V lednu odstartoval nejrozsáhlejší a nejkomplexnější archeologický projekt v České republice. Jmenuje se RES-HUM, byl podpořený pěti sty miliony korunami z grantu. Jeho cílem není jen ukázat život v minulosti, ale hlavně připravit naši společnost na výzvy budoucnosti. Jak říká jeho vedoucí, brněnský archeolog Jiří Macháček: „S většinou krizí a problémů, jimž čelíme dnes, se lidstvo setkalo už v minulosti a muselo je řešit. A naše současná existence je nejlepším důkazem, že je vyřešilo.“
Archeologové s jaderným urychlovačem. Český výzkum chce využít zkušenosti předků pro zlepšení budoucnosti
Výzkum je financovaný z programu Jan Amos Komenský. „Rozhodlo se, že část půjde do přírodních, lékařských a dalších oborů – a že jeden z projektů půjde i od humanitních věd. Ten náš z nich byl nejlepší a byl proto vybrán jako hodný financování,“ vysvětluje Macháček.
A je za to rád, protože společenské vědy mají dnes obecně menší podporu než ty technické a přírodní. Dokonce zaznívají hlasy, že by se na humanitní obory mělo dávat ještě méně peněz, nebo že se nebudou financovat vůbec. „Myslím si, že česká věda a tím i společnost by tím ale ztratily něco důležitého, a to je jistý pohled na svět okolo nás. Potřebujeme jak lety do vesmíru, tak i pohledy na naši společnost, tedy i její minulost. Pokud bychom jedno z toho vynechali, tak bychom kulhali na jednu nohu,“ podotýká Macháček.
„Svůj“ projekt považuje nejen za největší v archeologii, ale za jeden z vůbec nejrozsáhlejších v celém oboru humanitních věd. „Musím k tomu ale dodat něco moc důležitého: archeologie je sice v principu humanitní vědou, to znamená, že je zaměřená na člověka a jeho pochopení – ale současně je to věda vysoce interdisciplinární. Zabýváme se minulostí lidstva z pohledu mnoha různých disciplín,“ říká Macháček. To podle něj znamená, že výše zmíněné peníze nepotečou jen do archeologie, ale do mnoha jiných oblastí, včetně těch přírodovědných, které pomáhají pochopit naši minulost.
Projekt potrvá čtyři a půl roku a vznikne pět výzkumných záměrů – pět výzkumných center. Ta propojí široké spektrum plánovaných aktivit, na nichž se budou spolupodílet čtyři špičkové a úzce spolupracující vědecké instituce se svými součástmi: Masarykova univerzita (filozofická fakulta, přírodovědecká fakulta, CEITEC), Archeologický ústav Akademie věd ČR, Národní muzeum a Ústav jaderné fyziky Akademie věd ČR.
Do řešení projektu se zapojí jak stávající výzkumné infrastruktury, kterými je například laboratoř AMS/RAMSES pro radiouhlíkové datování v archeologii a paleoekologii, archeologické terénní výzkumné stanice Masarykovy univerzity či Centrum raně středověkých studií (CRSS), tak i nově modernizované a pořízené infrastruktury, tedy například archeogenetická laboratoř ArcheoGen Brno.
Projekt se opírá o zapojení špičkových technologií, mnohdy i takových, které si člověk s oborem archeologie vlastně ani nespojuje. A hlavně propojuje desítky nejrůznějších specializací. „Tak komplexní projekt nikde není,“ vyzdvihuje Macháček. „Máme to podchyceno od archeogenetiky, až po komunikaci s veřejností – od terénního výzkumu geofyziků, až po experty, kteří mají výsledky zpracovat do pochopitelné podoby,“ popisuje.
„Máme pět center výzkumu, každé zahrnuje spoustu různých oborů. A podle mě toto je podstata archeologie; neznám žádnou jinou oblast výzkumu, která by kombinovala tolik oborů. Je to tím, že se zabýváme vztahem lidstva k jeho okolí – a v tom je vlastně úplně všechno. Když mi řeknete jakýkoliv obor, tak vám řeknu, kde má v archeologii uplatnění. A jsou v tom třeba i jaderné urychlovače,“ dodal.
A přestože obrázek archeologa u urychlovače zrovna neodpovídá představě o tomto oboru, podle Macháčka se dnes archeologie bez takových technologií neobejde. „Je to teď základní metoda pro datování. Organické pozůstatky, které zahrnují vše od zuhelnatělých semínek až po kosti lidí, se dají datovat pomocí radiokarbonové metody. A ty nejmodernější urychlovače dokáží získat datování i z těch nejmenších vzorků. V Praze jaderní fyzici tento přístroj zakoupili a teď se stal součástí našeho projektu,“ vysvětluje Macháček.
