Státní převrat v Sýrii přinesl také konec dominance sekty alavitů v tamní politice. K této odnoži islámu se hlásili oba prezidenti asadovské Sýrie – jak nyní sesazený diktátor Bašár, tak jeho otec a předchůdce Háfiz. Jediné alavitské město, v němž natáčel štáb ČT, leží ve Svaté zemi na pomezí Izraele, Golanských výšin a Libanonu. Tamní obyvatelé se považují převážně za Izraelce, mnohdy však mají příbuzné v Sýrii.
„Nesmíme mluvit.“ Město Asadových alavitů po pádu diktátora mlčí
3 minuty
Události: Město alavitů po pádu Asada mlčí
Tři tisíce obyvatel města Radžar, pro které se užívá i jméno Ghandžar, vyznávají alavitský islám. Místní mají příbuzenské vazby právě se syrskými alavity. Například Nofa Salmanová před dvěma lety uvedla, že má v Damašku tetu a strýce, s nimiž byla v pravidelném kontaktu.
Před válkou prožil Radžar krátký rozmach turistiky. Izraelští i zahraniční cestovatelé tuto lokalitu přímo na hranici obdivovali. To je ale minulostí. Teď tamní obyvatelé zvolili úmyslné mlčení a izolaci. Vjezd do města tak uzavírá brána.
Nejedná se přitom o vojenské kontrolní stanoviště, ale o formu jakési městské ochranky. Obyvatelé už více než rok praktikují politiku, kdy se skrývají před vnějším světem a nevyjadřují se k němu. Nepatrná menšina obklopená jinými národy a frontovými liniemi si vypěstovala určitý instinkt – nechce na sebe upozorňovat.
„Nesmíme mluvit. Vydali jsme si zákaz veřejného vyjadřování. Nebudeme nic publikovat,“ prohlásil mluvčí Radžaru Bilál Chatíb. K alavitům patřil i svržený syrský vládce Asad. Na dotaz ČT, jestli až do alavitského města zasahují okolnosti dění v Sýrii, mluvčí odpověděl neurčitě. „Není to hlavní důvod, ale je prostě lepší o ničem nemluvit,“ sdělil.
Navzdory příbuzenským vazbám na Sýrii se většina místních lidí integrovala do izraelské společnosti. Mají občanství židovského státu, chodí také k volbám. Situaci v Sýrii komentovat nechtějí. „Co je mi do Sýrie? My žijeme tady v Izraeli,“ prohlásil jeden z místních s tím, že doufá, že „to tam dopadne dobře“.
Syrské kořeny jsou pro tamní obyvatele už jen rodinnou vzpomínkou. Instinktivní opatrnost ale zůstává. Město tak dál mlčí a čeká, až se blízkovýchodní bouře přežene.
