Před maďarskými volbami vede opoziční strana Tizsa před vládní stranou Fidesz přibližně o deset procentních bodů, vyplývá z údajů serveru Politico, které pocházejí z února. Konečné rozdělení mandátů v tamním parlamentu určuje hlasování pro stranické kandidátky i souboje v jednomandátových obvodech. Jenže volební systém od roku 2010, kdy se současný premiér Viktor Orbán dostal k moci, prošel sérií reforem. Ty ale dle kritiků zvýhodnily větší strany – jako je Orbánův Fidesz.
V maďarských parlamentních volbách voliči vybírají 199 poslanců jednokomorového parlamentu. Z tohoto počtu je 93 mandátů rozdělených na základě hlasování pro celostátní stranické kandidátky, zbylých 106 mandátů připadne vítězům v jednomandátových volebních obvodech, které pokrývají celou zemi.
Voliči tak odevzdávají dva hlasy – jeden pro stranickou kandidátku a druhý pro kandidáta ve svém jednomandátovém okrsku. V zápasu o 93 mandátů musí strany pro svou kandidátku získat alespoň pět procent voličů, aby mohly vyslat své zástupce do parlamentu. V jednomandátových obvodech vítězí člověk, který získá hlasů nejvíc – nemusí to přitom být nadpoloviční většina.
Jedná se tedy o kombinaci poměrného a většinového volebního systému. Hlasovací právo mají maďarští občané starší 18 let a volby se konají jednou za čtyři roky.
Volební reforma strany Fidesz
Počet křesel v maďarském parlamentu byl v minulosti vyšší, od roku 1990 do roku 2014 jich bylo celkem 386. Ale po volbách v roce 2010 Orbán sestavil svou druhou vládu a o rok později využil dvoutřetinové ústavní většiny v parlamentu k prosazení rozsáhlé reformy volebního zákona, která mimo jiné snížila počet mandátů na stávajících 199.
Podle vládních představitelů měla změna vytvořit jednodušší a jasnější systém, napravit rozdíly v hodnotě hlasů a upravit počet poslanců, aby odpovídal počtu obyvatel. Maďarsko v té době mělo srovnatelný počet obyvatel s Českem, a přesto mělo asi o sto víc zákonodárců (kterých je v tuzemsku i se senátory celkem 281 – pozn. redakce). V mnoha ohledech však reforma vytvořila systémové výhody pro vládnoucí stranu, míní vědecký pracovník Júsuke Išikawa z japonského Institute of Geoeconomics.
„Fidesz volební systém vytvořil pro sebe,“ uvedl akademik Peter Gál z Univerzity Komenského v Bratislavě pro ČT. V důsledku volebních reforem musí mít opoziční strana – jako je dnes například Tisza – náskok aspoň čtyři procentní body, aby se její převaha projevila na výsledku voleb a mohla pomýšlet na vítězství, dodal.
Volební průzkumy před maďarskými volbami se liší, ale jejich agregát připravený serverem Politico přisuzoval ke konci února straně Tisza 48 procent a Fideszu 39 procent. Podle Gála se letos v maďarských volbách očekává rekordní účast.
Překreslení volebních obvodů
Kromě změny počtu křesel se na základě Orbánovy reformy z roku 2011 zvýšil i podíl jednomandátových volebních obvodů. Před úpravami volebního zákona v nich bylo voleno přibližně 46 procent poslanců, po reformě se tento podíl zvýšil na 53 procent, čímž se posílil princip „vítěz bere vše“, napsal Išikawa.
Po snížení celkového počtu křesel v parlamentu muselo následovat i překreslení mapy jednomandátových volebních obvodů. Akademička Kim Laneová Scheppeleová z Princetonské univerzity míní, že Orbánův kabinet využil volební reformu k tomu, aby oblasti s voliči opozice soustředil do větších celků, zatímco oblasti se sympatiemi k Fideszu rozdělil na několik částí, čímž snížil počet křesel potenciálně nepříznivých pro vládnoucí stranu.
Také Gál poukázal na to, že v Budapešti a v oblastech, kde má podporu maďarská opozice, je v okrscích vyšší počet voličů, než je tomu v případě obvodů, které tradičně hlasují pro kandidáty strany Fidesz.
„Budapešťské či velkoměstské a k nim přilehlé jednomandátové obvody mají třeba o deset až dvacet tisíc voličů víc,“ upřesnil Gál. „Může to vést k tomu, že například Tisza by celkově získala o 300 tisíc hlasů víc, ale přesto by měla stejný počet mandátů v parlamentu,“ odhadl akademik.
Překreslování volebních obvodů se v menší míře objevilo i po volební reformě. Na konci roku 2024 například Budapešť ztratila dva jednomandátové obvody (z 18 na 16), zatímco přilehlé regiony dva získaly (z 12 na 14).
