Tokio - Hrozba severokorejského útoku je jen dalším z problémů, se kterými se nyní potýká japonská společnost. Ekonomická stagnace otřásla důvěrou lidí v politický systém země a havárie elektrárny Fukušima zase zničila víru populace ve všemocnou sílu vědy a technologií. Na obzoru by však mohlo být řešení. Tsunami z roku 2011 totiž obyvatelům připomněla křehkost života a důležitost mezilidských vazeb v době ohrožení a ty postaví základ společenské přeměně. Tvrdí to alespoň významný japonský politolog Tóru Jošida v exkluzivním rozhovoru pro web ČT24.
Zaútočí podle vás Severní Korea na cizí stát? Nebo co svými raketovými testy a prohlášeními sleduje?
Od začátku devadesátých let – tedy od konce vlády Kim Ir-sena – se KLDR pokouší adaptovat na novou historickou etapu. Od té doby je jejím nejdůležitějším cílem navázání bilaterálních vztahů s USA a, byť to tak nemusí na první pohled vůbec vypadat, přimět Ameriku uznat severokorejský režim. Stačí se podívat na strategii země: Severní Korea vyvolává krizové situace v době, kdy americký zájem upadá; a když získá pozornost, snaží se vyjednat co nejlepší podmínky zahraniční podpory. Teď jsme právě v té „upozorňovací“ fázi. Zároveň jsme také v období upevňování moci nového vůdce Kim Čong-una, který musí dokázat své politické vůdcovství armádě, která má v zemi velmi silné slovo. Je ale nepravděpodobné, že by vedla ke konfliktu.
Jaká je podle vás nejlepší cesta k vyřešení korejského dramatu?
Diplomacie. Spojené státy a spojenci, včetně Japonska, musí KLDR zaručit přežití, ekonomickou pomoc, ale doplněnou o dohled nad jejím jaderným arzenálem. V praxi je tento plán ovšem těžší. Čína v současnosti nemá zájem na společné akci, používá Severní Koreu jako nárazník a pro odlákání pozornosti. Japonsko-severokorejské vztahy jsou zase ovlivněny nedořešenými únosy Japonců severokorejskými špehy v 70. letech, a proto Japonsko jen velmi těžko hledá vůli k politickému řešení.
Mohla by nějakou roli sehrát i „měkká síla“? V minulosti jsme byli svědky nepatrného otevírání se KLDR světu – nedávno například povolila používání mobilů.
Měkký přístup je rozhodně vhodný. Nejlepší by bylo obnovení „Sunshine policy“ (asijská podoba „ost-politik“; vlídná diplomacie, kterou Jižní Korea dosáhla historických průlomů ve spolupráci s KLDR mezi roky 1998 a 2008, pozn. red.), které by dopomohlo k ekonomickým i sociálním změnám. Rozhodující úlohu zde bude hrát Čína, obdobně jako ji USA hrají k Číně. Je ale nutné si uvědomit, že změna musí přijít především zevnitř, od populace. I v arabském světě tomu tak bylo. To je ale v případě Severní Koreje běh na dlouhou trať.
Jakou úlohu bude v regionu hrát Japonsko? Většina politologů mluví o obratu k pravici a tvrdí, že Japonsko v reakci na čínský růst začíná propagovat tvrdou politickou linii.
Od konce studené války se Japonsko osvobodilo od svého poválečného komplexu a má konsensus v zahraniční politice. Uprostřed tohoto přístupu stojí aliance s USA, která má významnou podporu obyvatel. Zároveň však za poslední dvě desetiletí vzrostla ekonomická provázanost s asijskými státy. Čína se stala největším obchodním partnerem a se svojí stárnoucí společností a nedostatkem alternativ nemá Japonsko jinou volbu než spoléhat na obchodní výměnu s Čínou a Jižní Koreou. Politici si toto dobře uvědomují a i premiér Šinzó Abe ve svém prvním vládním období obnovil přátelské vztahy s Čínou. Jsem si docela jistý, že podobně se bude chovat i nyní. Tvrdou politickou linii vůči KLDR bych tedy neočekával.
Politici chtějí přátelské vztahy s okolím, jak je na tom ale společnost? V létě jsme byli svědky velkých protijaponských protestů v Číně. Je možné, že tyto události mohou probudit protičínské společenské nálady v Japonsku?
