Masivní protivládní protesty v Iráku a v Libanonu už vedly ke slibům reforem a předčasných voleb. Demonstranti však požadují víc. Za zkorumpovaností politických elit vidí i sektářský systém, který funguje v obou blízkovýchodních státech po dekády a který má zabránit krveprolití. V obou zemích jej pomáhaly nastolit zahraniční mocnosti. Protestující teď volají po změně – systému, kde budou obsazovány klíčové pozice dle zásluh, nikoli příslušnosti k menšině. Podle expertů však větší reformy nejsou příliš reálné i kvůli tomu, že sektářství vyhovuje Íránu, který tak šíří svůj vliv v regionu.
Revolta v Iráku a Libanonu. Sektářský systém má zabránit válce, posiluje ale korupci a Írán
Irák se začal ve velkém bouřit začátkem letošního října, v polovině měsíce pak vypukla revolta v Libanonu. V obou blízkovýchodních zemích nemají protesty náboženské pozadí ani jednoho vůdce. Lidé demonstrují hlavně proti korupci a ekonomickému strádání, ale také proti rostoucímu vlivu Teheránu.
Irák se jen stěží vzpamatovává z bojů s radikálním Islámským státem. Infrastruktura v zemi je po desetiletích ozbrojených konfliktů v troskách a na jihu území zůstávají desetitisíce běženců. Také Libanon pocítil občanskou válku v Sýrii na vlastní kůži – hostí asi 1,5 milionu Syřanů a v současnosti patří mezi nejzadluženější země světa. Libanonský dluh nyní převyšuje 150 procent hrubého domácího produktu.
Obyvatelstvo a náboženství v Libanonu
Rozbuškou pro masové protesty v Libanonu se stalo zpoplatnění některých služeb včetně volání z WhatsAppu. Nefungující služby, vysoké životní náklady a korupce pak vyhnaly do ulic tisíce lidí v Bejrútu, Tripolisu či Sidónu. „Nemáme práci, důchody, rozkrádají nám fondy určené k půjčkám na bydlení,“ kritizovala vládní kruhy profesorka Jeeda Rabahová.
„Někteří lidé v Libanonu, s nimiž jsem mluvil, věří, že ekonomický systém v Libanonu je založen na hrubém vykořisťování produktivních tříd, jako jsou pracovníci a zaměstnanci, kteří jsou silně zadluženi bankám, a tento systém se musí změnit. Zde vidí význam odstranění vládnoucí oligarchie, která kombinuje vykořisťování s krádežemi veřejných peněz a vykonává je prostřednictvím svých politických zbraní,“ uvedl česko-libanonský publicista Hassan Ezzeddine.
Většina iráckých nepokojů se odehrává v Bagdádu a v regionech na jihu země obývaných převážně šíity, kde se soustředí i produkce takzvaného černého zlata. Třeba v Basře se konají demonstrace dlouhodobě, problém tu představují zejména dodávky elektřiny a pitné vody.
Irák je sice na ropu velmi bohatou zemí, obyvatelé se však potýkají s vysokou mírou nezaměstnanosti a velmi špatnými veřejnými službami včetně skomírajícího školství. „Nemám bydlení, nemám plat, a to jsem absolvent s pěti jazyky. Chudí v této zemi nemají spojení se stranami,“ prohlásil jeden z protestujících v Bagdádu.
Obyvatelstvo a náboženství v Iráku
Změňme systém, volají zklamaní demonstranti
Požadavky demonstrantů v obou zemích však jdou poslední dobou ještě dál – až ke změně politického systému jako takového. V Libanonu ani v Iráku na rozdíl od většiny arabského světa nevládnou autoritáři, podle bouřících se davů však v obou státech fungují demokraticky zvolené kleptokracie. Viníkem je podle nich sektářský systém. Demonstranti chtějí podobně výrazné změny jako během arabského jara, které se oběma zemím vyhnulo.
