Kolumbie čelí nárůstu násilí. Na svědomí jej mají zejména odpadlíci z bývalé guerilly Revolučních ozbrojených sil Kolumbie (FARC), již nepřijali mírovou dohodu z roku 2016, a další ozbrojené skupiny. Vláda prvního levicového prezidenta Gustava Petra se s těmito skupinami neúspěšně snažila vyjednávat v rámci politiky totálního míru (Paz Total). Nyní chce Petro některé ze skupin označit za mezinárodní teroristické organizace. Násilí narůstá před parlamentními a prezidentskými volbami na jaře 2026.
Nejnovější útoky otřásly třetím největším kolumbijským městem Cali na jihu země. Přímo na hlavní silnici před vojenskou leteckou základnou tam explodoval vůz naplněný trhavinami. Na místě zemřelo osm lidí a dalších minimálně 78 bylo zraněno.
Ve stejný den byl také sestřelen policejní vrtulník Black Hawk u města Amalfi na severu země. Policisté prováděli operaci proti pěstování koky a v troskách vrtulníku zahynulo třináct z nich.
K útokům navíc došlo jen několik dní po smrti pravicového senátora a možného prezidentského kandidáta Miguela Uribe Turbaye, kterého 7. června při politickém shromáždění v Bogotě útočník dvakrát střelil do hlavy a jednou do kolene.
Prezident Petro spojil útok v Cali s odštěpeneckými frakcemi levicové guerilly FARC, které odmítly mírovou dohodu z roku 2016. Bezprostředně po atentátech však nebylo jasné, která skupina za útoky stojí.
Tyto násilné incidenty ukazují, že nejdéle trvající ozbrojený konflikt v Latinské Americe stále doznívá a mírový proces z roku 2016 nepřinesl úplné zastavení násilí.
Limity mírového procesu
Mírová dohoda s největší guerillovou skupinou v zemi, uzavřená v listopadu 2016 pod vedením prezidenta Juana Manuela Santose, vzbudila značné naděje na ukončení desítky let trvajícího konfliktu. Přestože se týkala pouze jedné organizace, očekávalo se, že odzbrojení FARC povede k demilitarizaci dalších ozbrojených skupin. To se však nestalo.
Naději na trvalý mír podkopala i skutečnost, že část bývalých bojovníků FARC ztratila víru v mírový proces a znovu sáhla po zbraních. Jedním z hlavních důvodů byl také nedostatek ochrany, kterou jim stát nedokázal zajistit. Od podpisu dohody do března 2025 bylo zabito nejméně 460 bývalých partyzánů.
- Konečná mírová dohoda byla podepsána v listopadu 2016 mezi FARC a kolumbijskou vládou. Samotnému podpisu předcházelo jednání v Havaně, které trvalo tři a půl roku.
- Po podpisu konečné dohody bylo vyhlášeno oboustranné a definitivní příměří. Vojáci FARC se rozmístili do 26 speciálně vytvořených zón na venkově Kolumbie a byli začleněni do programu demobilizace a reintegrace do společnosti. Partyzáni rovněž předali všechny své zbraně misi OSN. Tento proces byl dokončen v červnu 2017.
- Klíčové prvky dohody se vedle ukončení konfliktu zaměřily také na přechodovou spravedlnost, tedy vytvoření mechanismu pro vyšetřování zločinů a zajištění spravedlnosti pro oběti konfliktu, dále na politickou reintegraci FARC, z níž se stala politická strana, a na reformu venkova.
Zdroj: Justice for Columbia
Dalším problémem byla samotná implementace dohody. „Každá vláda se pokusila interpretovat dohodu po svém zapomínaje, že jde o mezinárodní dohodu, kterou je třeba implementovat komplexně,“ sdělil pro web The New Humanitarian Federico Montes, delegát komise pro implementaci dohody z roku 2016 a bývalý člen FARC, který dohodu podepsal.
