Analytik z Ústavu mezinárodních vztahů a odborník na Francii Jan Eichler v Interview ČT24 prohlásil, že předseda Národního sdružení Jordan Bardella má vstup do velké politiky ztížený nedokončeným vysokoškolským vzděláním. Lídr Nové lidové fronty, která volby ve Francii vyhrála, Jean-Luc Mélenchon, je podle Eichlera vynikající rétor, funkce premiéra by ale pro muže jeho věku mohla být náročná. Mezi ním a prezidentem Emmanuelem Macronem prý vládne animozita. Bude podle něj vzrůstat význam tématu bezpečnosti. „Rozšiřuje se počet částí Francie, kde už neplatí ústava, kde neplatí zákony republiky a platí tam právo šaría,“ říká Eichler.
Rozšiřují se části Francie, kde platí právo šaría. Znám Francouze, kteří už ze země utekli, říká Eichler
Interview ČT24 - Jan Eichler (8. 7. 2024) (zdroj: ČT24)
V reakcích, které můžeme sledovat po ukončení francouzských voleb i v průběhu kampaně, to často vypadalo, že česká veřejnost volby vnímá jako souboj dvou zel, krajní pravice a krajní levice. Jak moc zlé to je, jak moc krajní, radikální, potenciálně destruktivní jsou ve Francii krajní pravice a krajní levice?
Krajní pravice je dost útočná. Má to postaveno na dvou hlavních argumentech. Tím prvním je nezvládnuté přistěhovalectví do Francie a problémy, které z toho vyplývají. Spousta teroristických útoků, zhoršování každodenní bezpečnosti, nabourávání státních rozpočtů. K tomu Marine Le Penová přidala ještě pokles kupní síly obyvatelstva, ale to je až takový ten druhotný argument. Všechno se u nich točí okolo nezvládnuté přistěhovalecké politiky. Mají v tomto naprostou pravdu, ta politika je nezvládnutá a je jedno, jestli ji nezvládly předchozí pravicové nebo levicové vlády, či pravicoví nebo levicoví prezidenti. Pořád s tím mají obrovské problémy, které se projevují ve všech oblastech země. Žádná část Francie už není ušetřena.
Nejvíce je tím zasažen jih Francie, ale pak to postupovalo i nahoru. To krásné, kdysi útulné Alsasko, ve kterém se snoubil francouzský vkus a německý pořádek, to už není takové, jaké bývalo. Bohužel. Dostali se do Alp, dostali se do Bretaně a tam všude je pak krajní pravice, protipřistěhovalecká strana, která si říká Národní sdružení. Já jim dokonce říkám Národní souručenství, zcela záměrně evokuji protektorát Čechy a Morava v době okupace.
Podle vašeho názoru se Národní sdružení nevymanilo ze svých kořenů, které byly někdy velmi radikální, někdy antisemitské, někdy koketovaly s Vichistickou Francií? To, co se teď odehrává pod vedením nejen Marine Le Penové, ale možná ještě více pod vedením Jordana Bardelly, je podle vás jen lakování nějakého obsahu, který se v zásadě nezměnil?
Marine Le Penová se přece jenom trochu odklonila od stylu otce zakladatele. Jordan Bardella je její synovec, je to protekční dítko, vnuk zakladatele. Já mu říkám, že to je synovec z povolání. Nedokončil vysokoškolská studia, zběhl z nich, aby se mohl věnovat politice.
On je prodlouženou rukou své hádavé tetky. To je opravdu hádavá, štěkavá pitbullteriérka. Velmi agresivní, hodně asertivní, útočná, nekompromisní. V důsledku toho už má také strhané hlasivky. Ona by ráda byla za tři roky znovu v druhém kole prezidentských voleb a moc ráda by se stala prezidentkou. A už je otázkou, jak jí vydrží zdraví, jak jí vydrží hlavně ty hlasivky.
Neskončí to právě střetem s jejím vlastním příbuzným? Spekuluje se o tom. Jordan Bardella se zatím staví do pozice toho hodného odchovance své politické mentorky. Na druhou stranu i politická základna už vnímá, že on je možná větší nadějí pro stranu ve snaze uspět v prezidentských volbách.
Možná by mohl být větší nadějí, ale musel by mít dokončené vysokoškolské vzdělání.
To se ve Francii neodpouští?