„Kontext vzniku politických režimů a jejich vývoje je v obou státech odlišný a odlišná je i diskuse, která se o nich vede. V Iráku byl ustanoven v kontextu amerického dohledu nad zemí a během probíhající občanské války po svržení Saddáma Husajna. V libanonském případě má své kořeny ve francouzské správě nad mandátním územím, ale vznikl i jako důsledek dohody mezi sunnitskými a křesťanskými politickými elitami při dekolonizaci země. Na konci libanonské občanské války byl pouze modifikován,“ konstatoval výzkumný pracovník Ústavu mezinárodních vztahů Jan Daniel.
V Iráku se sice od pádu Saddámova režimu v roce 2003 pravidelně konají volby, občané ale vnímají politiky jako pevně zakotvenou elitu. „Chceme konec sektářského sdílení moci, pracovní místa by neměla být rozdávána podle toho, jestli jste šíita, nebo sunnita. Chceme, aby všechny tyhle strany zmizely a nahradil je prezidentský systém,“ řekl Reuters protestující student práv.
Podle konvence z roku 2005 je prezidentem Iráku, který plní hlavně symbolickou úlohu, irácký Kurd, premiérem šíitský muslim a předsedou parlamentu sunnita. Systém dělené moci na základě etnicko-náboženských kvót, jinak známý také jako muhassasa, který měl původně zabránit dalším krvavým konfliktům, podle kritiků umožňuje lídrům šíitských, sunnitských či kurdských menšin zneužívat veřejné prostředky k vlastnímu obohacení a drancování bohatství země, na něž pak většina občanů nedosáhne.
Rozložení sil v iráckém parlamentu
Současný irácký premiér Ádil Abdal Mahdí je nyní oficiálně nezávislý, ovšem po dekády byl členem vlivné šíitské strany Nejvyšší islámské irácké shromáždění (SIIC) s těsnými vazbami na Teherán. Jeho vládu, která vznikla po loňských volbách, tvoří většinou nezávislí, s výjimkou jednoho zástupce sunnitské Irácké islámské strany (IIP), dvou zástupců Kurdské demokratické strany (PDK) a jednoho zástupce šíitské strany duchovního Muktady Sadra.
Mahdího technokratická vláda loni slíbila boj s korupcí a řešení propasti mezi elitami a zbytkem obyvatelstva. Po více než roce působení kabinetu se ale ukázalo, že Mahdí, jehož vybraly dva hlavní konkurenční šíitské bloky jako kompromisní řešení, uzavírá dohody se stále stejnými elitami a jeho vláda není schopná větších změn, upozorňuje BBC.
Odpor proti sektářskému systému a zkorumpovanosti elit trvá i v Libanonu. „U moci jsou lidé, kteří se k ní dostali po ukončení občanské války po roce 1990. Je tu konfesionální systém, kdy je jednoznačně rozdělena politická moc na dvě půlky – jednu obsazují křesťané, druhou muslimové. V Libanonu se systém natolik utvrdil, že se hovoří asi o třech tisících rodin, které ovládají libanonskou ekonomiku,“ poznamenal politický a kulturní geograf Vladimír Baar z Ostravské univerzity.
Politický systém založený na rozdělení moci mezi náboženské menšiny funguje v Libanonu už od získání nezávislosti začátkem 40. let minulého století. „Libanonští politici, kteří v roce 1989 vypracovali dohodu v saúdskoarabském Táifu, která válku ukončila, ho potvrdili jako dočasný systém. Dohoda z Táifu stanovila, že politici v Libanonu budou usilovat o zrušení takzvaného politického sektářství, ale dodnes se tak nestalo,“ podotkl Ezzeddine.
Premiér musí podle komplikovaného libanonského systému dělby moci být sunnita, předseda parlamentu šíita a prezident maronitský křesťan. Podle příslušnosti k náboženské menšině se rozdělují rovněž pozice ve veřejném sektoru.
Rozložení sil v libanonském parlamentu
Brutalita při demonstracích v Iráku
„Mezi oběma zeměmi existuje relativní podobnost, pokud jde o náboženskou, sektářskou a kulturní rozmanitost a přijetí takzvané konsociační demokracie nebo konfesionalismu, ale do jisté míry lze říci, že demokratická praxe v Libanonu je vyspělejší než v Iráku,“ řekl Ezzeddine.
