Běloruští političtí vězni, které diktátor Alexandr Lukašenko někdy využívá jako páky proti západním zemím třeba s cílem rozvolnit sankce, čelí dlouhodobě útlaku. Po dlouhé době se například objevily zprávy o vrcholné představitelce běloruské opozice Maryji Kalesnikavové, která je režimem prý v cele mučena „každým představitelným způsobem“. Situace disidentů se nezlepšila ani po nedávné velké výměně vězňů mezi Západem a Moskvou, kdy na seznamu propuštěných Bělorusové zcela chyběli.
Mučení, izolace. Na běloruské politické vězně se zapomíná, stěžují si aktivisté
Kalesnikavovou zatkli v roce 2020 po rozsáhlých protestech proti Lukašenkovu režimu poté, co zfalšoval výsledky tamních prezidentských voleb ve svůj prospěch. Kalesnikavová, šéfka volebního týmu Viktara Babaryky, kterému bylo z pochybných důvodů zakázáno kandidovat, se stala jednou z hlavních osobností tehdejších demonstrací.
Režim ji však zadržel a v září 2021 odsoudil k jedenácti letům vězení za členství v Koordinační radě pro předání moci, kterou zřídila prezidentská kandidátka a tvář opozice Svjatlana Cichanouská ve snaze zajistit pokojné a demokratické předání moci. Dlouho nebylo jasné, kde se Kalesnikavová nachází, dokonce nebyly ani zprávy o tom, zda je stále naživu. Její otec od ní dostal poslední dopis v únoru 2023, úřady o ní naposledy informovaly v listopadu 2022, kdy prý skončila na jednotce intenzivní péče poté, co prodělala nespecifikovanou operaci.
List Novaya Gazeta Europe s odvoláním na nezávislé běloruské noviny Nový čas nyní popsal, že je Kalesnikavová sice naživu, ale je vystavována rozsáhlému mučení. Od října loňského roku před ní prý vězeňští dozorci trhají dopisy od její rodiny nebo jí odpírají lékařskou péči.
Server Radio Free Europe/Radio Liberty už v dubnu napsal, že opoziční představitelka strávila v cele na samotce déle než rok. To přitom porušuje běloruské zákony, které určují maximální dobu takového trestu na šest měsíců.
„Když Maryji Kalesnikavovou někam odvezou, celé vězení se uzavře. Je to jako stanné právo,“ prohlásil zdroj Nového Času s tím, že vězeňský personál používá metody psychologického mučení i na dalších politických vězních, včetně lidskoprávní aktivistky Anastasie Lojkové, které lhali a tvrdili, že jí zemřel pes.
Kalesnikavová se zřejmě nachází v trestanecké kolonii ve městě Homel, jedné ze dvou ženských věznic v Bělorusku. Podle běloruské neziskové organizace Our House je vězení známo častým porušováním lidských práv vězeňkyň.
Více než rok strávily na samotce také nejméně tři další významné běloruské politické osobnosti – zmiňovaný Babaryka, manžel Cichanouské Sjarhej Cichanouski a Mikola Statkevič. Informace, které se o nich dostávají ven, jsou rovněž velmi omezené.
Dilema opozice
V Bělorusku je podle serveru New Eastern Europe v současnosti zadržováno kolem patnácti set politických vězňů. Šest z nich již zemřelo. Jejich počet výrazně narostl po zmíněných zfalšovaných prezidentských volbách v roce 2020, situaci výrazně zhoršila také plnohodnotná ruská invaze na Ukrajinu v roce 2022, k níž Rusové použili i běloruské území.
Před rokem 2020 Lukašenko dával politické vězně propouštět výměnou za to, že Evropská unie a Spojené státy zmírní sankce, které na zemi uvrhly z různých politických důvodů. To však bylo možné jen do plnohodnotné ruské invaze na Ukrajinu v únoru 2022.