To se dost málo odpouští, do velké politiky nikdo takový v posledních letech nepronikl. Dále by za sebou měl mít – a to nemá – to, čemu se ve Francii říká politický parkour. Aby měl odskákáno. V posledních dnech často připomínám bývalého dlouhodobého premiéra, kterým byl François Fillon. Ten měl ideální parkour, ten měl ještě větší parkour než velký legendární Jacques Chirac.
François Fillon měl „odskákáno“ jako poslanec, jako dlouholetý starosta, jako předseda rady departmentu, jako několikanásobný ministr. V dějinách Páté Francouzské republiky byl druhým premiérem, který vydržel celých pět let ve funkci. A to nad sebou měl takového impulzivního prezidenta, jakým byl Nicolas Sarkozy. Ale i on ho respektoval.
Co se týká Françoise Fillona, on byl původně přihlášen do voleb před osmi lety, ale Macronův tábor na něj vytáhl, že měl fiktivní zaměstnávání své manželky. Pak se ukázalo, že to ve Francii dělali úplně všichni. Vytáhli na něj, že si nechal ušít tři obleky na míru a nechal si je zaplatit. Toto udělal Macronův tábor a tím ho úplně znemožnil.
Z vašeho hlediska je to škoda?
Z mého hlediska to je určitě škoda. Je víc Francouzů, kteří říkají, že to je škoda. Protože co začalo s prezidentem Macronem? Urychlila se deindustrializace země. Ze země se stěhovaly velké fabriky a sílil vliv bank. On je velký bankéř, říkali mu také, že to je Mozart v oblasti bankovnictví. Asi tam měl zůstat.
Jako příklad toho, jak se rozmáhal vliv bank na úkor průmyslu, zmíním jedno krásné středověké město 110 kilometrů na jihovýchod od Bordeaux, a to je Périgueux. Tam mají krásné historické náměstí a 500 metrů od něho mají velkou krásnou hospodu, která se jmenuje Rotunda. Po práci se tam scházeli lidé všech profesí a názorů a diskutovali. Byl tam jeden lékař, dlouholetý zástupce starosty, a ten do hospody chodil každý den. Tam se domlouvaly nejrůznější věci, které se jinak nehnuly. Bez úplatku, bez korupce. Víte, co je dneska v Rotundě? Banka.
Je to jeden z důvodů, proč je ve Francii velmi populární muž jako Jean-Luc Mélenchon, přestože ty jeho plány, zejména ekonomické, zní opravdu velmi radikálně? Včetně stoprocentní daňové sazby pro úplně nejvyšší příjmy. Emmanuel Macron tomu říkal „Kuba bez sluníčka“. Je tohle důvod, proč Mélenchon může získat tak velké zisky?
On je to především vynikající rétor. Méně exhibicionistický než Emmanuel Macron. Je to bývalý profesor francouzštiny a francouzské literatury. A není tak sebezbožňující jako Emmanuel. On má program, který vydal už před třemi lety. Pak ho aktualizoval a modernizoval. Nenapsal ho sám. Podílelo se na tom spousta odborníků na makroekonomii, na zdravotnictví, na sport, na zahraniční politiku, na bezpečnostní politiku. A oni vyčíslili, že změny, které oni navrhují, by Francii stály 450 miliard eur, ale přínosy by byly 465. Takže plus patnáct miliard.
Dá se tomu věřit?
Já nejsem makroekonom. Samozřejmě, že on neřekne, že budou v deficitu. A to je velká otázka, jak by se to pak rozvíjelo. Ale toto má od těch svých makroekonomů. On je to tedy člověk velice, velice přemýšlivý. A když sedíme ve studiu v Praze, tak tady na něj vytáhnu jednu pozitivní věc z roku 1968. Kdy se rozešel s tehdejším vedením francouzské komunistické strany, protože podle něj bylo málo kritické k invazi Sovětského svazu a ostatních zemí Varšavské smlouvy do tehdejšího Československa.
Jaké jsou jeho šance na to stát se premiérem? Většinou z komentářů vyplývá, že se blíží nule.
Tak k nule to není. Ale myslím si, že vím, o čem mluvím – jemu je 72 let. Funkce premiéra je nesmírně psychicky i fyzicky náročná. Takový Jacques Chirac, pozdější prezident, který tu funkci zastával dvanáct let, řekl, že funkce premiéra je strašně nevděčná, že on se přitom naučil dospávat únavu v autě, když ho někam přivezli si podávat ruce s lidmi. To on miloval. On miloval ty takzvané davové lázně a také říkal: musel jsem se hned zeptat, kde je nejbližší záchod, a pak jsem teprve mohl jít někam mluvit. Jacques Chirac z funkce utekl dvakrát.
