Řím, který ovládl celé Středomoří, se rozkládal na sedmi pahorcích. Stejné číslo definuje i nový archeologický objev, který odborný časopis Antiquity označuje za jeden z nejzajímavějších za poslední desítky lety. Je to rozsáhlé osídlení z doby bronzové, které dostalo přídomek „Město sedmi roklin“.
Metropole přezdívaná „Město sedmi roklin“ se jmenuje Semijarka a leží v kazašské stepi. Podle archeologů mění chápání městského života a výroby kovů v celé pravěké Eurasii. Osada měla rozlohu asi 140 hektarů, což znamená, že Václavské náměstí v Praze by se do ní vešlo jednatřicetkrát. Na dnešní dobu by to bylo jen malé město, ale v době a na místě, kde před 3600 lety stálo, to bylo něco zcela nevídaného.
Na rozdíl od rozptýlených táborů a malých vesnic, které se obvykle s kočovnými stepními lidmi spojují, byla Semijarka opravdovou ranou formou města – mohla se pochlubit dlouhými valy tvořenými zeminou, uzavřenými obytnými areály a centrální monumentální budovou, která se pravděpodobně používala pro náboženské rituály nebo správu tohoto města.
Ještě pozoruhodnější je ale jakási „průmyslová zóna“, kde se vyráběla měď a bronz v rozsahu, který byl v této oblasti a u stepních kočovníků obecně až doposud neznámý. Vykopávky a další průzkumy odhalily kelímky, strusku a artefakty z bronzu. To je důkaz, že se jednalo o opravdu rozsáhlé a komplexní výrobní systémy, ne jenom o malé dílničky několika řemeslníků.
Hlavní město stepi
Že musela být Semijarka centrem výroby ve stepi, je už nyní jasné. Další důkazy ale naznačují, že byla něčím ještě důležitějším a větším. Město totiž leželo na strategickém místě – rozkládalo se na výběžku, ze kterého se dal sledovat a ovládat pohyb podél údolí veletoku Irtyše.
A to naznačuje, že Semijarka byla nejen výrobním centrem, ale také centrem obchodu a regionální moci. Její poloha v blízkosti významných ložisek mědi a cínu v pohoří Altaj z ní pravděpodobně udělala klíčový uzel v rozsáhlých sítích obchodu s kovy v době bronzové, které spojovaly Střední Asii se zbytkem kontinentu.
„Semijarka mění naše chápání stepních společností,“ tvrdí hlavní autorka studie Miljana Radivojevićová z Cambridge. „Dokazuje, že i mobilní komunity byly schopné budovat a udržovat trvalá, dobře organizovaná sídla zaměřená na velkovýrobu kovů – včetně výroby bronzu, který byl základním kamenem ekonomiky doby bronzové v Eurasii.“
„Dlouhou dobu se vědecký výzkum soustředil na mobilitu – pastevce, kteří se sezonně stěhovali se svými stády a žili v relativně malých a krátkodobých osadách,“ uvedla vědkyně pro Českou televizi. „Semijarka ale odhaluje zcela odlišnou dimenzi života ve stepi. Máme tady rozsáhlou, záměrně plánovanou osadu o rozloze přibližně 140 hektarů, organizovanou do dlouhých řad domácích usedlostí ohraničených přímočarými zemními valy, s monumentální stavbou stojící na jejich křižovatce.“
Klíčové pro ni jsou právě důkazy o vyspělé metalurgii. „Důkazy ze Semijarky ukazují vysoký stupeň specializace ve výrobě bronzu, od získávání rudy až po takzvané legování. Nejednalo se o malou vesnickou metalurgii, ale o koordinovanou průmyslovou činnost zakotvenou v osadě s dlouhodobou infrastrukturou a organizovanými pracovními prostory. Vzhledem k tomu, že bronz byl technologickým základem ekonomik doby bronzové, mělo průmyslové centrum tohoto rozsahu značný vliv na regionální sítě,“ doplnila vědkyně.
Poloha Semijarky v blízkosti těžebních oblastí Altaje z ní podle Radivojevičové udělala klíčového prostředníka mezi zdroji rudy a spotřebitelskými regiony. Kov vyrobený zde mohl být přepravován po zavedených stepních koridorech do komunit v západní Sibiři, Střední Asii a potenciálně i dále na západ. Takové centrum by také přitahovalo zručné řemeslníky, dělníky, obchodníky a pastevecké skupiny, které poskytovaly palivo, zvířata a logistickou podporu. To vytváří obraz dynamického ekonomického centra, kde se pohybovali kočovní pastevci, metalurgové a obchodníci, což přispívalo jak k prosperitě, tak k sociální složitosti osady.