„Například způsob, jakým bezpečnostní služby řešily protesty. V Libanonu byly naštěstí zaznamenány pouze některé jednotlivé incidenty a výkon bezpečnostních sil při řešení demonstrací zůstal v ustálených demokratických rámcích. V Iráku přijaly bezpečnostní služby brutální a bezprecedentní metody. Jak říkají iráčtí intelektuálové, v moderní historii nikdy nebylo během pěti dnů zabito nebo zraněno sedm tisíc lidí při pokojných demonstracích zaručených ústavou, jako v Iráku 1. října 2019,“ konstatoval Ezzeddine.
Končící libanonský premiér Saad Harírí a strana Hnutí budoucnosti jsou spjati se sunnity a prosazují liberální ekonomickou politiku. Harírího vládu národní jednoty trvalo sestavit dlouhých devět měsíců a mezi třiceti ministry byli zástupci maronitů, pravoslavných, drúzů, sunnitů i šíitů včetně hnutí Amal a Hizballáh.
Hizballáh a jeho spojenci mají sice v libanonském parlamentu většinu, ovšem taková vláda není podle expertů reálná, jelikož by vedla k mezinárodní izolaci a ještě umocnila finanční kolaps země. Zvlášť v době, kdy panuje značné napětí mezi USA a Íránem po vypovězení jaderné dohody šéfem Bílého domu Donaldem Trumpem. Jak Libanon, tak Irák mají podporu Západu, zároveň ale i silné vazby na Teherán.
Změna systému děsí Teherán
Sektářské systémy usnadňují Íránu udržovat si vliv na politiku v obou zemích díky šíitským politickým stranám i dalším skupinám. Zejména v Iráku se demonstranti proti zasahování Teheránu do vnitřních záležitostí země bouří, například v Karbale napadli íránský konzulát.
Írán podporuje v Iráku milice Lidové mobilizační síly (PMU), které pomohly s porážkou takzvaného Islámského státu a dostaly tak větší vliv. Podle Deutsche Welle PMU zahrnuje desítky milic, které mají kolem 60 tisíc až 150 tisíc bojovníků. Mnoho z nich dotovala přímo irácká vláda. V parlamentu je zastupuje aliance Fatah. Podle PMU jsou nynější protesty ohrožením veřejného a politického pořádku.
Islámská republika viní z protestů zahraniční síly. „Spojené státy a západní tajné služby s finanční podporou některých států regionu šíří nepokoje,“ prohlásil nedávno nejvyšší duchovní vůdce Íránu ajatolláh Alí Chameneí.
V Libanonu představuje spojnici s Teheránem zejména hnutí Hizballáh, jež funguje od začátku 80. let s přímou podporou z Íránu. Hizballáh nejprve označil protesty za oprávněné, později ale začal mluvit o spiknutí zahraničních sil. Příznivci Hizballáhu a hnutí Amal už několikrát napadli místa protestů. Hizballáh kritizoval rezignaci Harírího vlády národní jednoty, v níž měl své zástupce.
„Rozdíl mezi oběma zeměmi je v tom, že Írán podporuje jednu stranu v Libanonu, tedy Hizballáh, zatímco podporuje desítky stran v Iráku, a prostřednictvím těchto stran si chce v Iráku zachovat a rozšířit svůj vliv. Rovnice zájmu v Libanonu vypadá jinak vzhledem k tomu, že na politické scéně jsou i jiní hráči než Hizballáh, zejména křesťanští, které je třeba brát v úvahu. Toto Hizballáh, potažmo Írán, velmi dobře chápe. Možná proto reakce Hizballáhu zatím zůstává klidná a v rámci zavedené demokratické praxe,“ míní Ezzeddine.
Předčasné volby jsou zřejmě nevyhnutelné
Vlády obou zemí se snaží na mohutné protesty reagovat. Irácký premiér Mahdí označil požadavky demonstrantů za oprávněné a prohlásil, že provede změny ve vládě a přijme reformy. Prezident Barham Sálih později slíbil, že vyhlásí předčasné volby, až bude schválen nový volební zákon. Také on vyjádřil sympatie s demonstrujícími a řekl, že Mahdí je připraven odstoupit, jakmile za něj bude nalezena náhrada.