Tato technologie umožňuje podívat se na spoustu témat, jimž se až doposud věda musela vlastně vyhýbat, protože jí chyběly nástroje, jimiž by historické zdroje analyzovala. A to otevírá zcela nové obzory. „Můžeme tak teď datovat třeba vývoj vegetace, díky analýze pylových zrn nalezených třeba ve studních,“ doplňuje archeolog působící na Masarykově univerzitě.
Archeolog Jiří Macháček
Zlatý věk archeologie
Kromě urychlovače ale tento projekt disponuje i dalšími triky, o nichž by se vědcům v minulém století ani nesnilo. „Máme třeba laboratoř traseologie, která pod nesmírně citlivými mikroskopy zkoumá opotřebení nástrojů,“ popisuje s nadšením Macháček. „To nám může říct, jak se přístroje používaly a k čemu se vlastně používaly. Jedna naše doktorandka zkoumá touto metodou meče z doby bronzové, jestli to byly spíš zbraně rituální, anebo se jimi opravdu bojovalo, a případně jak se jimi bojovalo a proti čemu se používaly,“ doplňuje.
Podle vědce je to opravdový přelom: „To doposud vůbec nešlo, mohli jsme to všechno jenom odhadovat na základě nějakých analogií anebo složitě zkoušet nějaké experimenty. Ale teď máme nástroje, kterými opravdu vidíme, co se s nimi dělalo a jaká byla jejich funkce.“
Ještě větší skok v oboru ale může přinést a také přináší jiná věda – genetika. Právě díky ní se mluví o jakési revoluci v archeologii, někteří vědci dokonce tvrdí, že právě přichází zlatý věk tohoto oboru. „My na to často hledíme úplně zaražení, skoro každý týden teď vycházejí úplně přelomové věci,“ vypráví Macháček.
„Můžeme teď třeba celogenomově analyzovat celé pohřebiště, díky čemuž vidíme, kdo byl s kým příbuzný, můžeme tak rekonstruovat celé rodiny a vztahy mezi lidmi. Dokonce se nám tak daří i rekonstruovat vztahy mezi více lokalitami – jak se lidé pohybovali, zda se brali, jak se během generací toto všechno vyvíjelo. Jsou to neuvěřitelné záležitosti a otevírá nám to úplně nové obzory v chápání dávných společností,“ říká.
Ani Indiana Jones, ani Lara Croft
Z toho, co Macháček popisuje, se skoro může zdát, že moderní archeologie už téměř nepřipomíná obor, který dal lidstvu třeba Tutanchamonovu hrobku, ruiny Tróje nebo vydal u nás zaniklá keltská hradiště. Základy jsou ale stále stejné.
„Abychom měli co analyzovat, tak do země občas kopnout musíme,“ usmívá se Macháček. „Ale je pravda, že moderní archeologické výzkumy jsou dnes mimořádně přesně zacílené. Máme třeba oddělení, které nám umožňuje velmi přesně a detailně nahlédnout do země, aniž bychom do ní museli zasahovat. Máme technologie, jako je třeba georadar, které nám úžasně pomáhají najít ta nejlepší místa, kde proběhne archeologický odkryv – tedy to kopání,“ popisuje.
Rozhovor opakovaně přerušují telefonáty. Macháček musí neustále zvedat telefon ve své pracovně od podlahy ke stropu zaplněné knihami, aby odpovídal na dotazy ohledně posledního velkého objevu svého týmu – nádherného nákončí zakončeného hadem a žábou.
Když odpoví na všechny otázky, vrací se k myšlence. „Lidé si často neuvědomují, že archeologický výzkum je vlastně v principu současně ničení. Tím, že nějakou lokalitu odkryjeme, tak ji zničíme. Jediné, co z toho zbude, je dokumentace, která se ale v poslední době dostala na úžasnou úroveň, hlavně díky novým metodám, jako je 3D skenování. A pak ty samotné nálezy, které musíme analyzovat.“
Kolapsy a změna civilizace
Od klasických archeologických projektů se Macháčkův RES-HUM liší v silném zdůraznění jeho smyslu pro budoucnost. Jedním z těch hlavních je lépe pochopit, jak jsou společnosti odolné proti klimatickým změnám. V současné době mění globální změna klimatu spoustu věcí, na které byli lidé v relativně stabilním světě zvyklí, vyžaduje to od nich změny chování, zvyků, a dokonce i myšlení. Toto všechno už ale naši předkové zažili – a přežili. Můžeme se tedy studiem jejich chyb i úspěchů nějak poučit?
