způsobující nemoc covid-19. Když Světová zdravotnická organizace 5. května roku 2023 vyhlásila konec pandemie, označila za klíčovou roli vakcín. Do té doby bylo podáno víc než třináct miliard dávek.
Když se před pěti lety v Číně objevila neznámá nemoc způsobující smrtelné zápaly plic, téměř nikdo nečekal, že by tuto pandemii mohla zkrotit vakcína. Očkování totiž obyčejně vznikají celé roky, většinou dokonce desetiletí.
Jenže vývoj očkování proti covidu porušil všechna zaběhlá pravidla. Přinesl spoustu nových technologií, ale také vyvolal rozsáhlý společenský odpor. Podle deníku The Washington Post bylo jejich použití „rychlou, ale riskantní – ba dokonce kontroverzní – sázkou“.
42 dní
Trvalo pouhých 42 dní od okamžiku, kdy čínští vědci popsali geny viru SARS-CoV-2, do momentu, kdy na začátku března roku 2020 americká společnost Moderna odevzdala první kusy vakcíny. A jen měsíc po ní se začalo se schvalováním další očkovací látky založené na stejném principu mRNA, tentokrát od společnosti Pfizer.
Stejnou zběsilou rychlostí ale probíhal i vývoj na druhé straně Tichého oceánu. Stejný den jako Moderna totiž začala s testy vakcíny i čínská společnost CanSino Biologics. Její přípravek ale byl založen na tradičnější technologii než mRNA.
V době, kdy žádal o zahájení procesu schvalování Pfizer, už dvě další čínské biotechnologické společnosti, Sinopharm a Sinovac, zahájily první pokusy s takzvanými inaktivovanými vakcínami.
Návod pro imunitní systém
Jen málokterá technologie vyvolala současně takové nadšení i odpor jako právě messengerová RNA. Biotechnologie založená na tomto principu sice existovala celé desítky let před covidovou pandemií, ale slyšeli o ní většinou jen specializovaní vědci v laboratořích.
Vakcína založená na mRNA se od těch tradičních liší tím, že neobsahuje mrtvé ani oslabené původce nemoci, ale pouze genetickou informaci viru. V podstatě se dá popsat jako návod pro imunitní systém, jak si vytvořit vlastní protilátky, aniž by se musel s virem setkat.
Tyto očkovací látky přišly ve formě tukových kapiček, které v sobě obsahují genetickou informaci povrchového výběžku koronaviru, takzvaného spike proteinu. Když se vakcína vstříkne do svalu, tak se tyto kapičky v lidském těle rozpadnou a uvolní genetickou informaci, podle které se pak v organismu namnoží bílkoviny obsažené ve virovém výběžku koronaviru. Tyto bílkoviny se pak postaví buňkám imunitního systému, takzvaným B-lymfocytům, stejně jako při skutečné infekci koronavirem.
Jiný druh lymfocytů, takzvané T-lymfocyty, rozpoznají tyto povrchové bílkoviny, specificky se namnoží a tuto informaci si uloží ve formě paměťových buněk. Při nákaze skutečným koronavirem pak lidský imunitní systém dokáže rychle reagovat a účinně se bránit.
Proč vyhrála právě mRNA?
Tato technologie se stala během pandemie tou zdaleka nejpoužívanější, přinejmenším v západním světě. Hlavní příčinou byla zejména rychlost, s jakou bylo možné vakcíny vyvinout, a také to, jak flexibilně se s nimi dalo pracovat. Vakcínu šlo velmi obratně a snadno upravovat, když prošel vir SARS-CoV-2 mutacemi, jež změnily jeho podobu i vlastnosti.
Varianty jako beta, omikron, kentaur a další už měly strukturu natolik odlišnou od původního „wuchanského viru“, že proti nim původní vakcíny rychle ztrácely účinnost. Farmaceutický průmysl dokázal očkovací látky upravovat tak rychle, že uměl na tyto mnohdy skokové změny reagovat.
Další výhodou je jednoduchost molekuly RNA. Ta je natolik prostá a „čistá“, že není problém ji začít vyrábět a tuto výrobu hlavně škálovat tak, aby se vyprodukovaly stovky milionů dávek.
Chybělo ale jen málo a mRNA by převálcovaly tradiční očkovací látky. V tom jim pomohly vlastnosti epidemií, tedy to, že přicházejí ve vlnách. Když se testovaly obě „západní vakcíny“, právě vrcholila taková vlna ve Spojených státech. Díky tomu se podařilo Pfizeru i Moderně sehnat dostatek osob pro své klinické studie.
Čína takové „štěstí“ neměla. Podařilo se jí pandemii extrémními lockdowny spoutat natolik, že když chtěla testovat vakcínu, ukázalo se, že nemá na kom. Hledala tedy místo pro klinické zkoušky v zahraničí, ale i tam měla smůlu, když si vybrala země, jež šíření viru na čas zastavily. A tak ztratila klíčový čas a její očkovací látky nebyly připravené tak rychle, jak být mohly.
Slepé cesty
Během pandemie se později objevily i na západě vakcíny připravené „postaru“. Ale neuspěly v konkurenci ani zdaleka tak dobře jako ty založené na mRNA. Stalo se to zejména „oxfordské“ vakcíně společnosti AstraZeneca.
Ta byla schválená v lednu roku 2021, těšili se na ni hlavně lidé, kteří z různých důvodů odmítali mRNA technologii. Jenže krátce po jejím uvedení mezi lidi se ukázalo, že je jednak méně účinná než její modernější alternativy, ale že jsou s ní zejména spojená i některá zdravotní rizika.
Už po dvou měsících na to upozornila Evropská léková agentura, podle níž se po očkování objevily případy tromboembolických příhod a další události související s krevními sraženinami. Hlavním problémem se u ní ovšem nakonec nestaly prokázané případy vážných negativních účinků, ale neschopnost látku upravovat.
Společnost AstraZeneca stáhla registraci vakcíny z evropského trhu v březnu 2024 s tím, že existující konkurenční vakcíny jsou zkrátka lepší. Podobný osud měla i očkovací látka firmy Johnson & Johnson, kde bylo riziko krevních sraženin podobně velké jako u AstraZenecy.
Tečka jménem Nobelova cena
Právě vakcíny na principu mRNA se staly podle nobelovské komise tím, co pandemii covidu-19 ukončilo. Ocenila loni v říjnu dva vědce, kteří tuto technologii vymysleli – Katalin Karikóovou a Drewa Weissmana.
„Objevy obou laureátů Nobelovy ceny jsou zásadní pro vývoj účinných mRNA vakcín proti nemoci covid-19 během pandemie, která začala na začátku roku 2020. Svými převratnými objevy, které zásadně změnily naše chápání interakce mRNA s naším imunitním systémem, přispěli k bezprecedentní rychlosti vývoje vakcín během jedné z největších hrozeb pro lidské zdraví v moderní době,“ zdůvodnila komise svůj výběr.