Spousta zahraničních novinářů a intelektuálů se mne ptala, zda se japonská společnost obrací doprava. Nejsem si jistý. Je lepší mluvit o existenciální úzkosti v Sartrovském smyslu, obzvlášť u mladé generace. Tato nálada často vyvolává radikální politické reakce. Teď jsme svědky těchto radikálních nálad vztáhnutých k Číně, ale to neznamená, že by ty nálady vycházely ze špatných japonsko-čínských vztahů. Spíše se dá říct, že se Čína stala terčem současné společenské frustrace Japonců. Zdrojem této úzkosti je relativní ekonomický úpadek doplněný o ztrátu důvěry v politický a ekonomický systém, který si Japonsko po válce vytvořilo. V rozvinutých demokraciích je to časté – většinou je to mladá generace, která se stane obětí zhoršené ekonomické situace, například růstu nezaměstnanosti. V těchto případech je navíc běžné mířit frustraci mimo komunitu. Pro Japonsko se těmito obětními beránky, které politici využívají k odvracení pozornosti, staly Čína a Severní Korea.
Příkladů politického využívání této frustrace se nabízí hned několik. Bývalý starota Tokia Šintaró Išihara se vloni pokoušel odkoupit ostrůvky Senkaku, čímž vyvolal velké společenské i politické reakce. Premiér Šinzó Abe zároveň sestavil komisi, která má za cíl prozkoumat možnou změnu pacifistické ústavy. Je možné, že japonská poválečná mírumilovná identita se může za pomoci těchto radikálních politiků přeměnit?
Išihara se rozhodně snaží probudit japonského válečnického ducha. V roce 1989 napsal knihu s tehdejším šéfem společnosti Sony Moritou s názvem „Japonsko, které umí říci NE“. Nemyslím si ale, že by jeho názory mohly mít výraznější ohlas v národní politice a podobně tomu je i ve společnosti. Více než polovina Japonců nesouhlasí s odstraněním článku 9, který zemi zakazuje útočnou armádu. Většina mladých lidí zároveň tvrdí, že by nešli do války ani za svou rodnou zem. Toto může být znakem slabosti, ale může to být i znakem mírumilovné povahy. Já osobně souhlasím s druhou interpretací.
Něco méně politického: v březnu si Japonsko připomnělo dvouleté výročí od zemětřesení a tsunami. Jak tato katastrofa ovlivnila japonskou společnost?
Velmi. Důvěra obyvatel ve vědu a technologii, která by mohla předejít živelným katastrofám, byla po ekonomciké krizi začátku 90. let jedinou dlouhodobou jistotou. Tsunami a události z elektrárny Fukušima ji naprosto zničily. Je překvapivé, že po zemětřesení jsme byli svědky růstu počtu manželství mezi mladými lidmi. Vypadá to, že neštěstí z roku 2011 připomnělo důležitost mezilidských vazeb pro společnost a samotné přežití. Viditelné je to i u mladých, kteří se hodně zapojovali do obnovy zasažených oblastí. Podobně to bylo po zemětřesení v Kóbě roku 1995, v té době byla vytvořena řada nových nevládních organizací. Tehdy to byl asi první moment „společenského hnutí“ v období po konci studené války. Tehdy zároveň vzrostly preference levicové strany, která tlačila na zákon o nevládních organizacích. Podobnou reakci můžeme čekat i nyní, je pravděpodobné, že se objeví nějaké nové politické hnutí.
Jakou podobu bude toto hnutí mít? Je možné předvídat odvrácení od kapitalismu? Nebo můžeme očekávat příklon k víře a náboženství?
Náhledy do budoucnosti nikdy nejsou přesné. Velmi pravděpodobně se však nedá očekávat změna dosavadního režimu, ale spíš další rozvoj občanské společnosti. Vyspělost státu se vždy doplňuje o rozvinuté nevládní a neziskové organizace, jelikož centrální vláda není schopná plně uspokojovat všechny potřeby obyvatel. Sociolog D. Bell řekl, že v moderních společnostech je „státní správa příliš malá, aby řešila velké problémy, kterým lidé čelí, ale příliš velká na to, aby řešila malé problémy“. Proto se lidé musí starat víc a více sami o sebe. Toho dosáhnou spoluprácí a solidaritou. Myslím, že právě tohle se dá více a více očekávat i u Japonců. A zemětřesení a tsunami z 11. března 2011 tento proces urychlí.
Prof. Tóru Jošida vystudoval tokijské univerzity Keio a Todai (Tokijská Univerzita). Odborně se zaměřuje na japonský politický systém, výzkum populismu, politické skupiny a roli občanské společnosti v asijských státech. Na tato témata napsal řadu knih a odborných článků, vydatně přispívá i do japonského tisku. V roce 2011 mu vyšla pozoruhodná kniha Patologie populismu.
Autor článku působí na Hokkaido University v Sapporu skrze grantový program LIBEAC.
