Downův syndrom je vzácná genetická porucha, o jejímž původu se toho ví jen málo. Překvapivě hodně odpovědí přinesl archeologický výzkum ze Španělska, který ukázal, že děti s tímto zdravotním problémem žily v Evropě už před tisíci lety, kdy na ně nemohly působit žádné moderní environmentální vlivy.
S Downovým syndromem žily děti už ve starověku, archeologové zdokumentovali případ starý asi 2500 let
Před 2500 lety se v Evropě stejně jako v současnosti nejčastěji pohřbívalo žehem. Pokud archeologové najdou hrob, kde je někdo pohřbený jinak než zpopelněním, zbystří. Přesně to se stalo v polovině minulého století, když zkoumali lokalitu Alto de la Cruz u španělského města Navarro – pod podlahou domku tam našli uloženou kostru děvčátka z doby železné. Dívka u sebe měla bohatou výzdobu z bronzových kroužků a mušlí ze Středozemního moře. A také dostala na svou poslední cestu tři domácí zvířata, zřejmě kozy nebo ovce.
Už to by bylo samo o sobě zajímavé, ale vědci pak ve stejné oblasti našli další tři desítky malých dětí, které byly pohřbené stejným způsobem. Od té doby archeologové spekulovali, co mohlo děti spojovat, co se vlastně v Pyrenejích mohlo pět set let před naším letopočtem odehrát. Část odpovědí získali letos.
Analýza DNA, kterou dokázali provést díky novým technologiím, totiž prokázala, že čtyři z pětatřiceti nemluvňat měla genetické zvláštnosti, které jim bránily v přežití. A tři děti, včetně dívky s bronzovými kroužky, měly Downův syndrom. Další dítě mělo Edwardsův syndrom, což je porucha do značné míry podobná Downově syndromu. Je to poprvé, co byl identifikován v archeologických nálezech.
„Bylo to naprosto nečekané,“ přiznal pro odborný časopis Science archeolog z Barcelonské autonomní univerzity Roberto Risch, který je spoluautorem této nové studie. Vzhledem k tomu, že Downův syndrom se dnes vyskytuje přibližně u jednoho ze sedmi set těhotenství, jsou podle něj čtyři děti z pětatřiceti poměrně hodně.
Jak se žilo ve starověku s postižením
O vztahu starověkých a pravěkých kultur k lidem s nějakým postižením nemají historici mnoho důkazů, ale některé archeologické výzkumy naznačují, že tyto kultury po celém světě o své členy s postižením pečovaly.
Nový výzkum je současně ukázkou toho, jak paleogenomika (analýza genů našich předků) může umožnit poznání minulosti způsoby, jaké věda až donedávna neznala.
Výzkumníci rovněž zjistili, že děti trpěly poruchou, které se říká trizomie. Znamená to, že měly o chromozom víc. Každá z obou výše popsaných poruch vzniká na jiném chromozomu, proto se Downově syndromu říká trizomie 21. Edwardsův syndrom je zase trizomie 18. chromozomu.
Trizomie jsou podle paleogenetiků vynikající studijní případ – dají se totiž velmi snadno odhalit i v poškozených vzorcích DNA. Autoři studie pak prošli databázi deseti tisíc pravěkých a starověkých genetických záznamů z evropských archeologických lokalit. Včetně čtyř španělských případů v nich našli sedm záchytů – byl mezi nimi šestiměsíční chlapec s Downovým syndromem z Bulharska, který zemřel kolem roku 2700 před naším letopočtem, dívka z Řecka doby bronzové a kojenec ze středověkého Finska.
Všichni lidé s trizomií v databázi zemřeli už v dětství anebo krátce před narozením. Až do moderní doby mohly být zdravotní komplikace způsobené trizomií neléčitelné; zejména srdeční vady, které se musí odstraňovat chirurgicky.
Protože neexistovala pokročilá medicína, musely komunity v minulosti věnovat takovým dětem mimořádnou péči, aby je udržely naživu. Sedm pohřbů naznačuje, že lidé s takto postiženými zacházeli s úctou, je dokonce možné, že byli uctíváni. Pro to ale chybí důkazy, je totiž také stejně pravděpodobné, že si nikdo ani nevšiml, že děti mají Downův syndrom, protože na to byly příliš mladé. „Mohlo se stát, že prostě zemřely brzy,“ uvedli autoři.
Různé postoje různých kultur
Na základě tohoto výzkumu se také rozhodně nedá říct, že by bylo vnímání dětí s Downovým syndromem a podobnými postiženími univerzální v čase nebo prostoru. Podle autorů je velmi ošidné zobecňovat napříč kulturami, které dělí tisíce let a kilometrů. „Studii můžeme chápat jako uklidnění, že se s dětmi s Downovým syndromem v minulosti zacházelo dobře. Ale současné důkazy nestačí k tomu, abychom mohli říci něco přesvědčivého o všech společnostech v historii,“ upozorňuje výzkumník Joaquín Espinosa.
Přinejmenším v případě španělských dětí ale genetické výsledky poskytly nový pohled na věc. „O tomhle tématu jsme opravdu netušili vůbec nic. Ale díky archeogenetikům teď víme, že jedním z vysvětlení může být, že děti měly genetickou patologii a lidé to vnímali,“ dodávají autoři práce.
Výsledky jsou zajímavé také proto, že ukazují, že se Downův syndrom v Evropě vyskytoval ještě před příchodem průmyslové revoluce. Někdy se totiž tento problém spojuje právě s moderními vlivy. Jenže aktuální studie ukazuje, že tomu tak vůbec být nemusí.