„Rozsah a struktura Semijarky se liší od všeho, co jsme zatím ve stepích viděli,“ dodává spoluautor práce profesor Dan Lawrence v tiskové zprávě. „Přímočaré komplexy a potenciálně monumentální budova ukazují, že komunity z doby bronzové si tady budovaly sofistikovaná, plánovaná sídla podobná těm, která stavěli jejich současníci v tradičněji městských částech starověkého světa.“ To vrhá na stepní nomády poněkud jiný pohled než nabízely dosavadní důkazy o jejich způsobu života.
Nomádi a města
Město sedmi roklin podle Radivojevičové dokazuje, že i stepní nomádi, s nimiž se více spojuje mobilita než nějaká stálost, si mohli druhé jmenované hodnoty vážit. „Mobilita a stálost se vzájemně nevylučovaly. Velké obytné komplexy osady, mohutné zemní valy a monumentální centrální stavba – to vše ukazuje na dlouhodobé plánování a investice, což naznačuje stabilní komunitu s pevnou architekturou a trvalým osídlením,“ konstatovala archeoložka.
Stopy méně intenzivní činnosti v okolí zemních valů, stejně jako nedaleké malé osady a pohřebiště ale podle ní naznačují, že mobilita zůstala součástí sociálního prostředí. Lidé, zvířata a zboží se nadále pohybovali po stepi a přicházeli do tohoto významného centra a odcházeli z něj.
„Semijarka zřejmě fungovala jako pevný bod v širším mobilním systému – místo, kde se soustředila výroba, rituály, skladování a sociální autorita, zatímco okolní pastýřské sítě si zachovávaly fluiditu,“ doplňuje s tím, že to zpochybňuje zjednodušující představu o protikladu mobility a usedlosti a místo toho zdůrazňuje hybridní model: strukturovaná, trvalá centra zasazená do krajiny definované pohybem.
Nové technologie vedou k novým objevům
Archeologové zkoumají Semijarku už řadu let, ale nový výzkum se zaměřil na využití nových metod, které pomohly hlavně s pochopením toho, jakou roli tam hrála metalurgie a jak rozsáhlý byl tamní výrobní komplex.
„Náš výzkum se opíral o multimetodický přístup, který nám umožnil rekonstruovat osadu v makro i mikro měřítku. Historické letecké snímky nás nejprve upozornily na pozoruhodné pravoúhlé uspořádání, zatímco mapování pomocí dronů a digitální výškové modely nám poskytly podrobné topografické údaje potřebné k pochopení celkového plánu a vztahu lokality k okolnímu systému roklin. Geofyzikální průzkum – zejména magnetometrie – byl zase nezbytný pro odhalení vnitřní architektury: silné hliněné cihlové zdi, domy s více místnostmi, vnitřní dělení a rozsah centrální struktury,“ vysvětlila pro ČT Radivojevićová.
„Sběr povrchových nálezů v pravidelném rastru nám umožnil zmapovat rozložení keramiky, metalurgického odpadu a bronzových artefaktů, čímž jsme odhalili velkou průmyslovou zónu v jihovýchodní části lokality. Nakonec nám archeometalurgická analýza kelímků, strusky, rud a artefaktů umožnila rekonstruovat procesy legování a identifikovat využití místních zdrojů nerostných surovin,“ dodává vědkyně.
Slepé místo historie
Město Semijarka je podle autorů nové studie silnou připomínkou toho, že otevřené stepi Střední Asie kdysi byly místem, kde žili lidé, kteří vytvořili městskou civilizaci, která se mohla chlubit vynalézavostí, kulturou a zřejmě i vlivem, jež byly srovnatelné s mnohem slavnějšími městy té doby.
Proto samozřejmě chtějí archeologové stepní metropoli zkoumat i dál. Další plány shrnuje Radivojevićová: „Další kroky zahrnují prohloubení našeho porozumění vnitřní sociální struktuře Semijarky a regionálním souvislostem. Cílené vykopávky domácích areálů pomohou odhalit, jak byly domácnosti organizovány – jestli byla řemeslná výroba centralizovaná, nebo rozptýlená, jak bylo řešeno skladování a jak vypadal každodenní život uvnitř těchto budov. Budeme také zkoumat monumentální stavbu, abychom určili její funkci: byla administrativní, ceremoniální, nebo sloužila jako sídlo elity?“
Z metalurgického hlediska chtějí vědci rozšířit studie o zdrojích a integrovat je do širších euroasijských datových sad, aby pochopili, jestli se kovy ze Semijarky dají vysledovat v odlehlých regionech. „Environmentální výzkum se bude zabývat využíváním paliv, hospodařením s půdou a ekologickým dopadem průmyslového centra této velikosti. Nakonec se zaměříme na studium sousedních lokalit a pohřebišť, abychom rekonstruovali kulturní, rituální a politickou krajinu, ve které Semijarka fungovala, a její vztahy s okolními komunitami,“ dodala vědkyně.
