Ukrajina neustále žádá partnery o dělostřeleckou munici, která je při současném způsobu vedení boje zásadní. Zatím jí nachází dost, aby dokázala ruský postup víceméně zadržovat. Skladové zásoby i výrobní kapacity jsou však omezené a může nastat chvíle, kdy už spotřebu nebude možné uspokojit. Ukrajinci totiž používají dominantně zbraně sovětské ráže 152 milimetrů, zatímco Západ standardizoval své hlavně na 155 milimetrech. Problémy s municí se ale nevyhýbají ani Rusku.
Přesnou spotřebu munice v rusko-ukrajinské válce nikdo nezná. „Říkalo se, že v době největších bojů o Lysyčansk a Severodoněck Ukrajinci prý spotřebovávali čtyři až pět, možná šest tisíc kusů dělostřelecké munice denně. Rusové násobně víc,“ počítá politický geograf z Institutu politologických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy Jan Kofroň.
Ukrajinci tvrdili, že Rusové mají až desetinásobnou spotřebu. Ovšem tento údaj je třeba brát s rezervou. Pochází od válčící strany, která má zájem zdůrazňovat ruskou převahu.
V současnosti, kdy se žádná ze stran nepokouší o masivní útok, Ukrajinci vypálí kolem tisíce až dvou tisíc dělostřeleckých nábojů denně. V případě dalšího útoku jakékoli ze stran spotřeba opět dramaticky vzroste.
Tato čísla se týkají munice ráže 122, 152 či 155 milimetrů do houfnic a do raketových systémů jako Grad, Smerč a podobně. Střel do raketometů může ze zmíněného počtu jednotek tisíc být kolem dvaceti až třiceti procent, odhaduje Kofroň. „Divil bych se, kdyby to bylo pod pět nebo nad padesát procent,“ rozšiřuje ještě odhad. Záleží, co má velitel zrovna k dispozici. „Ani jedna ze stran už není v situaci, kdy by si mohla moc vybírat,“ podotýká.
Upozorňuje však, že střel ze silně medializovaných systémů HIMARS nebo jejich protějšků Smerč se v době nejtvrdších bojů mohly vypálit desítky, maximálně nízké stovky kusů denně.
Menší munice
O munici menší ráže skoro nikdo nemluví a odhadovat počty není možné. Analytici však odhadují, že s ní takový problém nebude, protože válka je v současnosti především soubojem dělostřelců a na kratší vzdálenosti se tolik nestřílí.
Ukrajina mohla mít před válkou desítky či stovky milionů kusů munice do pušek, kulometů a dalších menších zbraní. Některé muniční sklady už před válkou explodovaly, ať už dílem ruské sabotáže, nebo nehod. Řada dalších se stala cílem ruských útoků po únorovém zahájení invaze.
Ztráty u munice jsou obecně rozšířený problém. Je totiž snadným terčem nejen ve skladu, ale i po cestě na frontu. Část konvojů s ní se nevyhnutelně stane cílem úspěšného ostřelování.
Sklady
Živit takovou spotřebu není jednoduché pro žádnou zemi. Na konci června se objevily zprávy, že část dělostřelecké munice z běloruských skladů míří do Ruska a odtud na frontu. To by mohlo naznačovat, že i Rusové mohou mít, co se zásob týče, problémy minimálně v západních částech země relativně blízko bojů.
S tenčícími se zásobami je také nutné brát čím dál starší kusy, u nichž roste podíl těch problémových. Největší potíže jsou u raket, protože jejich palivo je méně stabilní a raketa může selhat.
Rusům dělají problémy i zásahy jejich muničních skladů na okupovaných územích, o nichž se píše v posledních týdnech. Budou muset munici rozmístit v menších skladech, což je náročnější pro organizaci. „Ruská armáda není etalonem organizačních schopností a umu rychle se adaptovat na měnící se podmínky. Samostatnost na nižších úrovních velení také není silnou stránkou,“ poznamenává Kofroň.
Munici musí Rusové také přemisťovat dál od fronty, což znamená delší cesty. „Ale opatrně, aby to nepůsobilo, že pár úderů do několika skladů munice přivodí zvrat ve válce,“ varuje Kofroň. Při útoku je to podle něj znatelné omezení schopností, při hájení dobytého území je efekt těchto útoků menší, byť nezanedbatelný.
Záleží pak hlavně na schopnosti velitelů způsobené problémy v danou chvíli co nejlépe vytěžit. Upozorňuje, že Rusové zasáhli desítky ukrajinských muničních skladů a protivníkovu schopnost bránit se tím rozhodně nezničili.
Dodávky
Přesto má Ukrajina problém s municí větší, jak potvrdil na konci června například zástupce šéfa tamní vojenské rozvědky Vadym Skibickyj. Žádá o ni všechny své partnery. Ti se tady dělí do dvou skupin, které od sebe obrazně stojí nepřekonatelné tři milimetry daleko.
Ukrajinské dělostřelectvo totiž dominantně stále nabíjí ráži 152 milimetrů používanou kdysi sovětským blokem, zatímco Západ ve studenoválečném smyslu slova má vše zařízeno pro munici ráže 155 milimetrů.
Jediné, co tak státy se studenoválečným standardem NATO mohou udělat, je nakoupit sovětskou či ruskou munici u třetích zemí a nabídnout ji Ukrajině. A to se děje. Například Británie minulý týden oznámila, že na frontu pošle desítky tisíc kusů dělostřelecké munice pro sovětské zbraně. Od koho je má, zůstává tajemstvím hlavně proto, že prodejci si nechtějí vztahy s Ruskem výrazně pošramotit.
