Washington - Videohry jsou jedněmi proklínané, jinými zbožňované. Teď se objevují důkazy o tom, že mohou být užitečné v medicíně a rekonvalescenci. Ray Pizzaro dřív videohry nehrál. Měl raději opravdový adrenalin, býval vášnivým potápěčem. Před deseti lety se však při nehodě pod vodou těžce zranil a ochrnul. Klasická rehabilitace mu pomáhá jen částečně, k uzdravení teď využívá i videohry.
„Zlepšilo se mi držení těla, protože musím sedět rovně, abych reagoval rychle. Cítím, jak se mi zlepšuje i vytrvalost a přesnost. A jsem taky pohyblivější, hra mě nutí dělat gesta, která bych normálně nedělal. Program je nastavený tak, že se musím hýbat o trochu víc, než pro mě bylo pohodlné,“ popisuje Ray.
Ray hraje nejčastěji hru, při které sbírá drahokamy ve virtuálních dolech. Technologie zachycuje a přenáší jeho pohyby. Pacienti fyzioterapie v Long Beach tak cvičí, ale vlastně ani nevědí jak. Především se totiž baví. „Musí to být zábava. Pro mě je život zábava. Někdy není úplně legrační žít s omezením, ale zase je zábavné hledat věci, které to člověku usnadní. Když hraju, jsem šťastná. Ale musí to být pořádně těžké, protože lehčí verze mě brzy začnou nudit,“ říká pacientka Janet Withheldová.
Speciální hry pro terapii vytváří tým z Institutu kreativních technologií na Univerzitě v Jižní Kalifornii. Videohry tady programují pacientům na míru. Každý tak musí zapojovat svalstvo, které zrovna potřebuje procvičit. Fyzioterapeutka Belinda Langeová vysvětluje výhody: „Využíváme technologie běžných videoher. Dokáží přenášet lidský pohyb, jsou poměrně levné a není třeba připojovat žádné další ovladače. Zásadní rozdíl je ale v tom, že hry přizpůsobujeme pacientům. Lidé s různým stupněm postižení třeba mohou hrát stejnou hru, ale na různých úrovních obtížnosti.“ Pilotní projekt z Long Beach už funguje na několika klinikách v Kalifornii a také v Německu.
David Kaarchem byl jedním z prvních pacientů, kteří se přihlásili do zkušebního provozu herní rehabilitace. Původně se živil jako softwarový inženýr, než jej postihla mozková mrtvice. Po bezmála po třech letech je u něj vidět velký pokrok. „Dnešek je velký den. Poprvé jsem použil svoji levou ruku,“ raduje se. „Mám jedinou stížnost, že se na tohle cvičení nepřišlo dřív a rehabilitace nebyla rychlejší,“ dodává.