„Dám vám konkrétní příklad,“ odpovídá profesor. „Zabývám se Velkou Moravou a jejími velkými centry, jako byly třeba Staré město nebo Pohansko u Břeclavi. Je tam jeden fascinující jev: ty obrovské aglomerace, které se dají označit jako jakási protoměsta, najednou zanikly. Na místě Mikulčic nebo Pohanska jsou dnes už jen lužní lesy. A my přemýšlíme nad tím, jak je to možné. Můžeme to vysvětlovat různě. Tradičně se to vysvětlovalo nějakými nájezdy, třeba útoky starých Maďarů. Ale my teď vidíme, že tam mohly hrát důležitou roli různé environmentální faktory – jako například změna hydrologických poměrů v té údolní nivě,“ upozorňuje.
„Společně s geology, paleoekology, paleoklimatology zkoumáme, co se tam vlastně odehrálo. Byla tam první velká centra, která si u nás lidé postavili u řek. A ono jim to z nějakého důvodu nevyšlo – my teď přemýšlíme proč a myslíme si, že tam mohla hrát významnou roli i změna klimatu,“ dodává.
Co se tedy vlastně tehdy stalo? Existují velmi podrobné klimatické modely na základě letokruhů stromů kombinované s izotopy, které jsou přesné na roky. Z nich lze vyčíst, kdy bylo sucho, kdy horko a kdy vlhko. „A ukazují nám, že Velká Morava se pohybovala v klimatickém optimu, které bylo docela suché a dalo se tam dobře žít. Jenže najednou, právě na konci Velké Moravy, došlo k velkým změnám – máme tam nejmokřejší léta za poslední dva tisíce let. Zajímavé je, že tam není nějaký výrazný trend nebo jeho změna, ale došlo tam k několika výrazným výkyvům, kterým se společnost nedokázala adaptovat,“ popisuje Macháček.
Právě to je podle něj jedna z věcí, které archeologie zkoumá – schopnost lidské adaptace na určité vnější změny. „Vidíme, že adaptace má své hranice, i když je třeba celkový trend pozitivní, ale jsou v něm rychlé krátkodobé dramatické změny – pak to může být pro celou tu společnost fatální. Výzkum, jak lidská společnost reaguje na vnější okolnosti, je, myslím si, nesmírně důležitý,“ doplňuje.
A má ještě jeden příklad přímo ze svého výzkumu. Ten se týká těch vůbec prvních ekologických krizí a katastrof, o nichž na našem území víme. Tedy doby bronzové, kdy u nás dominovala takzvaná kultura popelnicových polí. „Najednou stoupá zahuštění osídlení na celé Moravě, najednou je tam pomalu víc osídlení než v dnešní době. Ale současně dochází k masivnímu odlesňování a masivní orbě. A to s sebou nese i masivní erozi, která zase způsobuje obrovské povodně,“ zjednodušuje Macháček složité výsledky desítky let výzkumů.
„Vždycky říkám, že když kolem sebe vidíme nějaké jevy, tak jsme jimi překvapení. Ale naši předchůdci, ti se s podobnými záležitostmi setkávali a museli se vypořádávat celé stovky a tisíce let. Otázka je, jestli se z toho my dokážeme poučit.“
S našimi prapředky nás spojuje i to, že stejně jako dnes se lidé i tehdy snažili katastrofám předcházet a zmírňovat jejich dopady. „My si dnes často myslíme, že jsme něco víc, než naši předkové, ale fakticky to tak není. Tak třeba dnes se vracíme k energii větru, ale to jsou přece energie velmi starobylé! A mám například podezření, že dopravní infrastruktura antického Říma fungovala, s lehkou nadsázkou, lépe než České dráhy. Nezastávám přesvědčení, že se nemůžeme poučit u našich předků, jen proto, že lítáme na Měsíc,“ zvedá na okamžik hlas jinak klidný akademik.
Různé časy, stejné výzvy
V současnosti se ohledně klimatických změn zdůrazňují dvě základní strategie: adaptace na změny a jejich mitigace, tedy snaha předejít jim. To stejné ale podle Macháčka vidíme třeba i u nás v raném středověku. „Co se týká adaptace, tak slovanská populace u nás v raném středověku poměrně výrazně změnila spektrum pěstovaných plodin oproti předchozím obdobím. Začali masivně pěstovat proso, které se pak stalo jednou ze základních plodin raného středověku. To jsme schopní zjistit třeba z izotopů v kostech těch lidí.“
Proč se lidé vrátili právě k této plodině? „Proso je dnes nepříliš rozšířené. Jenže je velmi odolné vůči výkyvům počasí, je nesmírně efektivní, co se týká odolnosti. Dnes je sice skoro vytlačené jinými obilninami, jako je pšenice, ale je možné, že se budeme muset od předků poučit – a vrátit se k němu,“ dodává vědec.