Podle volebního analytika Róberta Lászlóa z think tanku Political Capital lze tuto změnu sice ospravedlnit demografickými trendy, avšak skutečnost, že volební obvody v oblastech nakloněných Fideszu s klesajícím počtem obyvatel nebyly zmenšeny, poukazuje na nekonzistentnost a vyvolává podezření z gerrymanderingu, tedy záměrného překreslování volební mapy ve prospěch konkrétního politického subjektu.
Konec dvoukolového hlasování Fideszu otevřel dveře do Budapešti
Reforma v roce 2011 také zrušila pro jednomandátové obvody tradiční dvoukolový systém, který fungoval podobně jako v českých senátních volbách. Pokud jeden z politiků nezískal víc než padesát procent hlasů v kole prvním, tak se konalo druhé, kterého se účastnili pouze dva nejsilnější kandidáti. Jeden z nich poté získal podporu většiny voličů a s tím i mandát.
Išikawa podotkl, že tato změna umožnila Orbánově straně Fidesz získal poslance i v budapešťských obvodech, kde sice neměla podporu většiny voličů, ale její kandidáti dokázali v jednokolové volbě získat nejvíce hlasů. Všichni kandidáti Fideszu, kteří ve volbách v roce 2014 – prvních od přijetí reformy volebního zákona – zvítězili v Budapešti, toho dosáhli s méně než 50 procenty hlasů, které by v minulosti potřebovali ve volbě dvoukolové pro úspěch hned v prvním kole.
Orbán doplnil „kompenzaci poražených“ o „kompenzaci vítěze“
Před reformou obsahoval maďarský volební systém ještě opatření pro minimalizaci propadnutí hlasů. Jednalo se o takzvanou „kompenzaci poražených“ – hlasy neúspěšných kandidátů z jednomandátových obvodů se připočítávaly ke stranickým kandidátkám.
Orbánova reforma tento mechanismus rozšířila i na vítěze. Strany si tak mohou započítat i hlasy, které získaly nad rámec toho, co potřebují k volební výhře.
Například – pokud by vítězný kandidát získal sto tisíc hlasů a druhý na pomyslné pásce jich měl 80 tisíc, tak by si vítězná strana mohla připsat vše, co získala nad 80 tisíc, tedy v tomto případě asi dvacet tisíc hlasů, přiblížil Gál. Toto opatření – někdy nazývané „kompenzace vítězů“ – ještě více zdůraznilo princip, že „vítěz bere vše“, a posílilo dominantní strany, dodal Išikawa.
Dvojí hlasování pro Maďary žijící v zahraničí
V roce 2011 vláda schválila změny i pro hlasování Maďarů žijích v zahraničí. Orbánova vláda se snažila oslovit etnické Maďary, kteří žijí za hranicemi – například na Slovensku či v Rumunsku – a umožnila jim hlasovat v maďarských volbách pro celorepublikové kandidátky. Důležité v této souvislosti je, že při tom mohou využít korespondenční volby.
Oproti tomu rodilí Maďaři žijící, pracující či studující v zahraničí sice mohou hlasovat pro celostátní kandidátky i pro kandidáty v jednomandátových obvodech podle svého trvalého bydliště, mohou však hlasovat pouze na ambasádách či konzulátech, což řada expertů vnímá jako diskriminační, přiblížil Išikawa.
„Je tady evidentní snaha docílit toho, aby přišlo méně hlasů od těchto lidí, protože většina z nich volí opozici,“ vysvětlil Gál.
Slovenský akademik připomněl, že etničtí Maďaři se před hlasováním musejí přihlásit k maďarskému občanství na základě původu svých předků. Za problematickou však označil evidenci těchto voličů a poukázal na to, že maďarské úřady nejsou napojeny například na rumunské matriky. Hlasy od etnických Maďarů pak navíc nesbírají státní úřady, ale paralelní struktury, dodal.
Ztížený vstup do voleb
Išikawa připomněl i to, že několik vládních reforem, počínaje zákonem č. XXXVI z roku 2013, uvolnilo požadavky na zakládání politických stran. To vedlo k prudkému nárůstu počtu registrovaných subjektů s minimální skutečnou činností. Řada těchto „falešných stran“ měla za cíl jen získat přístup ke státním dotacím.
Podle vyšetřování investigativní skupiny OCCRP vzniklo v Maďarsku jen do roku 2014 přes sto nových stran, do roku 2018 jich pak bylo registrováno přibližně 250.
Kvůli tomu v roce 2020 došlo k další novelizaci volebního zákona, kterou se zpřísnily požadavky na celostátní kandidátní listiny.
Dříve musely strany postavit kandidáty ve 27 volebních obvodech, aby mohly předložit celostátní kandidátní listinu. Po vládní novele ale subjekty musely postavit kandidáty ve 71 ze 106 obvodů, tedy asi ve dvou třetinách z celkového počtu. Navíc museli kandidáti strany usilovat o nejméně jeden z mandátů v Budapešti a o minimálně jeden v alespoň čtrnácti z devatenácti volebních žup, pod které spadají jednomandátové okrsky. To pro opozici vytvořilo výrazně obtížnější podmínky, jak se voleb zúčastnit, uzavřel Išikawa.