Co se teď nabízí za cestu zpět? Čistě papírově by se zdálo, že to vlastně nebude tak složité. Klíčovou roli hraje Emmanuel Macron, který může jmenovat premiéra o své vůli. Premiéra vlády, která ani nemusí žádat o důvěru ve francouzském parlamentu. Tak co vlastně brání Emmanuelu Macronovi, který nakonec skončil nečekaně na druhém místě, aby ke svému hnutí přidal něco z umírněné levice, něco z umírněné pravice a sestavil většinovou vládu?
Druhé kolo pro něho dopadlo daleko lépe, než jsme většinou čekali. Já sám jsem měl velkou radost z toho, že neprošel ten synovec z povolání, jak mu říkám, a že i Le Penová nakonec měla protáhlý obličej. To je můj hlavní dojem, to je moje hlavní emoce vztažená k volbám.
Pokud jde o Macrona, dopadl opravdu lépe, než se čekalo, a možná i trochu lépe, než si zasloužil za dosavadní výkon prezidentské funkce a za ten podraz, který lidé kolem něho před osmi lety orchestrovali proti Françoisi Fillonovi.
Ale přesto to asi neznamená, že to bude mít jednoduché při skládání vlády, která by ho podpořila v jeho prezidentství.
Jednoduché to mít nebude. Vytvořila se tam nová bipolarita mezi ním a Mélenchonem. To je až animozita. Ale to není ve Francii nic nového. Takovou animozitu mezi sebou kdysi mívali Valéry Giscard d'Estaing a Jacques Chirac. Jacques Chirac a Francois Mitterrand. Ale vždycky se nějak naučili vycházet. Bylo tady několik kohabitací. Nakonec mezi sebou velmi dobře vycházeli pravicový prezident Chirac a levicový premiér Lionel Jospin.
Dovedete si představit, že tady by se podobný příběh mohl opakovat?
Nebudu to vylučovat. Mezi Jospinem a Chiracem to nikdy předtím nejiskřilo tolik jako mezi těmito dvěma. Ale mají proti sobě hrozbu neustále sílící lepenistické strany RN. Toto je možná jejich velká poslední šance. Pokud si nedají říct, může se stát, že to za tři roky dopadne ještě hůř.
Rok 2027 – prezidentské volby ve Francii. Jak to bude vypadat? Nedají se interpretovat výsledky včerejších voleb také tak, že Národní sdružení dostalo o 50 křesel víc než při minulých volbách, takže je svým způsobem stále v trendu? Že se trend může promítnout i do prezidentského klání v roce 2027? Nebo že proti sobě nakonec ve druhém kole budou stát Mélenchon a Le Penová?
Strana RN je na trvalém vzestupu. Teď bude ve velmi pohodlné opozici. Marine Le Penová je skutečně neúnavná pitbullteriérka a bude štěkat. Zároveň jí bude pomáhat Bardella a další. Problém té strany je, že to je strana jedné vůdkyně. Nemají tam dostatek lidí s náležitou zkušeností a průpravou. Oni mají jenom jednoho starostu ve městě nad 100 tisíc obyvatel, a to je Perpignan na jihu nedaleko hranic Francie a Španělska. Nemají dost starostů. Mají dalšího třeba v Orange, ale nemají dostatek připravených lidí.
Proto i ve druhém kole měli mnohem méně, než čekali, protože tam také už nasázeli kandidáty, kteří byli neznámí, kteří se jenom vezli na té vlně a neměli ani svůj program, neuměli ho obhájit v debatách. Takže ta strana ještě není připravena. Bardella si myslí, že mu stačí tweetovat, jenomže premiér musí vědět, jak se sestavuje státní rozpočet, jak se jezdí jednat do zahraničí – a o tom nemá ani ponětí.
On měl před měsícem velkou debatu s tím stále ještě existujícím premiérem Gabrielem Attalem. To je pětatřicetiletý kluk, mimořádně inteligentní, neobyčejně pracovitý. Francouzi o něm říkají ten jejich výraz, že umí „řetězit bílé noci“, tedy dny, kdy pracuje celý den a celou noc. Že tak to vydržel třeba i celý týden a odpočíval až trochu o víkendu. A ten si tam toho Bardellu vodil jak slepého koně. Bardella na něho neměl.