Na velké změny v raném středověku ale reagovali lidé i svým chováním. Raný středověk začíná rozpadem civilizace, Říma. Lidé tehdy museli úplně přenastavit své chování, ekonomické i sociální a snažit se změnám přizpůsobit. „Hodně to souvisí s kolapsy, což je věc, které se u nás věnuje profesor Bárta,“ vzpomíná Macháček na dalšího slavného českého vědce, egyptologa Miroslava Bártu, který se také věnuje tomuto fenoménu mezioborově.
„Je nesmírně zajímavé, jak společnost v takové situaci reaguje. Snižuje se komplexita, tedy složitost společnosti – lidé zkrátka snižují své energetické potřeby. A my to opravdu v archeologii vidíme. Třeba právě u starých Slovanů.“
Podle Macháčka u nich archeologové už dlouho řeší složitou a současně krásnou záhadu. Slovanům se totiž po kolapsu Říma podařilo na konci stěhování národů osídlit půlku Evropy. „Najednou se tu objevují lidé, kteří hovoří podobným jazykem a mají podobnou hmotnou kulturu i způsob života. Spojovalo je to, že měli velmi jednoduché bydlení, tedy ty zahloubené polozemnice, a velmi jednoduchou keramiku,“ popisuje profesor.
„Celý jejich způsob života je velmi zjednodušený – zaměřují se jen na obživu sebe sama. Ale velmi rychle, opravdu velmi rychle, vytvořili velmi komplexní sociální strukturu. Místo zemnic staví kostely a paláce, zdobí se šperky z drahých kovů,“ říká Macháček.
Ale pak se něco stalo – a došlo zase k jinému rychlému zvratu. „Oni to asi přehnali, tu rychlost rozvoje – takže pak přichází kolaps, který zase snižuje komplexnost společnosti. K tomu přispívají i různé vnější vlivy, jako třeba výše zmíněné klimatické změny, anebo útoky nájezdníků,“ doplňuje vědec.
Umělé inteligence středověku
Kromě klimatických změn je jedním z dalších velkých témat jednadvacátého století umělá inteligence (AI). Podle expertů má obrovský disruptivní potenciál: například analýza Mezinárodního měnového fondu z letošního ledna říká, že AI může v Evropě ovlivnit až šedesát procent pracovních míst.
A podobných disruptivních technologií je v současné době víc – od obnovitelných decentralizovaných zdrojů energie, přes Muskův Neuralink, který chce propojit mysl člověka a počítače, až po nové teoretické modely uspořádání společnosti. „Vliv disruptivních technologií zajímá v našem projektu i nás,“ poznamenává Macháček.
„Disruptivní technologie je taková, která dokázala zničit společnost,“ upozorňuje profesor. „Když se do společnosti dostane nějaká zásadní technologie, anebo se jí ta společnost nedokáže přizpůsobit dostatečně rychle, tak to opravdu může vést až ke kolapsu takové společnosti,“ varuje.
„Máme určité hypotézy, že se například do velkomoravské společnosti snažili importovat raně středověký velkostatek, jako nástroj jakéhosi raného feudalismu. To znamená exploatace obyvatelstva i území novým způsobem založený na vztahu majitele půdy a těch, kdo ji obhospodařují. To bylo pro společnost úplně nové, protože u nás se fungovalo jinak – do té doby spíše převládalo kolektivní obhospodařování půdy. Souvisí to i se zaváděním nového náboženství, kterým bylo křesťanství. No, a když to přeženete, i když ty změny mohou být v důsledku pozitivní, tak společnost to odmítne a dochází opět ke kolapsu.“ A přesně to se stalo.
Naše mory
Macháčkův tým se nevyhne ani tématu, s nímž má celá naše společnost až příliš živou zkušenost: epidemiím. Covid nám připomněl, že nemoci jsou stále s námi, nikam přes lékařský pokrok nezmizely a stále mají sílu měnit svět. Lékaři při epidemiích hledají rádi „pacienta nula“ – archeologové vlastně také, ale jejich pacient nula žil mnohdy před tisíci roky.