Libanonský kabinet nejprve přijal rozsáhlé reformy, které měly napětí v zemi uklidnit. Mezi změny patřilo i snížení platů politiků na polovinu nebo finanční pomoc rodinám žijícím v chudobě. Pod dalším tlakem demonstrací ohlásil premiér Harírí demisi vlády, prezident Michel Aoun ho ale vyzval, aby kabinet vedl do té doby, než bude sestaven nový.
Sám se přitom zastal demonstrantů a jejich požadavku na změnu systému. „Ministři by měli být vybíráni dle jejich kompetencí a zkušenosti, nikoli podle politické příslušnosti. Libanon se ocitl v kritickém bodě, zvlášť pokud jde o jeho hospodářství,“ upozornil Aoun.
Sektářské systémy mají vést k větší jednotě a zabránit krveprolití, podle řady analytiků ale zároveň umocňují současné rozdělení společnosti. Mnozí však upozorňují, že jsou zároveň vhodnější než autoritářství, a proto by bylo lepší sektářské systémy spíše reformovat než zcela rušit, píše Financial Times.
Podle Ezzeddina je teď největší výzvou, zda se podaří přechod k civilnímu státu. „Protestující požadují neutrální přechodnou vládu složenou z nezávislých a důvěryhodných osobností, schopnou plánovat budoucnost a rozvíjet strategie na ochranu země před možným hospodářským kolapsem. To jsou samozřejmě obrovské požadavky a nelze jich snadno dosáhnout, zejména v zemi, jako je Libanon, která se od své nezávislosti spoléhala na sektářské a náboženské rozdělení moci a postavení na všech úrovních,“ upozornil publicista.
„Není tedy známo, jak se politicko-sektářský stát vypořádá s těmito požadavky, zejména proto, že hlavní aktéři libanonské politiky se často spoléhají na morální podporu duchovenstva a společně tvoří jakýsi deštník, který dohlíží na politickou situaci v zemi,“ dodal Ezzeddine.
Pokud jde o vývoj v Libanonu, je publicista spíše optimistický, u Iráku naopak. „V Libanonu se zformovala docela silná občanská společnost proti takzvanému politickému sektářství a možná bude schopná realizovat některé ze svých cílů. V Iráku to vypadá, že silnější bude spíš vládnoucí režím, který touží zachovat současný system. Vzhledem k represím, které jsme dosud viděli, nelze očekávat nic,“ domnívá se Ezzeddine.
Podle Jana Daniela z Ústavu mezinárodních vztahů je určitá úroveň rozdělení moci mezi jednotlivé zájmové skupiny nutná. „Problémem, na který ale poukazují protestující Libanonci, je, že její současná podoba vedla k netransparentnosti rozhodovacích procesů a jen velmi malé úrovni zodpovědnosti politiků svým voličům. Volební systém, který měl vést k poměrné reprezentaci, pak spíše recykloval stále stejné strany a politické elity a na úrovni rozdělené státní správy vedl ke korupci a tahanicím o vliv nad státními institucemi,“ vysvětluje Daniel.
Vůdce chybí
Další experti nevidí větší změny příliš reálně. „Protesty nemají jasné vedení a postrádají organizační strukturu. Pravděpodobně nepovedou k systematické změně nebo revoluci. Místo toho ochránci systému znásobí použití násilí, útlak a vynucovací prostředky, aby omezili svobody shromažďování a projevu,“ komentoval události v Iráku pro BBC výzkumník Renad Mansour z Americké univerzity v Iráku.
Stejný názor zastává i Hussein Ibish z Instutu arabských zemí Perského zálivu, jenž sídlí ve Washingtonu. „Strukturální změna vyžaduje široké, soustředěné a zacílené politické hnutí, které nevolá jen po lepším životním standardu, ale také po tolerantní národní jednotě. Nutné je vedení, které reprezentuje základnu a vyjednává s dalšími skupinami a může se účastnit voleb. To není to, co se děje v Libanonu a v Iráku,“ píše Ibish v příspěvku pro agenturu Bloomberg.
„Dokud bude Írán dominovat v Libanonu a Iráku, jeho spojenci v regionu budou – v případě nutnosti i násilně – bránit sektářskou podstatu politiky,“ upozornil expert.