Na druhou stranu Národní sdružení vždycky bude mít na své straně strach Francouzů o jejich bezpečnost. Bylo to zásadní téma před těmito volbami?
Je to stále zásadnější téma, jeho význam bude narůstat. Francouzští vojáci nedávno vydali takový otevřený dopis našim vládcům, kde je obvinili, že jsou líní, že jsou neteční, že jsou zbabělí. Mířili hlavně na Macrona. Říkali, že mají zkušenosti z operací v arabském světě, v islámském světě, ale i z dlouhodobé operace Hlídka, kdy zasahují spolu s policisty proti výtržníkům a násilníkům na přistěhovaleckých sídlištích. A oni tomu říkají, že ve Francii dochází k takzvanému vylití řeky z břehu. Ale ta voda už se nevrací.
Jinak se tomu také dá říkat salámová taktika. Rozšiřuje se počet částí Francie, kde už neplatí ústava, kde neplatí zákony republiky a platí tam právo šaría. Narůstá počet Francouzů, kteří si stěžují, že jsou cizinci ve vlastní zemi. Množí se útoky na policisty. Máte tam oblasti, třeba Saint-Denis na severu Paříže, nedaleko Stade de France, kde Francouzi v roce 1998 poprvé vyhráli mistrovství světa ve fotbale a kde bude probíhat třeba lehká atletika, a tam je to všechno obrovský problém. A to je oblast, do které četníci hlavně odmítali jezdit v noci. Teď už tam nejezdí ani ve dne.
Kde se ta chyba stala? Když se podíváme zpětně a srovnáme to třeba se sousedním Německem, kde ta situace také není často úplně nejveselejší. Na druhou stranu z celé řady porovnání vyplývá, že Němci to nepustili až takhle dalece ze řetězu, že si dali větší pozor na to, aby nevznikala na okrajích větších měst čistě cizinecká ghetta, no-go zóny a podobně. Proč Francie nepostupovala podobně razantně?
To bylo už na počátku 70. let, kdy tam postavili jedno, podle nich ukázkové, sídliště. Vybrali si jedno dvoutisícové městečko, Jean-Louis-de-Seine, a tam vybudovali ukázkové sídliště pro 30 tisíc obyvatel. Kina, kavárny, restaurace, sportoviště. Sestěhovali je tam dohromady a tam to začalo. Tam se udělaly tyto uzavřené zóny a ty se pak šíří jako lavina, jako nákaza, jako covid po celém území Francie.
Toto prostě Francouzi nezvládli bez ohledu na to, jestli byl v čele pravicový nebo levicový prezident. Oni si tam přizvali lidi hlavně z Maghrebu – Alžírsko, Tunisko, Maroko. Oni si mysleli, že by to mohlo fungovat podobně, jako když někdejší jugoslávský prezident Josip Broz Tito uděloval Chorvatům takzvané pasy. Ti jezdili do západního Německa, tam si vydělali marky, vrátili se domů, postavili si apartmány a penziony na břehu moře a západní Němci se tam pak k nim vraceli a tvrdé marky jim tam zase vozili zpátky.
Ale toto bohužel u přistěhovalců nefungovalo. Nevrátil se z nich domů téměř nikdo. Tam na břehu Středozemního moře by si také mohli stavět hotely a penziony. Nic takového se nestalo, místo toho pozvali své bratry, bratrance, švagry, kamarády.
Jak moc velké bezpečnostní riziko je pořádat ve Francii olympijské hry, kde se očekává na třináct milionů návštěvníků? Jak velké riziko nějakého dalšího významného tragického teroristického útoku hrozí?
Já si strašně moc přeju, aby se to nestalo. Znám všechna sportoviště. Během posledních dvou let jsem si je procházel a stále jsem měl mrazení v zádech. Stále jsem měl u toho tak trochu husí kůži na temeni, stažený krk. Říkal jsem si, že tady všude mohou zaútočit.