„V našem projektu máme archeogenetickou laboratoř, kterou chceme v Brně vybudovat. Tito experti totiž dokáží odhalit z kostí i nemoci, jimiž lidé v minulosti trpěli. Umí třeba najít epidemie žloutenky, které se tehdy šířily. S kolegy z Oxfordu jsme na Pohansku odebírali vzorky, které měly zachovaná vajíčka parazitů. A dělala se analýza DNA přímo těch parazitů – z toho lze zjisti, jak se třeba tito paraziti po Evropě šířili. S moderními metodami opravdu můžeme zkoumat i epidemiologicko-medicínské záležitosti,“ vysvětluje vědec.
To je další část jeho výzkumu, která může pomoci velmi prakticky i současnému světu. „Nikdy nevíte, kdy věda sáhne do zásobárny těchto vědomostí. Získáváme velmi staré a hluboké vědomosti, díváme se, jak se to vyvíjelo během staletí a tisíciletí. Může to mít obrovský potenciál nejen pro pochopení epidemií, ale snad ještě víc pro možnou léčbu genetických nemocí, které se šířily skrze generace. Víme tak o lidech v minulosti vlastně už skoro všechno – až na to, co si mysleli.“
Co se týče zdraví, jsme dnes vlastně dědicové toho, co se odehrálo v minulosti. Ty úplně zásadní změny, jejichž důsledky dodnes neseme, se odehrály už v době, kdy se lidé začali živit zemědělstvím a přešli na něj ze stravy lovců a sběračů. „Popsal to třeba pražský antropolog Sládek, který zjistil, že tehdy se lidé prudce zmenšili,“ odkazuje Macháček na dalšího vynikajícího českého vědce.
Vladimír Sládek z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy vedl středoevropský tým, který se podílel na unikátním mezinárodním antropologickém projektu analýzy lidských kostí – během dvanácti let prozkoumal přes 2700 vzorků a rekonstruoval z nich třicet tisíc let vývoje lidského druhu, co se týká nemocí.
A co zjistili? „Lidé tehdy začali žít se svými zvířaty v domech, takže se mezi nimi začaly šířit i jejich nemoci. Začali místo zvířat jíst nějaké kaše a projevilo se to. Lovci byli obrovští mohutní chlapi, kdežto zemědělci vedle nich vypadali jako chudáčci. A z té doby si odnášíme všechny naše civilizační choroby, které vycházejí právě z té změny přechodu na zemědělskou stravu,“ dodává Macháček.
Archeologie jako zbraň i štít
Další pilíř tohoto výzkumného projektu se chce zaměřit na to, aby archeologie nemlčela – aby výsledky výzkumů nezapadly jen někam do archivů nebo depozitářů, ale aby tento obor pozitivně ovlivňoval společnost a současně aby ji pomáhal chránit. Podle (nejen) Macháčka je totiž interpretace společnosti zásadně ovlivněná tím, jak zní výklad minulosti. Tedy jde o to, co formuloval George Orwell slovy: „Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost. Kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost.“ A těch současných pokusů o ovládnutí minulosti je podle Macháčka víc než dost.
„Archeologie je něco jako když si doma otevřete rodinné album – ale pro celou společnost. Celé společnosti a civilizace si potřebují podobně jako rodiny ujasnit, odkud vyšly a kde jsou jejich kořeny. A to je zdrojem manipulací – pokud se zmocníte minulosti a ovládnete ji, tak skrze ni opravdu opanujete i budoucnost,“ vysvětluje archeolog.
A jako vždy je schopný přijít okamžitě i s názorným příkladem. „Třeba Putin asi půl roku před (ruskou) invazí poslal Ukrajincům otevřený dopis, kde jim vysvětlil, že vlastně nejsou samostatný národ – a to právě na základě historie a archeologie, které použil jako argumenty. Tvrdil jim, že jsou všichni dobří Slované, že jsou ve skutečnosti jedním národem. To je přesně ten boj o minulost.“
Role archeologů a společenských vědců obecně je podle Macháčka nenahraditelná a současně podceňovaná. „Kdybychom my, vědci, vyklidili pole, tak se ho a tedy i minulosti hned zmocní různí polovzdělanci a dezinformátoři – v lepším případě. V tom horším nějací opravdoví zločinci a gauneři. Jejich manipulace pak historicky vedou k obrovským krizím a tragédiím,“ varuje.
„Vždy říkám, že lékařská věda je schopná zachraňovat spousty jedinců, když třeba vymyslí nějaký nový lék. Ale společenské vědy, ty mohou, teoreticky, zachraňoval lidi na úrovni celé společnosti a národů. Ale také zabíjet. Archeologie byla třeba zneužívaná v nacistickém Německu, kdy byla označovaná jako ‚vynikající národní věda‘ a stala se jednou z ideologických opor nacistického Německa.“