Nacistické oddíly SS vznikly před sto lety jako osobní stráž Adolfa Hitlera a vedení nacistické strany NSDAP. Z malé bojůvky, složené především z urostlých boxerů a bitkařů z mnichovských hospod a barů, se během dvaceti let vytvořila elitní jednotka nacistické moci, která se stala symbolem teroru, vyvražďování i holocaustu. SS se podle některých údajů podílela na vyvraždění až čtrnácti milionů lidí. V norimberském procesu byla označena jako zločinecká organizace.
Oddíly SS (Schutzstaffel, ochranný oddíl známý pod zkratkou SS) byly založené 4. dubna 1925, ale oficiálně oslavily své založení 9. listopadu 1925, což bylo druhé výročí Pivního puče. Za jejich založením stál přímo Adolf Hitler, který nařídil kolegovi z nacistické strany Juliu Schreckovi, aby zorganizoval novou jednotku osobní stráže, jež měla za úkol mu poskytovat ochranu při stranických akcích a událostech.
Za předchůdce SS bývá někdy považován oddíl Stabswache (Štábní stráž) o síle osmi mužů v rámci polovojenské organizace SA (Sturmabteilung, útočné oddíly, které vznikly v roce 1921). Stabswache sloužil jako pořadatelská a ochranná služba NSDPAP při předvolebních mítincích. Po neúspěšném Pivním puči v listopadu 1923 a zatčení nacistických pohlavárů byl oddíl rozpuštěn.
Soukromá a brutální armáda
Od roku 1929, kdy v čele SS stanul Heinrich Himmler, se začala více organizovat jako vojenská jednotka s pevným řádem a hierarchií. Spolu se stále větším vlivem ovšem začaly narůstat spory s konkurenční a vlastně mateřskou organizací SA.
Vzájemná nevraživost byla silně ovlivněna osobními antipatiemi mezi vůdci obou bojůvek. Boj o moc a přízeň vyvrcholil takzvanou Nocí dlouhých nožů v létě 1934, kdy byla většina čelních představitelů SA včetně jejího velitele Ernsta Röhma odstraněna. Od tohoto okamžiku začala SS fungovat samostatně a její vliv výrazně stoupl. To už bylo po převzetí moci nacisty v květnu 1933.
Pole působnosti SS zasahovalo do několika oblastí. Jako elitní bojové útvary působily Waffen SS (zbraně SS), které byly přednostně vyzbrojovány tou nejlepší a nejmodernější technikou. Jednotlivé divize SS, vybudované jako stranická paralela regulérní nacistické armády (wehrmacht), prosluly během bojů na západní i východní frontě odhodláním, její příslušníci se ale dopustili celé řady těch nejodpudivějších zločinů.
Lze zmínit například Malmédský masakr amerických válečných zajatců v prosinci 1944, české obce Lidice a Ležáky, francouzský Oradour nebo stovky vesnic v Bělorusku a na Ukrajině. Kvůli své brutalitě byly metody příslušníků SS, jejichž runový znak připomínal dvě písmena S, někdy odmítány i ze strany vojáků pravidelné německé armády.
Miliony zavražděných
Patrně nejsmutnější kapitolou je působení příslušníků SS v oddílech Totenkopfverbände (jednotky umrlčí lebky) jako dozorců v nacistických vyhlazovacích a koncentračních táborech. Už od roku 1935, kdy organizace správu táborů převzala, se její členové začali podílet na systematické likvidaci nepřátel nového režimu především Židů, Romů, homosexuálů, handicapovaných, ale i ideových odpůrců.
Na dobytých východních teritoriích se příslušnici SS podíleli v rámci takzvaných Einsatzgruppen (speciální oddíly) na systematickém vyvražďování židovské populace a negermánského obyvatelstva. Právě za tyto zločiny byla po druhé světové řada příslušníků SS souzena norimberským tribunálem a samotná organizace zde byla spolu s NSDAP a gestapem prohlášena za zločineckou.
Podle nejnovějších výzkumů zavraždili příslušníci SS do roku 1945 na čtrnáct milionů lidí, z toho šest milionů Židů, pět milionů Ukrajinců, Bělorusů a Rusů, dva miliony Poláků, půl milionu Romů a půl milionu ostatních.
Mnoho příslušníků SS spravedlnosti úspěšně unikalo celá desetiletí. Nejznámějším byl případ lékaře SS Josefa Mengeleho, známého jako osvětimský „anděl smrti“.
Formálně pod SS také spadaly i další policejní jednotky. Kromě samostatné pořádkové policie (Ordnungspolizei – Orpo) byla součástí SS i bezpečnostní policie (Sicherheitspolizei – Sipo) zahrnující kriminální policii (Kriminalpolizei – Kripo) a tajnou policii (Gestapo). Sipo byla později spojena se stranickou bezpečnostní službou Sicherheitsdienst (SD, Bezpečnostní služba) v Hlavní říšský bezpečnostní úřad (RSHA) pod vedením Reinharda Heydricha.
Viníci
Titul dlouholetého velitele SS Heinricha Himmlera, který po skončení války spáchal sebevraždu v britském zajetí, zněl „říšský vůdce SS a generál policie“. Druhou nejdůležitější postavou byl Reinhard Heydrich, nechvalně proslulý jako zastupující říšský protektor v Protektorátu Čechy a Morava, který zemřel na následky atentátu z 27. května 1942.
Dalšími významnými členy SS byli například Karl Hermann Frank, Walter Jacobi nebo Kurt Daluege, kteří byli odsouzeni a popraveni českou justicí po skončení druhé světové války.
V roce 1950 odsouhlasilo tehdejší západní Německo zvláštní penze jako kompenzace pro takzvané „válečné oběti“. Tehdy na tyto platby dosáhlo přibližně 4,4 milionu osob. Mezi příjemci byli civilisté zranění při spojeneckých bombardováních, lidé přinucení vstoupit do německého wehrmachtu, ale například i kolaboranti z obsazených území, či dokonce příslušníci SS střežící vyhlazovací tábory. Zákon se od té doby několikrát změnil, mimo jiné proto, aby peníze nemohli dostávat váleční zločinci.
Změny německého zákona byly přijaty v roce 1998, kdy přijímalo příspěvek ještě přibližně 940 tisíc Němců, a měly podle původních očekávání odebrat důchody až padesáti tisícům osob (spolu)odpovědných za „zločiny proti zásadám lidskosti nebo právního státu“.
Podle kontroly z roku 2016 – zkoumající období let 1998 až 2013 – však o důchod přišlo pouze 99 osob. Zjištění šokovalo Centrum Simona Wiesenthala, které je mezinárodní židovskou organizací pro lidská práva a nese jméno po slavném „lovci nacistů“, usilujícím o postavení nacistických válečných zločinců před soud.
