Říká se jí rychlá móda a odpovídá na touhu některých lidí měnit šatník v závislosti na měnícím se střihu a barvách každé sezony s co nejnižšími nároky na vlastní peněženku. Fenomén ale živí nebezpečný trend plýtvání zdroji, energií a vodou. Nejlépe je vidět na nejsušší poušti světa v jihoamerickém Chile, kde se nachází pravděpodobně největší hřbitov rychlé módy na planetě.
„Přišli jsme se sem poohlédnout po nějakém oblečení, protože opravdu žádné nemáme. Museli jsme všechno zahodit cestou,“ řekla uprchlice z Venezuely Jenny, která se v Chile nachází.
Lidé a země v nouzi jakoby si na této obří skládce podávali ruku. V této pustině v přístavu Iquique a jeho průmyslové zóně Alto Hospici v chilské poušti Atacama končí veškerá móda, kterou vychrlí továrny v Asii, proletí neúspěšně velkými obchodními řetězci na Západě a prodat se je nakonec nepodaří ani v žádném ze secondhandů Latinské Ameriky. Vůbec poslední šanci mohou tomuto oblečení dát jen ti, kdo nemají peníze ani na obnošené šaty.
Moře textilního odpadu způsobuje mimořádnou ekologickou zátěž. Jen na výrobu jednoho páru džínů se při započítání bavlny, kterou je nutné vypěstovat, obvykle spotřebuje sedm a půl tisíce litrů vody.
V nejsušší poušti světa se voda ztrácí bez náhrady. Plýtvání se ale snaží vyvažovat projekty průmyslové recyklace.
Z odpadu vzniká zase něco nového
„Odpad je to, co se dostane na skládku, ale pro nás je to surovina k výrobě tepelně izolačních panelů,“ řekl ředitel firmy Ecofibra Franklin Zepeda.
Jde o jednoduchý proces, při kterém se zbytky starého oblečení rozcupují a vlákna se navrství do připravených rámů. Výroba generuje žádaný stavební materiál a to s minimálními nároky na energie a životní prostředí.
Zákazníci podle české módní návrhářky Hany Zárubové netlačí na recyklaci materiálů, ale spíš je zajímá zakázka na míru. „Udržitelnost vnímám z pohledu svého zákazníka zcela jinak. Ten se raději oblékne u módního návrháře, kde může ovlivnit kvalitu a stane se součástí výrobního procesu, než aby si pořídil laciné tři kousky v nějaké průměrné konfekci.“
Ještě o kus dál posouvá recyklaci spřádání odpadových materiálů. Příze vzniká bez použití vody i chemikálií. Ale ani ekologicky šetrný textil, který se takto vrací do oběhu, nemůže sám o sobě bludný kruh bezuzdného plýtvání rozetnout.
Uvědomělí spotřebitelé?
„Jsme v bodě zlomu, kdy lidé začínají uvažovat o změně svého přístupu ke spotřebě. Bohužel jsme ale ještě nedosáhli jeho vrcholu. Chceme lepší svět, když však dojde na nákupy, lidé nadále utrácejí za levné věci,“ dodala ředitelka firmy Ecocitex Rosario Heviaová.
Jsou to právě producenti rychlé módy, kteří umí uspokojit jakoukoli sezonní poptávku. Střihy a barvy se ale mění s železnou pravidelností a neúprosným tempem. Podle odhadů ekologů se tak oděvní průmysl v současnosti podílí na produkci skleníkových plynů z celých deseti procent.
Zárubová je optimistka. „Ideální řešení je cílená kontrola nad vlastním životem, nejen v módě, ale i v dalších odvětvích spotřební sféry. Lidé více přemýšlí, za co peníze utratí a čím se vlastně obklopují. Módní značky vznikají na základě jiných kritérií, zákazník už je vyspělejší a zkušenější. Očekává nejen pěkné marketingové fotky a průměrnou konfekci, ale hledá nové značky, za kterými je nějaký příběh.“
Podle české návrhářky výrobci látek nabízí recyklované polyestery a různé jiné zbytkové materiály, které jsou zpracovávány ve velkých výrobách. „Už je to jen na návrhářích, jestli si tyhle materiály do své kolekce vyberou.“