„Noví“ členové NATO vyzbrojení stále do značné míry zbraněmi ze sovětské éry schopní poskytnout potřebnou ráži 152 milimetrů čelí bezpečnostnímu dilematu. Obrovské zásoby munice z doby po studené válce jsou totiž pryč a je třeba ponechat si takové množství, které by stačilo pro obranu vlastní země v případě přímého útoku. A ten hrozí nyní víc než kdykoliv v posledních třech dekádách.
Například Česko přislíbilo ještě před válkou na konci ledna Ukrajině čtyři tisíce kusů dělostřelecké munice ráže 152 milimetrů. A to je v době vypjatých bojů zásoba na jeden den.
Kofroň odhaduje, že tento počet není už z českých zásob zanedbatelný, že to mohou být zhruba jednotky procent. O moc víc než o slíbené čtyři tisíce kusů si prý armáda nemůže dovolit přijít.
Až se podaří přezbrojit na západní typy zbraní s ráží 155 milimetrů, například pořídit rozjednané francouzské houfnice Caesar, bude možné se zbavit větší části 152milimetrových nábojů. Do té doby jsou ale ve skladech potřeba.
Výroba
Docházející skladové zásoby může nahradit výroba. Ruské výrobní kapacity jsou stále velké. Na produkci té nejprimitivnější munice bez navádění a dalších vymožeností včetně třeba jednoduchých raket do Gradů se pravděpodobně moc nepodepisují ani protiruské sankce.
Ty však zasahují schopnost vyrábět chytřejší střely třeba se submunicí, časovanou explozí nebo naváděním. Ty se přitom nepoužívají jen v raketometech, ale i v houfnicích a dělech.
Ruská výrobní mašinérie však zřejmě není ani v „hloupé“ munici dostačující. „Podle mě výroba nebude dosahovat úrovně denní spotřeby z nejtvrdších bojů. Třeba dvacet tisíc kusů munice nevyrobí rozhodně za den, nejspíš ani za týden a možná ani za měsíc,“ odhaduje Kofroň s upozorněním, že už hodně spekuluje. Dodává, že Rusům způsobuje problémy i jejich tradičně plýtvavý přístup k výrobě, například velká spotřeba materiálů a energií ve srovnání se západními zeměmi.
Ukrajina už doma pravděpodobně vyrábět moc schopná není, protože továrny se nejspíš staly cílem ruských útoků. A její partneři dnes dělostřelecké munice vyrábějí daleko méně, než by bylo třeba.
„V oblasti munice jedeme na plné kapacity. Nevím o žádné firmě v obranném průmyslu, a to nejen v oblasti munice, která by nebyla vyprodaná,“ popisuje situaci v Česku ředitel Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu Jiří Hynek. Přitom zdůrazňuje, že Ukrajinci by byli schopni přijmout munice mnohem víc.
České zbrojovky vyrábějí asi o pětinu víc než před válkou. Víc to nejde. Podobně jako další ve světě totiž naráží na dva problémy: pracovníky a materiál. Nedostatek lidí by se podle Hynka dal řešit například dohodou s Ukrajinou, že uvolní lidi se zkušeností z obranného průmyslu, aby mohli přijet pracovat do českých firem.
Materiál se zatím daří zajistit, ale je to na úkor rychle rostoucí ceny, protože zdražilo železo, ocel, hliník, titan i další kovy nebo i celulóza nutná pro výrobu střelného prachu.
Oba faktory – pracovní síla a nedostatek materiálu za dostupnou cenu – jsou komplikací i pro případné rozšíření výroby munice dělostřelecké, tankové nebo té do raketometů. I s dostupnými lidmi by zvětšení produkce trvalo dlouho. „Musíte postavit novou výrobní halu, vybavit ji stroji, musíte zajistit vstupní materiály, kterých je nedostatek a navíc jsou strašně drahé. Když řeknu rok, tak budu velký optimista,“ odhaduje Hynek.
O něco jednodušší by to mohlo být v zemích, kde se munice vyráběla ve velkém pro sovětský blok. Proto se nyní hovoří o tom, že by se obnovila velkovýroba v Rumunsku či Bulharsku. I to je však běh na dlouhou trať.
Přechod
Ukrajině by mohlo pomoci, kdyby polská, česká a další východoevropské armády stihly rychle přejít na ráži 155 milimetrů, a mohly by tak poslat své zásoby 152milimetrové munice. I to je ale konečný zdroj.
Opravdu dlouhodobým řešením by byl přechod ukrajinské armády na ráži 155 milimetrů, protože na Západě jsou (především v USA) velké zásoby i výrobní kapacity. Ovšem to je podle Kofroně v měřítku většiny ukrajinských ozbrojených sil v potřebném časovém horizontu nereálné. Výměna zbraně totiž znamená i výměnu podvozku, motoru a řady dalších součástí, což vyžaduje přeškolení celého personálu včetně opravářských čet, zajištění náhradních dílů, strojů pro opravy a mnohého dalšího.
Ostatně za pět měsíců války si Ukrajinci dokázali osvojit jen nízké stovky kusů západních zbraňových systémů, což je způsobeno nejen ochotou západních zemí, ale i schopností Ukrajiny je efektivně přijmout. I postupný přechod však hraje roli, protože s každou nahrazenou zbraní klesá požadavek na množství sovětské munice.
Pokud tak válka bude trvat ještě několik měsíců, začne hrozit, že munice dojde. A to nejen Ukrajině. Které bojující straně dřív, si Kofroň tipnout netroufne.
