Kampala - Uganda by ráda získala zahraniční investice, jenže v zemi chybí základní infrastruktura a ani na dodávky proudu se nedá spolehnout. Vláda se tedy rozhodla pro několik zásadních investic. Bohužel, jedna z nich prakticky vymaže z mapy několik vzácných překrásných míst u pramene Bílého Nilu.
Peřeje jen kousek od pramene Bílého Nilu patří mezi nejlepší terény na rafting na africkém kontinentě. V oblibě je mají turisti z celého světa. „Byl to skutečně adrenalinový, skvělý zážitek. Chvílemi jsem se opravdu bál, když to s námi házelo a všude kolem nás byla voda. Bylo to vážně dost děsivé, ale zároveň to byla super zábava,“ vypráví turista Steven Owen.
Podobný adrenalinový zážitek si už turisté dlouho užívat nebudou. Peřeje Bujagali se možná už za rok změní v přehradu s elektrárnou. Uganda trpí chronickými výpadky elektrického proudu, takže se jen těžko hledají zahraniční investoři do průmyslových podniků a nezaměstnanost je vysoká. Úřady doufají, že moderní elektrárna by to mohla změnit.
„Dnes máme v zemi spotřebu zhruba nějakých sedmdesát kilowatthodin na hlavu, ale za třicet let bychom byli rádi, aby to bylo asi 3500 kilowatthodin na hlavu. Za třicet let bychom chtěli být tam, kde například Malajsie je už dnes. A v této naší vizi nám může opravdu hodně pomoci síla našich vodopádů a peřejí Bujagali,“ říká ugandský ministr energie Fred Kabagambe.
Změnit zemi v jakéhosi afrického ekonomického tygra je lákavá vidina. Jenže lidé, kteří mají na starost turismus v zemi, dobře vědí, že návštěvníky z ciziny láká právě neporušená příroda a k tomu adrenalinové zážitky. Není to jednoduchá situace.
„V polovině dvacátého století bylo blízké město Jinja hlavním průmyslovým tahounem celé země. Jenže pak se u nás na konci sedmdesátých let změnil režim a celý tento region naprosto zkolaboval. To jediné, co nám tady přináší naději a oživení, jsou turisté, kteří se přijíždějí podívat na pramen Nilu a také si zkusit raftování. A pokud ztratíme Bujagali, myslím si, že jen na příjmech z turismu ztratí tento region zhruba třicet milionů dolarů,“ varuje předseda ugandského turistického úřadu Amos Wekesa.
Organizátoři populárních vyjížděk na raftech se samozřejmě mohou přesunout níže po proudu řeky, ale ani oni se nebudou stěhovat s radostí. Jejich nabídka už zdaleka nebude tak atraktivní, čehož se obává i průvodce na raftech Cameron Stewart: „Samozřejmě, že přehrada ovlivní to, čím se živíme. Budeme muset svoje podnikání posunout dál po proudu, pokud už nebudeme moct využívat peřeje Bujagali. Níž po proudu jsou také peřeje, ale zdaleka ne tak zajímavé jako tady. Takže pro nás i pro návštěvníky to bude nepříjemné.“
Přehrada je prokletím i pro místní farmáře, kteří po několik generací obhospodařují políčka kolem řeky. Tvrdí, že vláda se k nim zachovala macešsky: „Naše půda je skutečně velmi úrodná, ale vláda nás chce přesunout někam, kde je velmi chudá. Už teď zdálky slyšíme stroje, které pracují na tom, aby zničily naši zem a zaplavily ji vodou. A nám teď nezbývá nic jiného než se přesunout na tu neúrodnou půdu, kterou nám vláda dává.“
Stesky všech zúčastněných už nejspíš nic nezmění. Největší investiční a stavební projekt posledních desetiletí v Ugandě započal v roce 2007 a dokončen bude někdy během příštího roku. Zda zisky z výstavby elektrárny a přehrady vyváží ztráty na životním prostředí, se dopředu odhaduje jen velmi stěží. Generátory, turbíny a další zařízení jsou už z pětadevadesáti procent hotovy a připraveny.