Mozaika ozbrojených skupin
Nedostatky v implementaci a bezpečnostní vakuum po odchodu FARC z dříve ovládaných oblastí vytvořily prostor pro vznik nových ozbrojených skupin. Do tohoto prostoru vstoupili zejména disidenti z FARC, kteří obnovili vojenské i teritoriální struktury a postupně konsolidovali svou přítomnost ve více než sedmi stech obcích.
Tito disidenti vytvořili tři hlavní frakce, které působí zejména na jihu Kolumbie: Ústřední generální štáb (Estado Mayor Central – EMC), Segunda Marquetalia a Middle Magdalena. Z nich se však časem vydělila řada menších skupin. Od roku 2016 tak vzniklo nejméně 29 nových ozbrojených uskupení. Všechna přitom soupeří o kontrolu nad klíčovými oblastmi, zejména v departmentech Cauca, Nariño, Antioquia či Bolívar. Menší blok Middle Magdalena působí především v severozápadní části Antioquie.
Tuto fragmentaci ex-FARC skupin navíc umocňuje přítomnost dalších nestátních aktérů. Jedním z nich je druhé nejstarší guerillové hnutí Národní osvobozenecká armáda (Ejército de Liberación Nacional – ELN) a drogový kartel Clan del Golfo.
Výsledkem je mozaika soupeřících organizací, jejichž násilí dopadá zejména na civilisty. Ti se stávají oběťmi bojů o kontrolu nad pěstováním koky a pašeráckými trasami, především na jihu Kolumbie u tichomořského pobřeží a v pohraničních oblastech s Venezuelou a Ekvádorem.
Totální mír proti finančním zájmům
Současný prezident Petro byl v mládí členem městské guerilly M-19, která se po demobilizaci v roce 1990 proměnila v politickou stranu. V roce 2022 nastoupil do funkce hlavy státu s programem Paz Total, jehož cílem bylo úplné dokončení mírového procesu a zahrnutí zbývajících ozbrojených nestátních aktérů.
Petro se během svého mandátu pokusil zahájit jednání s celkem dvaadvaceti ozbrojenými skupinami, mezi nimi s pěti frakcemi odpadlíků z FARC, guerillou ELN a devíti paramilitárními či drogovými uskupeními. Tato vyjednávání však opakovaně narážela na překážky.
Například jednání s ELN Petro pozastavil v lednu tohoto roku poté, co v regionu Catatumbo došlo ke střetům mezi touto ozbrojenou skupinou a Frontou 33, disidentskou skupinou FARC. Při těchto střetech zahynulo několik civilistů. „To, co ELN provedla v Catatumbo, jsou válečné zločiny. Mírová jednání jsou tímto pozastavena, protože nemají vůli mluvit o míru,“ sdělil tehdy Petro.
Podle Juany Valentiny Cabezas z Institutu pro studium rozvoje a míru v Bogotě je hlavním důvodem selhání lákavý zisk, který skupinám přináší podíl na nelegální ekonomice. „Totální mír zpochybňoval zájmy ozbrojených skupin,“ dodala Cabezas pro web The New Humanitarian.
Obrat Petrovy rétoriky
Po útocích v Cali Petro svou rétoriku změnil a vyzval, aby některé ze skupin byly označeny za „globální teroristické skupiny“. Nová klasifikace však musí projít kolumbijským Kongresem a její účinnost nastane až po určité době. Proces by ale mohl zrychlit, pokud by získal i zahraniční podporu.
Pokud by tento krok prošel, měl by kromě samotné právní klasifikace jasné důsledky, zejména pro ochotu Petrovy vlády jednat s těmito skupinami.
Podle senátora Ivána Cepedy, který působil jako klíčový vyjednavač s ozbrojenými skupinami, by se ale nemělo propadat přílišnému pesimismu. Upozornil na několik úspěchů mírového procesu, včetně reintegrace bývalých bojovníků a zahájení iniciativ v přechodové spravedlnosti.
„Nesmíme zapomínat, že čelíme jednomu z nejdéle trvajících ozbrojených konfliktů v současném světě s hluboce zakořeněnými zvyky, předávanými z generace na generaci,“ uzavřel senátor. „To nelze překonat přes noc.“