To nádherné Martovo pole, široký pruh zeleně, který je dvě stě metrů široký, kilometr dlouhý mezi vojenskou akademií a Eiffelovou věží, tam už byly útoky, znásilňování žen. Tam budou významné sportovní události. Zaútočit se dá na maraton, který se poběží od pařížské radnice až do zámku Versailles a potom zpátky před Invalidovnu. Všude budou spousty lidí.
Máme tu precedens z roku 2013, útok na bostonský maraton. Máme tu precedens z roku 2015, kdy si vyzkoušeli výbuch na slavném Stade de France, kde budou i fotbalové soutěže, spousta lehkoatletických soutěží. Opravdu se mi o tom hovoří velmi těžko.
Celá řada teroristických útoků, islamisticky motivovaných se ve Francii odehrála i od té doby, ale už nepřišly ty velké a tragické. Tak nedělají francouzské bezpečnostní složky něco správně? Nepoučily se v něčem a nepromítne se to i do olympijských her?
Pracují výborně, mají tam všude své lidi, naučili se jim trochu rozumět. Všude mají své informátory. Zaslouží jedničku, ale to závěrečné vysvědčení jim dám až 8. září, kdy skončí paralympiáda. Olympiáda jako taková začíná 26. července, kdy má svátek svatá Anna. A oni právě na svátek svaté Anny zaútočili v Saint-Étienne-du-Rouvray, kdy tam bestiálně zavraždili katolického kněze.
Pamatuji si, že jsem to toho 26. července roku 2016 sledoval ještě s mojí manželkou, učitelkou, která měla křestní jméno Anna. A ona mě upozornila na jednu věc, které jsem si ani hned nevšiml. Řekla, že se ti darebáci ani neomluvili. Ve studiu francouzské čtyřiadvacítky, vaší sesterské stanice, byli mnozí čelní představitelé islámského vyznání. Oni od toho dávali ruce pryč, to nejsou muslimové, takhle se muslim nechová. Ale nikoho z nich nenapadlo říct: omlouváme se. A žádný z francouzských novinářů v tu dobu neměl tu odvahu jim položit otázku: A nechtěli byste se omluvit? Bohužel.
Co antisemitismus ve Francii? Připomenu vyjádření vrchního rabína pařížské velké synagogy, který vyzval Židy k tomu, aby se ze země vystěhovali s tím, že Francie už není země bezpečná. Francouzští Židé si stěžují na to, že vlastně nevědí, z jakého politického kouta jim hrozí větší nebezpečí, jestli ze strany extrémní pravice, nebo extrémní levice, která se ráda dává do spojenectví právě s extrémním islámem.
Ze strany džihádistů jim hrozí velké nebezpečí. Já osobně znám řadu špičkových Francouzů, kteří už z Francie utekli do Velké Británie, do Spojených států amerických. Utíkají odtamtud univerzitní profesoři, inženýři, specialisté na informatiku, profesoři medicíny. Jdou do Spojených států. Byly útoky na židovské školky. Měli třeba i seznam židovských vojáků. Věděli, kdy on slouží jako dozorčí kontroly u vchodu, a zabili ho dávkou ze samopalu. Takže to nebezpečí ze strany džihádistů je silné.
Trochu z toho antisemitismu je obviňován i Jean-Luc Mélenchon. On také jednou řekl takový ten nešťastný výrok, že Pilát Pontský Židům nabízel, že zachová život Ježíše Krista a že místo něho nechá ukřižovat Barabáše. A že Židé si vynutili, aby byl ukřižován Ježíš Kristus jako prorok a svobodu dostal usvědčený vrah Barabáš. Toto se ve Francii bere jako primitivní antisemitismus. On to několikrát řekl.
Dále se mu vytýká také to, že trochu loví v těch místech, kde je velká koncentrace přistěhovalců. To jsou místa, kde dříve dominovala komunistická strana a dělnická třída. Mnohá ta místa mají název jako Gagarinova ulice, Stalingradské náměstí a podobně. A dělnická třída se vystěhovala a ta, která ještě zůstala, ta zburžoazněla. A levice už nemá referenční objekt.
Mélenchonovi vytýkají, že se tím jeho referenčním objektem tak trochu stávají právě přistěhovalci. Teď do toho vstoupila válka v Gaze. On kritizuje Benjamina Netanjahua za brutální způsob, jak válku vede. Ale mnozí mainstreamoví novináři už toto považují za antisemitismus. To je velká otázka v dnešní Francii. Do jaké míry můžeme kritizovat politiku současného izraelského premiéra.