Podle New Eastern Europe není v otázce přístupu k vězňům běloruská opozice jednotná. Jedna část prosazuje tlačit na jejich propuštění i za cenu vyjednávání s režimem, zatímco druhá to odmítá a volá po ještě tvrdších sankcích s cílem přinutit Lukašenka k jejich propuštění takto. Neschopnost formulovat postoj k problému má dopad i na západní velmoci, které pak nechtějí obětovat čas na rozplétání celé diplomatické problematiky. Otázka propuštění Bělorusů tak mimo jiné i proto zůstává stranou.
Výměna mezi Západem a Ruskem
To se projevilo i 1. srpna, kdy došlo k největší výměně vězňů mezi Západem a Ruskem od studené války. Na seznamu šestadvaceti propuštěných však nebyl ani jeden občan Běloruska. Minsk v rámci výměny propustil německého občana Rika Kriegera, odsouzeného ve východoevropské zemi k trestu smrti.
Jeden z čelných představitelů opozice Pavel Latuška zmínil, že zřejmě nikdo nechtěl, aby Lukašenko vyjednával o výměně, protože by si kladl nesplnitelné podmínky, absence běloruských politických vězňů přesto mnohé aktivisty zasáhla.
„I ze symbolického hlediska by bylo důležité pokusit se zapojit do výměny aspoň jednoho běloruského občana,“ uvedl politolog a bývalý běloruský diplomat Pavel Sljuňkin. Upozornil, že například Kalesnikavová žila dlouho v Německu a do Běloruska se vrátila, aby se zapojila do demokratického hnutí. Byla by tedy podle něj vhodnou kandidátkou na výměnu, ale Berlín se o to podle něj zřejmě nepokusil. „V cynickém smyslu běloruští političtí vězni zřejmě nebyli pro Západ dostatečně ‚výhodní‘, ve srovnání s Kriegerem,“ dodal.
„Do poslední chvíle jsem doufala, že seznam (vyměněných) bude zahrnovat Mariu nebo kohokoliv z běloruských vězňů. Pro nás je to signál, že Bělorusko ani vězni v Bělorusku nejsou prioritou. A to je velmi znepokojující signál. Pro běloruské aktivisty je to deprimující,“ řekla agentuře Reuters sestra Kalesnikavové Tacjana Chomičová.
Kancelář Cichanouské k výměně uvedla, že se jednání neúčastnila. Propuštění politických vězňů z ruských trestaneckých kolonií uvítala. „Taková výměna je sama o sobě důležitým precedentem, který by také mohl pomoci dosáhnout propuštění Bělorusů. Je jasné, že výměna předpokládá, že existuje někdo nebo něco, co je možné vyměnit. To odlišuje běloruskou situaci od ruské,“ uvedla kancelář Cichanouské a podotkla, že stále usiluje o propuštění běloruských politických vězňů.
„Západní představitelé a vyjednavači projevili trpělivost, jednotu, pokoru a nesmlouvavost, což vedlo k ústupkům ze strany (ruského vládce Vladimira) Putina. (Moskva propustila dvakrát více lidí než Západ.) To bylo dříve považováno za nemožné. Nyní je nezbytné zaměřit se na západního souseda Ruska, Bělorusko, a projevit stejnou míru jednoty, rozhodnosti, humanismu a uznání neocenitelné hodnoty lidského života,“ argumentuje server New Eastern Europe.
Cesta běloruské opozice ke svobodě přitom může mít ještě hlubší pozadí. Polský ministr zahraničních věcí Radoslaw Sikorski na adresu toho, proč nebyli běloruští političtí vězni součástí srpnové výměny, uvedl, že „snahy o propuštění dalších politických vězňů (…) probíhají různými (jinými) cestami“. Varšava prý zvažuje, že by mohla zcela uzavřít své hraniční přechody s Minskem, na kterých je přitom tamní ekonomika výrazně závislá, pokud Bělorusko nepustí na svobodu například novináře a aktivistu polské menšiny Andrzeje Poczobuta.
